Kdybychom přijeli do Bachmutu o dvě hodiny dříve, mohli jsme být mrtví. Rusové ostřelují příjezdové cesty, kudy jezdí humanitární a vojenská pomoc, líčí český dobrovolník Marek Wiesner. Ten za projekt Mise Ukrajina přivezl obráncům i obyvatelům Bachmutu zásoby a vybavení v době, kdy o město probíhaly intenzivní boje. Redakci CNN Prima NEWS exkluzivně popsal svou poslední cestu do válkou zmítané ukrajinské obce. Rozhovor vznikl ještě předtím, než ruská armáda zničila hlavní příjezdovou cestu do Bachmutu, kudy proudila i česká humanitární pomoc.
První otázka je nasnadě – proč jste se vydal do Bachmutu? A zrovna v době, kdy tam probíhaly hodně intenzivní boje?
Za projekt Mise Ukrajina jsem tam byl společně s dobrovolnicí Ludmilou D., která většinu času operuje spíše pod svou vlastní sbírkou. Tu a tam ale jezdí s námi. Hlavní závoz jsme měli pro 23. motorizovanou brigádu, která slouží mezi Slavynskem a Bachmutem, a také pro teritoriální obranu na hranicích s Ruskem nedaleko Sumy.
Kromě žádosti od pluku Karpatská Sič, který se tehdy nacházel poblíž Lymanu, ale Ludmila obdržela také prosby od několika Ukrajinek, jež se schovávaly se svými rodinami v bunkrech v Bachmutu, chybělo jim teplé oblečení i zásoby na zimu. Společně jsme tedy s Ludmilou a projektem Mise Ukrajina zvládli shromáždit humanitární pomoc pro všechny zmíněné a vyrazili na cestu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Čečenci znásilnili ruskou novinářku, tvrdí Ukrajinci. Byl mezi nimi i synovec Kadyrova?
Neměl jste z cesty obavy? Přece jen jde o válečnou zónu, kde se obzvlášť v posledních týdnech odehrávají ostré střety…
„Obavy“ jsou slabé slovo. Osobně jsem měl veliký strach. Mám jej vždy noc před odjezdem a posledních pár minut před samotným vjezdem do takzvané aktivní zóny. Tak blízko válce jako v Bachmutu jsme ještě nebyli. Nejenže jsme přijížděli do města, které hořelo a doutnalo, i boje se odehrávaly blízko – v řádech kilometrů či stovek metrů. Rány dělostřelectva byly tak intenzivní, že nám vibrovala okýnka od auta.
Sporáky, teplé oblečení, hygiena, léky, jídlo, spacáky, baterie, generátory.. toto je jen zlomek věcí, které pravidelně...
Posted by Mise Ukrajina on Monday, January 16, 2023
Ukrajinského, nebo ruského dělostřelectva?
Šlo o střelbu ukrajinskou artilerii, nikoliv o dopadající šrapnely. Nejeli jsme od ní příliš daleko, dělostřelecké baterie byly od nás asi půl kilometru. V autě jsme ani nedutali a míjeli jsme hořící budovy, do kterých ještě pár hodin nazpět střelila raketa.
Rusové se snažili cílit tam, kde se shromažďovala vojenská i lékařská pomoc. Doteď míří i na polní nemocnice – sestřičky se nahrazují jednoduše, nového doktora do terénu ale zaučujete mnohem hůře. Když tedy mohou, střílí na vjezdovou trasu, kudy zpravidla míří pomoc.
Kolik takových „relativně bezpečných“ vjezdů do Bachmutu je?
Už asi žádný. Rusové vědí, že cesta, po které jsme jeli, je poslední humanitární a závozovou tepnou pro vojáky v Bachmutu. Když mají příležitost, „vystřelí si“. Stačilo tam jet pár hodin dříve a měli bychom auto prošpikované střepinami. To jsou momenty, kdy jsem pomalu nedýchal – jenom jsem se křečovitě držel volantu, koukal dopředu, jel a nepřemýšlel. Kdyby tam na nás nečekaly ženy a děti, vyskočil bych z auta a běžel pryč.
Jak jste plánoval za takové situace vjet do Bachmutu?
Do města jsme přijeli v 11 hodin dopoledne a odjížděli v jednu odpoledne. Měli jsme všechno přesně naplánované. Podle ukrajinských dobrovolníků, kteří nás doprovázeli, šlo o časové okno, kdy je činnost ruského dělostřelectva nejmenší. Celá operace ale začala už ráno, měli jsme se setkat s naším kontaktem na benzince v obci Kosťantynivka, která leží nedaleko Bachmutu.
O půl deváté nám ale volal ukrajinský dobrovolník, ať na benzinku nejezdíme – už totiž byla v plamenech a Ukrajinec, který tam byl, pro změnu mířil do nemocnice se šrapnelem v hrudníku. V tom momentu nám bylo jasné, že jde do tuhého.
A ani to vás neodradilo od návštěvy Bachmutu.
Určitě ne. Museli jsme si ale detailně naplánovat ulici po ulici, jak se do Bachmutu dostaneme. Mapu jsme si nafotili do mobilu, protože po vjezdu do horké zóny vypadne GPS signál. Pokud by se, nedej bože, cokoliv stalo – třeba ukrajinskému dobrovolníkovi, který nás má v nouzi vyvést pryč – každý účastník by měl u sebe mít aspoň nějakou mapu.
Ti, co v oblasti nežijí a nevyznají se v terénu, se mohou velice rychle a omylem dostat do bojové zóny. Každopádně jsme tam dorazili ve třech autech včetně vojenského doprovodu. Je to optimum, větší flotila by byla příliš nápadná a lehce zasažitelná.
Všude okolo příjezdové trasy byly drobné kusy kovů a suti, i na silnici. Jak jsem již zmínil – kdybychom touto cestou jeli třeba o dvě hodiny dříve a neměli s sebou našeho průvodce, mohlo nás to všechno prošpikovat a byli bychom mrtví. Tenký kov auta nikoho neochrání. Ale člověk se v těchto momentech musí zocelit a jet dál.
S realitou války se místní smířili
Co se dělo dál uvnitř města? Podařilo se vám dostat se do kontaktu s ukrajinskými rodinami?
Jakmile jsme dorazili k prvnímu bunkru, přivítala nás paní, která si celou dobu psala s Ludmilou. Vyběhla celá ubrečená, začala ji objímat. Podobně nás přivítal další muž, objímal i našeho řidiče Petra. Jako kdyby to byl jeho dlouho ztracený příbuzný.
V tu chvíli člověku dojde, že humanitární dobrovolnictví není jen o tom, že něco přivezete na Ukrajinu. Lidi tam na vás opravdu čekali a mysleli na vás. Byli opravdu šťastní, že jsme přijeli – že napsali „někam na Západ“ o generátory a plynové vařiče a někdo opravdu ujel tisíce kilometrů, aby je předal.
Projekt Mise Ukrajina
Prakticky od začátku války se čeští dobrovolníci z Mise Ukrajina snaží zapojit do dobročinných aktivit. Náklady na převoz ukrajinských uprchlíků a potřebného humanitárního i vojenského materiálu Češi financují skrze vlastní sbírky. Více informací o projektu, podrobnosti o dosavadních aktivitách a číslo transparentního účtu najdete na webu miseukrajina.cz či na Facebooku, Instagramu a Twitteru organizace.
Potkal jste se i s obránci města?
Ano. Když jsem natáčel předávání humanitárky nebo překládání z auta, všiml jsem si, že v kameře mám vzadu něco vojenského, tak jsem to zaostřil. Ukázalo se, že jsme celou dobu stáli asi deset metrů od schovaného bojového obrněného vozidla i s osádkou. Maskování zvládají tak dobře, že pokud se na to vyloženě člověk nesoustředí, nepozná nic. A oni ti kluci ukrajinští, tak na nás koukali celou dobu. Pravděpodobně se připravovali na pouliční boje.
Dali jste se s vojáky do řeči?
Nejen to, někteří od nás dostali spacáky. Ti, co skončili v Bachmutu, nejsou tak dobře vybavení – ukrajinská armáda má omezené zdroje. Jeden z nich byl za náš dar vděčný, podali jsme si ruce a slzel. Pro mě to bylo silné setkání – mnohdy tito vojáci shánějí věci po manželkách v Evropě, ne všichni ale mají to štěstí.
Překvapilo vás něco při návštěvě válkou zmítaného Bachmutu?
Zarazilo mě, že zatímco město hořelo, venku normálně chodili lidé. Viděl jsem, jak žena vede své dítě za ruku, aniž by hnula brvou. Jsou to lidé, kteří v Bachmutu zůstali, smířili se s realitou války a snaží se nějak fungovat. Někteří senioři se už ani neskrývali ve sklepě. Vykoukli na nás i z balkonu. Ptali jsme se Ukrajinců, proč armáda něco neudělá, prý k tomu ale nemají zákonnou pravomoc. Zkrátka nemohou jen tak vtrhnout do baráku a násilně vytáhnout někoho ven, třebaže jim jde o život.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Proč se Rusům nedaří splnit hlavní cíl invaze? Ukrajinská rozvědka odhalila závažné problémy
Co jste si z návštěvy Bachmutu odnesl?
Válka je oslavou toho nejhoršího i nejlepšího v nás. Denně přichází lidé o své životy kvůli rozmaru nějakých plesnivých dědků tisíc kilometrů daleko. Na druhé straně v takovém prostředí, jako je Bachmut, funguje neuvěřitelná sounáležitost mezi lidmi. Jeden mi přál k Vánocům a na Silvestra se ptal, jestli někdy přijedu, že dáme kafe. I v tak extrémním prostředí, jako je válka, kde vždy hrozí nebezpečí. Přijde mi, že válečná zóna lidi odděluje i sbližuje. Těžko se to vysvětluje, dokud tam člověk opravdu není přímo s nimi.
Rovněž bych chtěl vyjádřit všechen hold neuvěřitelně odvážné ukrajinské armádě. Hoši, které prakticky nevybavili, a vědí moc dobře, proč je nevybavili, se ani na velení nezlobí. Chápali, jaká je situace. I tak tam hrdě stáli na hlídkách, vybíhali proti těžké technice, třebaže řadový voják má jen omezené možnosti, jak sundat tank. I tak to zkouší, třebaže před sebou vidí pole posetá mrtvými kamarády.
Další cíl? Mobilní traumacentrum
Jaké jsou další kroky Mise Ukrajina?
Vybíráme na pohonné hmoty, auta neustále tankujeme a pořád se rozbíjejí. To je většinový náklad. Chystáme ale další velký projekt – přestavbu autobusu, který máme k dispozici od jedné české firmy. Chceme z něj udělat mobilní traumatologii podle potřeb polních lékařů na východě Ukrajiny. Nemocnice dodají všechny lékařské stroje – na tom už jsme se dohodli. Zajistí lékařské vybavení, na nás je, abychom posbírali 400 tisíc korun.
Součástí návštěvy prvního bunkru bylo také předání teplého oblečení a dalších potřeb nejen všem obyvatelům sklepních...
Posted by Mise Ukrajina on Saturday, January 14, 2023
Jak „přestavěný“ autobus konkrétně pomůže na bitevní frontě?
Cílem je zamezit zbytečným úmrtím jak vojáků, tak i raněných civilistů, kteří mají třeba lehké nebo střední vnitřní krvácení. A za normálních okolností by se o ně ani nikdo nestaral, protože se ví, že nepřežijí dvouhodinový přejezd do nejbližší nemocnice na chirurgický sál. S pomocí tohoto speciálního autobusu dokážeme podobné případy stabilizovat a zachránit tím docela úctyhodné množství lidí, které by i polní doktor nechal ležet v zákopu, protože ví, že to nemá smysl.
Takhle bude vědět, že pro něj může někdo rychle dojet a odvézt ho 15 minut k tomuto záchytnému bodu, který ho stabilizuje a odveze do nemocnice. To je teď náš hlavní projekt, na který se chceme zaměřit a realizovat.
Projekt Mise Ukrajina můžete podpořit na jeho facebookové stránce či na transparentním účtu 4005004017/5500.
