Česká ponorková legenda: Jak mohli do toho šrotu vlézt? Jejich konec musel být strašný

Co se podle vás stalo ztracené ponorce Titan, jejíž osud teď sleduje celý svět?
Mám dvě základní teorie. Než jsem zjistil, v jak mizerném technickém stavu ponorka byla, mě napadlo nejdřív toto: Asi se přihodilo to, co svého času potkalo i Mir, ruskou ponorku postavenou ve Finsku, s níž režisér Cameron filmoval svůj trhák Titanic. Ta neměla příliš silné motory, a tak ji jednou u Titaniku nachytaly tamní značné, proměnlivé proudy. Jeden takový proud ji přitlačil k boční stěně vraku, proto se po nějakou dobu nemohla hnout z místa. Slabší motory s tím prostě nic neudělaly.

ČTĚTE TAKÉ: Odborníci varovali před katastrofou už dříve

I teď jsem tedy chvíli věřil teorii, že s Titanem bloumali kolem Titaniku, pozorovali části vraku, přišel nenadálý proud, který je nahnal do nepřehledné struktury zohýbaných nosníků a plechů, kde uvízli, zahákli se, zapasovali. No jo, přesně to jsem si myslel ze začátku. Pak už ne.

Proč?
Protože jsem zjistil, v jakém šrotu se k Titaniku vydali.

Šrotu?
Ten stroj byl v technickém stavu, který neodpovídá normálním specifikacím pro stavbu ponorek. Byla to obyčejná zbastlenina. Absolutně nebezpečný přístroj. Víte, konstrukce strojů pro veliké hloubky je daná, naprosto specifická. Jen pro představu – tam dole u Titaniku je tlak 380 atmosfér, přičemž v normální potápěcí flašce je 200 atmosfér. Nepředstavitelné. Šílené. Podle toho se musíte při cestě dolů chovat. Proto byli lidé v ponorce Titan normální blázni. Od začátku byli odsouzeni k průšvihu.

Zkuste mi to vysvětlit jako laikovi.
Můžeme to vzít z mnoha různých pohledů. Vezměte si třeba normální hloubkovou ponorku. Takovou, jaká s panem Ballardem Titanic objevila. Bývá klasicky a krásně konstruovaná, má vysokou vstupní šachtu. Když vás pod vodou potká průšvih, můžete se s ní nouzově vynořit. Otevřete dekl, dýcháte čistý vzduch. Díky onomu zmíněnému „komínu“ ponorku nezaplaví vlny. I za takových okolností tedy vydržíte dlouhé dny, máte co dýchat. Do čeho ale vlezli tihle nezodpovědní blázni? Do ponorky, do níž je museli zvenku zašroubovat. I kdyby se někde nouzově vynořili, stejně by tak akorát plavali v moři, otevřít dekl a vylézt ven by nemohli, zvolna by jim docházel vnitřní kyslík. Jinak řečeno: vždycky potřebují někoho, kdo je napřed vytáhne s celou ponorkou na palubu, pak je rozšroubuje, aby vůbec mohli ven. Do takového stroje bych nikdy nevlezl!

Jako v konzervě.
Přesně. Podobně to dělali Beebe a Barton v roce 1935, když jako první docílili velkých hloubek. Taky vlezli do zvláštní koule úzkým průlezem, někdo je tam zašrouboval. Ale to je skoro sto let zpátky! V naprostých začátcích… Přijde mi nepochopitelné, že se k tomu nějaký myslící člověk propůjčí i v roce 2023. Tím spíš miliardáři, kteří si mohou zaplatit cokoliv. Vždyť já toho o této ponorce slyšel víc.

Co třeba?
Že se v končinách kolem Titaniku už párkrát potopila. A že jeden z pasažérů zpětně přiznal, že jim úplně vynechaly akumulátory. Že se tedy dočasně ocitli bez elektriky. Další pasažér pro změnu popisoval, že jim přestávalo fungovat spojení s povrchem. Nepřijde vám to na jeden stroj trochu moc problémů?

Nevím, ale dovnitř bych nevlezl.
To samé říkám i já. Proto jsem se postupem času přiklonil k odlišnému důvodu tragédie, než jsou prve zmiňované proudy. Spíš šlo o technickou chybu. Doneslo se ke mně, že když se ponořili, spojení s nimi fungovalo jen první hodinu. Ponor dolů k Titaniku přitom trvá zhruba tři a půl hodiny; záleží na závaží. Takže pokud po hodině ustalo spojení, ani zdaleka ještě nebyli na dně. Čili – co se mohlo stát? Buď se porouchalo samo spojení, elektronika, nebo zase vysadily akumulátory. Záložní proud ke komunikaci zřejmě neměli; když zanedbali i jiné věci, nedivil bych se ani tomuhle. A dál? Dejme tomu, že se jim podařilo nouzově vynořit. Odhodili balast, vystoupali z hloubky 1 500 metrů vzhůru. Jenže přišel mohutný proud, a protože měli nahoru ještě hodinu a půl, zaneslo je to úplně jinam.

Ponorka nemá k dispozici GPS?
Ne. Funguje jen na hladině. Proto nevěděli, kde jsou. A ti nahoře, kteří s posádkou ztratili kontakt, to neví taky. Jednou z možných variant proto je, že se s ponorkou vynořili kdesi na hladině. Což je, jak už jsem popsal před chvílí, nespasilo – hledat ve vlnách ponorku, která se hladiny dotýká jen zezdola, která bez věže nijak nevyčuhuje a v podstatě není vidět, lze označit za marnou snahu. Hrozná katastrofa. Klidně se mohli dostat na hladinu, nedokázali se však dostat ze stroje ven a naprosto zbytečně se udusili.

Je udušení nejpravděpodobnější způsob, jak zemřeli?
Ano. Je ale taky možné, že tam něco prasklo. Nějaké těsnění. Průchodka. Umřeli by pak do pár vteřin.

Pokud jim hrozilo udušení, měli vůbec nějakou šanci bez pomoci zvenčí přežít?
Podle mého ne. A s pomocí zvenčí? I na to bylo strašně málo času. Z takové hloubky ještě nikdy nikdo nikoho v dějinách lidstva nezachránil. Ze čtyř kilometrů… On je to nesmírný logistický problém. Na místo musíte nejdřív dopravit ponorku, která se umí do takové hloubky potopit. Nemusí být zrovna po ruce, v nejhorším případě mohla být třeba až v Japonsku – z druhé polokoule byste ji pak museli nejdřív dostat letadlem na Newfoundland, následně ji naložit na loď a dopravit 600 kilometrů daleko. Už jenom tato akce potrvá na několik dnů. A to by museli vědět, kde se ztracená ponorka nalézá.

Což nebyl tenhle případ.
Nebyl, nikdo o tom neměl ani páru. Navíc i kdyby se k ní nakrásně dostali, stejně by nebylo nikde psáno, že ji dokáží zachránit. Mohli by se potopit přímo vedle ní, přesto by nešlo garantovat, že ten stroj opravdu vyzvednou. Nosnost potřebných manipulátorů je totiž omezená, takže podobná vyzvedávací operace je svým způsobem science-fiction. Kdepak, pane, tam by bylo ve hře tolik faktorů! Pravděpodobnost, že ty lidi ještě někdy někdo uvidí jinak než mrtvé, byla už nějakou dobu nula nula nic. Nejen ve čtvrtek platilo, že posádka už nemá šanci. Neměla ji i dlouho před tím.

Mohli své šance přece jen něčím zvýšit?
Nemohli.

Nešlo třeba nějak šetřit kyslíkem, získat trochu času navíc?
Teoreticky ano. Kdyby šlo o jogíny, ti to umí. To nejsou žádné bláznivé povídačky, opravdu existují techniky, s nimiž se dá ovlivnit chod metabolismu. Tihle jogíni umí přežít v zatlučené rakvi i několik dnů. Jenže na to je třeba dlouhý trénink. A to na Titanu bezesporu nikdo neměl.

Lze si vůbec představit, co tam ti lidé v průběhu několika posledních dnů prožívali?
To si asi umí představit jen ten, koho něco podobného také potkalo. Třeba já. Už jako mladý kluk jsem byl při různých potápěcích experimentech několikrát blízko smrti. Největší průšvih mě pak paradoxně potkal na místě zdánlivě neškodném, ve Vltavě před Národním divadlem. Tehdy jsem se ponořil pod led a nemohl se zaboha dostat zpátky. Nebyl jsem schopen najít díru v ledu. Měl jsem s sebou jenom malou kyslíkovou láhev, takže bylo jasné, že mi dlouho nevydrží. Hrozné, věřte mi. Okamžitou reakcí je panika. Po ní následuje pocit strašné beznaděje. Vědomí jistoty, že umřu. Ano, tenhle pocit znám. Naštěstí ale jen krátkodobě – asi deset minut. Když si představím, že je musely stejné pocity mučit deset, dvacet hodin, snad i několik dnů, jímá mě hrůza. V hlavě je tížilo, že tohle je konec. Že jim nikdo nemůže pomoct.

V roce 1965 jste se stal prvním československým akvanautem, když jste sám strávil tři dny pod hladinou moře v ponorce vlastní konstrukce. Jaké to je být tak dlouho pod vodou?
Na člověka to samozřejmě působí. Zejména, když tam jste sám. Byl jsem druhým člověkem na světě, který byl pod vodou tak dlouho sám. A dalo mi to zabrat. Pokud se do hlubiny potopíte jen na chvilku, příliš to na vás nedolehne. Jenže já tam byl tři dny. Hodina? To nic není. Den, druhý den, druhou noc, třetí den? To už je vjem úplně jiný. Jste ve tmě, svět nahoře vám přijde jako něco neskutečně vzdáleného. Cítíte se úplně sám. Je to úplně jiný druh samoty, než jaký znáte z běžného života. Je to samota absolutní.

Jejich konec musel být fakt strašný. Hodiny se vlekly, oni promýšleli všechno až do trpkých konců. Museli v té sardinkové krabici trpět jak zvířata.

Oni sami nebyli.
Nebyli, bylo jich tam pět. Ale taky to nepovažuju za žádnou výhru – vždyť tam spolu byli mimo jiné i táta se synem. Otec musel mít hrozné výčitky, že tam kluka vzal. Navíc všichni byli hrozně napěchovaní. V podstatě neměli ani sedátka, vyloženě v té titanové kouli leželi s nohama různě přes sebe. Nemohli si ani kleknout, jak málo místa tam bylo. To vše v teplotě kolem dvou až tří stupňů… Respektive – uvnitř z lidského tepla a možná i přístrojů mohlo být o tři stupně víc. Ale ani tak to nebylo moc veselé. Ten jejich konec musel být fakt strašný. Hodiny se vlekly, oni promýšleli všechno až do trpkých konců. Museli v té sardinkové krabici trpět jak zvířata.