Černá kronika SSSR: Čtyři narkomani chtěli dětem řezat hlavy. Izraelci s nimi neměli slitování
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Z města se ozval děsivý požadavek: miliony a letadlo
Děti v autobuse se staly rukojmími. Co se stalo dál?
Teroristé se dostali do Izraele, ale...
Jaký byl osud únosců a rukojmích po letech?
Ve čtvrtek 2. prosince 1988 padal z nebe nad městem Ordžonikidze (dnes Vladivostok) mokrý sníh. Děti ze čtvrté třídy základní školy No. 42 se ale na dnešní den těšily, ostatně jako asi všechny děti, které místo výuky jdou na exkurzi. Do tiskařských závodů to sice bylo přes celé město a navíc s několika přestupy, ale to může být pro čtvrťáka vlastně dobrodružství. Za pár hodin seděly v autobuse mezi nádobami s benzínem a zfetovaní teroristé hrozili, že jim začnou uřezávat hlavy.
Pětici mužů – Pavla Jakšijance, Vladimira Muravljova, Germana Višnjakova, Vladimira Anastasova a Tofije Džfarova – spojovala práce v městské hromadné dopravě, kriminálnická minulost, budoucnost bez perspektivy a drogy. Přesto se domnívali, že za hranicemi je čeká lepší život, zvlášť pokud do něj vykročí s několika miliony dolarů. A plán jim málem vyšel. Kdo by se pokusil střílet do autobusů plného školáků a paliva?
ČTĚTE TAKÉ: Město terorizovaly bandy výrostků. Nejhorší byl gang Ťap-ljap
Z vrátnice tiskáren vycházely děti, právě viděly, jak se vyrábějí učebnice, a každé z nich si neslo na památku novotou vonící plakát s Vladimirem Vysockým. Byly spokojené, plné dojmů a také unavené. Učitelce Natalii Jefimovové se ulevilo, když k ní přistoupil řidič autobusu s vyplněným cestovním příkazem. Odvoz zpátky před školu vypadal jako vítaná změna oproti původnímu plánu cesty hromadnou dopravou. Děti radostně zabraly místa k sezení. Přítomnost dalších lidí v autobuse nikoho neznepokojovala.
„Pošleme vám uříznutou hlavu…“
Po chvíli se vztyčil šéf únosců Jakšinjac: „Vy všichni jste naši rukojmí. Teď pojedeme k oblastnímu výboru strany. Budeme požadovat výkupné v zahraniční měně a letadlo. K němu dojedeme a pak odletíme do zahraničí.“ Autobus zastavil na Náměstí svobody, kde se nacházelo sídlo komunistického vedení. Učitelka vyšla ven z autobusu a v rukách držela plakát, na jehož rubu byly velkými písmeny požadavky teroristů – 3 miliony dolarů a letadlo.
Na místo dorazila policie a především náměstek ministra vnitra Severoosetské autonomní svazové republiky Tajmuraz Bagatov. Vyjednávat se začalo přes vysílačku. Teroristé chtěli kromě peněz a letadla také zbraně a propuštění jednoho z jejich přátel z vězení. Bezpečnostní orgány měly na splnění požadavků 40 minut. Pak chtěli teroristé začít se zabíjením rukojmí. „Každých dvacet minut uřízneme hlavu jednomu dítěti,“ vzkázali vyjednavači.
Tamara Fotaki, žena teroristy
V autobuse spolu s dětmi byla také Tamara Fotaki, manželka bandity Pavla Jakšinjace se synem. Při vyjednáváních v Miněralných vodách s dítětem autobus opustila, protože Jakšinjac se obával, že zásahová jednotka zahájí palbu. V okamžiku, kdy teroristé byli v letadle a cítili se bezpečněji, požádal její muž, aby se vrátila. Tamara Fotaki, která se celé akce účastnila pod tlakem a ze strachu z manžela, využila situace a návrat odmítla.
Policie se ocitla v bezvýchodné situaci. Pokud by zasáhla, s pravděpodobností hraničící s jistotou by v autobuse uhořelo přibližně 30 dětí a jejich doprovod. Nezbývalo než začít plnit příkazy teroristů. Ale objevily se problémy – sehnat takové množství dolarů v SSSR nebylo jednoduché, pracovníci KGB kvůli tomu museli objíždět moskevské banky.
Také se ukázalo, že letiště v Ordžonikidze nemá vhodnou letištní plochu pro přistání velkého letadla, které teroristé požadovali pro dálkový let do zahraničí. Nejbližší vhodné letiště se nacházelo ve městě Miněralnyje vody vzdáleném 200 kilometrů.
Čtěte také
Cestou do Miněralnych vod autobus s policejním doprovodem zastavil u věznice, kde si trest odpykával Viktor Krivonosov, kamarád šéfa bandy Pavla Jakšijance. Dohoda zněla – deset dětí za jeho propuštění. Jenže Krivonosov nabídku odmítl. Jako důkaz dobré vůle tak teroristé propustil jen jednu školačku.
Let do Izraele
K lázeňskému městu Miněralnyje vody se rychlostí 50 km/h blížil dlouhý konvoj aut. Vepředu cestu razily policejní vozy, za nimi autobus s teroristy a unesenými dětmi, pak následovala další policejní auta, vozidlo záchranné služby a také auta rodičů, kteří se už dozvěděli, co se stalo.
„Ten den jsme věšeli záclony ve školce, kde jsem tehdy byla ředitelkou. A najednou jsem dostala nutkání, že okamžitě musím domů. Nedovedu to vysvětlit, měla jsem pocit, že se stalo něco strašného,“ vzpomínala na událost pro stránky lenta.ru Ljudmila Švidko, matka uneseného Dmitrije.
Kdo byl kdo v teroristické skupině
Pavel Jakšijanc – iniciátor akce, šéf skupiny, plánovač, vyjednavač
Vladimir Muravljov – řidič autobusu
German Višnjakov – hlídač rukojmích
Vladimir Anastasov – logistik skupiny
Tofij Džfarov – hlídač rukojmí, záloha
Na letišti už byli připraveni členové speciální jednotky Alfa spadající pod KGB, jejich letadlo zde přistálo ještě před příjezdem teroristů. Ale speciálové cvičení přesně pro takové situace nedostali šanci zasáhnout. Pod živým štítem z dětí se únosci s pytli dolarů přemístili do přistaveného letounu Il-76. Postupně se podařilo celou třídu školáků vyměnit za 4 pistole makarov, samopal kalašnikov, drogy a pouta pro posádku letounu. Ta se teď stala rukojmími teroristů místo dětí. Letadlo mohlo odstartovat – příště se dotkne země v Izraeli.
Naivní představy teroristů
Letoun s únosci přistál na Ben Gurionově letišti v Tel Avivu. Teroristé měli důvod slavit – splnilo se jim všechno, co plánovali. Byli daleko od Sovětského svazu a byli bohatí. Jenže měli naprosto zkreslené představy o tom, jak to za hranicemi vypadá.
Na konci 80. let velmi napjaté vztahy mezi Izraelem a SSSR se vracely k normálu jen velmi pomalu, země neměly ani vzájemné diplomatické zastoupení. Jenže Izraelci byli po vlastních zkušenostech s terorismem, včetně toho vzdušného, velmi citliví. Místo přivítání teroristé klečeli na betonu přistávací plochy a mířily na ně zbraně příslušníků izraelských bezpečnostních složek. Vrcholem naivity únosců byla nabídka v podobě úplatku izraelské straně ve výši milion dolarů za možnost odcestovat do Jižní Afriky.
Čtěte také
Místo Jižní Afriky pětici teroristů čekal návrat do vlasti. Izraelci neměli problém vyhovět sovětské straně, která žádala o jejich vydání. Rozsudek byl poměrně mírný – 14 až 15 let odnětí svobody. Svou roli mohlo sehrát i to, že Izraelci, kteří na trest smrti mají moratorium, vydání zločinců podmínili tím, že nebudu popraveni.
Pavel Jakšijanc si odpykával trest ve Zlatoustu, odkud se pokusil utéct pomocí dvou rukojmích, která ohrožoval nožem. Pobyt za mřížemi si tak prodloužil a podmíněně byl propuštěn až v roce 2005. Tejmuraz Bagatov, který na začátku vedl vyšetřování, se stal generálem a také poslancem Nejvyšší rady SSSR. Učitelka Natalia Jefimovová později obdržela řád za statečnost. A školák Dmitrij Švidko byl jako voják těžce zraněn za válek v Čečensku.
Ve vyprávění jsem úmyslně vynechal jeden důležitý moment – chování žáku v krizové situaci. Prakticky ve všech článcích se opakuje líčení okamžiku, kdy teroristé slíbili propustit každého, kdo spálí pionýrský šátek. Všechny děti odmítly. Vzorně se o sebe navzájem staraly a chlapci při propouštění dávali přednost děvčatům.
Čtěte také
Byla to pravda, nebo idealizace pro čítanky? Je tu autentická vzpomínka Taťány Larinové, jedné z učitelek, která s dětmi dál pracovala: „Děti pak byly jiné, měly narušenou psychiku. Někdo se uzavřel do sebe, někdo byl naopak víc aktivní. Snažili jsme se je podporovat, přivést na jiné myšlenky. Vzali jsme je na výlet do Moskvy, jely do Artěku (vzorový pionýrský tábor). Ale o událostech mluvit nechtěly.“
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Příběh geniálního českého podvodníka: Prodal Eiffelovku, obral Al Caponeho, skončil v Alcatrazu
