Češi ve Vídni nebyli jen dělníky. Patřili také mezi elity, říká spisovatelka Horáková

V novém románu Srdce Evropy čtenářům přibližujete příběhy rozsáhlé české imigrace do Vídně. Máte k tématu nějaký osobní rodinný vztah?
Ve Vídni se usadily tři nejstarší sestry mojí prababičky z matčiny strany. Ona za nimi pravidelně jezdila a u jedné z nich strávila v roce 1912 půlrok, když hlídala sestřina malého syna a pomáhala jí v domácnosti. S vídeňskými příbuznými ale dávno nejsme v kontaktu.

Zaznamenal jsem, že jste ve Vídni skutečně nějaký čas strávila. Jak je během tvůrčí činnosti důležité, aby člověk skutečně dopodrobna poznal místo, o kterém píše? Prožila jste ve Vídni podobné zážitky, jako vaše hlavní hrdinka?
Bohužel jsem ve Vídni nezažila žádnou romanci jako moje hrdinka Anežka. Chodila jsem po stopách své prababičky a hledala místa, o kterých píše ve svých pamětech. Řadu z nich jsem už nenašla, protože stavby byly zbourány, vyhořely nebo je poškodila druhá světová válka. Mnohé z toho bych jistě zjistila i z literatury nebo díky Googlu, ale přece jen je něco jiného, když stojíte před domem, v němž žili vaši předkové, bloumáte ulicí, kterou denně chodili, nebo se rozhlížíte na místě, kde stávala budova, již jako zedník pomáhal stavět váš prapradědeček. Ta emoce je nenahraditelná.

Čtenář se v knize dočte řadu pozoruhodných informací o tom, jak důležití Češi pro Vídeň byli. Česká stopa je například dodnes patrná v telefonních seznamech a tak dále. Jaké informace o našich krajanech ve Vídni vás nejvíce při studování tématu překvapily?
Překvapilo mě, že Češi – nebo přesněji řečeno přistěhovalci z českých zemí – nebyli jen tovární dělníci, služky nebo drobní řemeslníci, jak se často traduje. Češi, čeští Němci a Židé byli ve Vídni přelomu století také součástí elit. Mnozí z nich se podíleli na rozkvětu vídeňské vědy, kultury, medicíny, práva, průmyslu, finančnictví i politiky. Někteří působili jak v Rakousku, tak v českých zemích. Jejich rodiště se k nim hlásí až v poslední době, ale obecné povědomí o těchto vynikajících rodácích u nás bohužel stále nepanuje.

Překvapilo mě, že Češi nebyli jen tovární dělníci, služky nebo drobní řemeslníci, jak se často traduje. Češi, čeští Němci a Židé byli ve Vídni přelomu století také součástí elit.

Nejednalo se však především právě o české Němce? 
Musela bych podrobně znát jejich rodinné historie. Pro mnohé z nich byla čeština jistě mateřštinou, ale jelikož byli nadaní, vyšší vzdělání získali v němčině. Někteří možná neměli vyhraněné národnostní cítění, jiní se zachovali pragmaticky, pro někoho to nebylo podstatné. Ani české nebo německé příjmení nám dnes neprozradí, jak se kdo z nich cítil. Domnívám se, že na prahu třetí dekády 21. století to už vůbec není podstatné.

V knize citujete z deníku mladé dívky ze Slovácka z počátku 20. století. Jedná se v tomhle případě o čistě autorský počin, nebo jde skutečně o deník vaší prababičky?
Cituji z autentických pamětí své prababičky Kateřiny, která se narodila v roce 1898 v Kozojídkách u Veselí nad Moravou. Na sklonku života napsala rozsáhlé paměti, které se v rodině předávaly. Považuji je za mimořádné slovesné a dokumentární dílo a chtěla jsem se o ně aspoň částečně podělit se čtenáři. Vymyslela jsem jí novodobou partnerku Anežku, druhou vypravěčku Srdce Evropy, která s Kateřinou vede jakýsi literární dialog z pozice ženy narozené o století později. Slovácko je rodištěm i mé babičky, ale ta se po maturitě odstěhovala a do svého rodiště jezdila už jen na návštěvy. Moje maminka tam jako dítě trávila letní prázdniny, ale já jsem se tam podívala až jako dospělá. Je to krásný kraj, ke kterému jsem získala zvláštní vztah právě díky Kateřininým pamětem. Několikrát jsem tam zavítala a strávila tam dovolenou a těším se, že budu mít i další příležitosti.

Skoro třicet let po osamostatnění České republiky hledáme, kam vlastně patříme. Po většinu naší historie jsme byli součástí větších celků a teď jsme okusili, jaké to je, být sám. Ohlížení se za kořeny je asi normální jev ve vývoji společnosti.

Takřka ve stejnou dobu jako Srdce Evropy vyšla kniha Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta, která se věnuje podobným tématům. Hlavní hrdinové dokonce navštěvují stejná místa. Čím to je, že se aktuálně objevují knihy o „středoevropanství“? Už jste měli možnost se spolu o knížkách pobavit?
S Jaroslavem Rudišem jsme si vyměnili několik zpráv na sociálních sítích a pobavilo nás, jak se naše knížky dotýkají stejných témat. Ráda bych si někdy přečetla nějakou seminární práci, která srovnává například naše kapitoly věnované vídeňskému Vojenskohistorickému muzeu a tamní expozici o bitvě u Hradce Králové. Domnívám se, že skoro třicet let po osamostatnění České republiky hledáme, kam vlastně patříme. Po většinu naší historie jsme byli součástí větších celků a teď jsme okusili, jaké to je, být sám. Ohlížení se za kořeny je asi normální jev ve vývoji společnosti.

S předchozím románem Teorie podivnosti jste vyhrála cenu Magnesia Litera. Zaznamenal jsem, že se kniha hojně překládá do cizích jazyků. Jak se jí aktuálně ve světě daří?
Před měsícem vyšel osmý překlad, do chorvatštiny. Letos na podzim jsem představovala maďarský překlad na festivalu v Budapešti, bulharský překlad čtenářům v Sofii a v Ruse a rumunský v Bukurešti. Chystají se překlady do dalších tří jazyků. Mám z toho obrovskou radost, i z ohlasů, které z ciziny dostávám. Některé z reakcí zahraničních čtenářů patři k těm vůbec nejkrásnějším, jaké se ke mně dostaly.