CNN: Zakusili pád letadla či inferno. Břemeno „zázračně přeživšího“? Na to nebyli připraveni Zdroj: AP
Zázrak, náhoda, Boží zásah nebo osud? To, čemu „zázračně přeživší“ jako jediní – či jedni z mála – vděčí za život, sami netuší. Že na vlastní kůži zakusili neštěstí jako pád letadla, ohnivé inferno, ztroskotání či tsunami, se však s nimi nese do konce jejich života. A právě na toto nevyžádané „břemeno“ nejsou přeživší nikdy připraveni. Osudy tří z nich odhalují, jak rozdílně lze s prožitým traumatem naložit.
Oblak kouře stoupal k nebi nad arizonským pohořím. Ve chvíli, kdy tuto scénu Brendan McDonough zahlédl, řídil svůj bílý pickup. Sice poslouchal rádio, v daný okamžik ho však myšlenky zavedly k jiným zvukům.
Ke „řvoucímu“ peklu o teplotě 3000 °C, které se řítilo na skupinu uvězněných hasičů.
K zoufalým výkřikům jeho přátel volajících o pomoc do vysílaček.
A k šustění pytlů, když odnášeli ostatky mužů, které nazýval svými bratry.
Tehdy zachvátil elitní skupinu hasičů, známou jako Granite Mountain Hotshots, v arizonském Yarnellu lesní požár. Devatenáct hasičů plameny zabily. Součástí skupiny byl také McDonough, který přežil – v osudný moment stál v určité vzdálenosti na stráži, připomíná CNN.
Jedna z 19 pamětních desek na počest každého z padlých hasičů Granite Mountain Hotshots podél čtyřkilometrové turistické stezky k památníku, kde hasiči zahynuli, je součástí státního parku Granite Mountain Hotshots Memorial State Park. Zdroj: AP
Požár se do americké historie zapsal jako největší ztráta hasičů v jediném dni od útoků z 11. září a pro McDonougha značil novou identitu: jediný přeživší.
Cítil jsem se šťastný, že jsem naživu, ale uvnitř jsem umíral.
Svému novému statusu hrdiny se snažil dostát. Přednášel motivační řeči a napsal knihu, podle níž byl natočen kritiky uznávaný hollywoodský film. Kam se přišel najíst, tam mu cizinci platili útratu. Mnohdy přistoupili ke stolu, když s rodinou večeřel, a se slzami mu děkovali za jeho službu. McDonough přitom v rozpacích seděl a sledoval, jak mu chladne jídlo.
Když se ho lidé ptali, jak se má, držel se „hrdinného“ scénáře: „Mám štěstí, že jsem naživu. Je požehnáním, že tu můžu být. Žiju den po dni.“ Nikdy upřímně nepřiznal, že si před samotným výstupem na pódium mnohdy musel přihnout. Že se mění v emocionální zombie, které se odcizuje vlastní rodině.
Nikomu nedokázal vysvětlit, proč právě on – bývalý uživatel heroinu se záznamem v trestním rejstříku za krádež – byl jediným hasičem, který přežil požár v Yarnell Hill. „Cítil jsem se šťastný, že jsem naživu, ale uvnitř jsem umíral,“ přiznal McDonough později.
Když v to nedělní odpoledne uviděl oblak kouře, sjel ze silnice a chvíli seděl v autě s nastartovaným motorem.
Od katastrofy uplynul rok.
Sáhl do přihrádky a vytáhl pistoli. Přiložil si ji k levému spánku a začal plakat.
Muže a ženy jako je McDonough společnost označuje za „zázračně přeživší“. Jejich příběhy se objevují v takřka každém zpravodajství po smrtelných katastrofách, jako byly nedávné povodně v americkém Texase, které vzaly život více než 120 lidem.
Jsou to lidé jako Vishwash Kumar Ramesh: jediný přeživší letu Air India 171, který se v červnu zřítil hned po startu v indickém Ahmedabadu a usmrtil 241 lidí na palubě a desítky lidí na zemi.
Ramesh se připojil ke stejně ponurému „bratrstvu“, k němuž patří i McDonough. Nějakým způsobem přežili katastrofy, při nichž zahynulo tolik lidí (či všichni) kolem nich.
Jsou to lidé jako Ari Afrizal, stavební dělník, který v roce 2004 přežil tsunami v Indickém oceánu tím, že se dva týdny držel na voru a jedl kokosy, které otevíral zuby. Nebo Juliane Koepcke, jediná přeživší letecké havárie v peruánském deštném pralese v roce 1971, při které zahynulo 91 lidí. Poté, co do letadla uhodil blesk, tehdy teenagerka přežila pád ze tříkilometrové výšky – stále připoutaná k sedadlu – a následně strávila 11 dní putováním džunglí, než se dostala do bezpečí.
Jejich příběhy lidi fascinují.
Co se ale stane poté, co se tito přeživší „podruhé narodí“?
„Přežití katastrofy často zanechává trvalé stopy,“ sdělil spisovatel Rafael Yglesias, jehož zfilmovaný román „Beze strachu“ – o pasažérovi, který vyvázl z letecké havárie – byl inspirován havárií letadla United Airlines v Sioux City v Iowě v roce 1989.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Nové záběry ukazují, jak muže nasál v Bergamu motor letadla. Personál si v hrůze zakrýval oči
„Samotná událost někdy může trvat jen několik sekund, ale lidé s ní často žijí po zbytek svého života. Skutečné důsledky pro ně přicházejí v následujících letech,“ doplnil Yglesias.
Někteří přeživší se zhroutí. Jiní prožívají psychologickou a duchovní proměnu, která přesahuje boj s pocitem viny přeživšího.
Zde jsou příběhy tří lidí, kteří přežili některé z nejznámějších katastrof posledních desetiletí.
Více než 40 let dělí Brada Cavanagha od nejhorších okamžiků jeho života. Bylo říjnové odpoledne roku 1982, když se připojil ke čtyřčlenné posádce lodi jménem „Trashman“ a vyplul z Marylandu směrem na Floridu.
Cílem bylo provést rutinní dodávku jachty. Jejich loď však skončila v hurikánu a převrhla se. Ztroskotání „Trashmana“ bylo tak rychlé, že posádka jen stěží zvládla upozornit americkou pobřežní stráž a vylézt do záchranného člunu.
Při snaze se zachránit se jedna z členek paluby těžce zranila, přičemž její krev přilákala žraloky. V následujících dnech, bez jídla a vody, před zraky ostatních přeživších, zemřela.
Bože, jsi ku**vsky na hovno!
Autoři a režiséři se v následném vyprávění Cavanaghova příběhu zaměřují na hrozivé detaily.
Například křik, který mu svíral žaludek, když další dva členy posádky – kteří v deliriu přepadli do vody – před jeho zraky rozsápali žraloci.
V jednu chvíli Cavanagh vstal a zakřičel k nebi: „Bože, jsi ku**vsky na hovno!“
Pobřežní stráž se k nim nikdy nedostala.
Za život mohli Cavanagh a Deborah Scalingová vděčit kolemplující ruské nákladní lodi, která je o pět dní později zachránila. Jejich příběh zaznamenaly knihy i dokumenty jako svědectví lidské odolnosti.
Debbie Kiley was sailing from Maine to Florida with four other people in October 1982, when their boat was hit by a storm and sank in the Atlantic Ocean. She and another survivor, Brad Cavanagh, managed to get on a rubber raft, but the others were either killed by sharks or… pic.twitter.com/BRmWcipMg6
— Wolf of X (@tradingMaxiSL) December 13, 2023
Scalingová napsala dvě knihy a stala se motivační řečnicí. „Nikdy se nesmíte vzdát,“ řekla v roce 2008 CNN při vysvětlování, proč přežila. O čtyři roky později zemřela ve svém domě v Mexiku – okolnosti její smrti nikdy nebyly zveřejněny. Stalo se tak tři roky poté, co se utopil její 23letý syn.
Dnes je Cavanagh jediným přeživším z „Trashmana“. Ve svých 64 letech žije v Massachusetts se ženou a dvěma dětmi. Provozuje remorkéry a přepravuje jachty podél pobřeží.
Na tom, co by z jeho utrpení vzešlo, nevidí nic dobrého.
„Učinila z vás tato zkušenost lepšího člověka?“
„Ne,“ odpověděl jasně Cavanagh. „Vím jen to, že jsem stále v krizovém režimu,“ dodal.
Právě to je jeden z paradoxů zázračně přeživších – ty samé vlastnosti, které jim umožnily přežít katastrofu, jim mohou bránit v tom, aby se vrátili ke svému normálnímu životu. Dosud Cavanagh věří, že na moři přežil jen díky tomu, že věděl, jak fungovat v krizovém režimu: „Musel jsem se rozhodnout, kterou krizi vyřeším jako další, a pak okamžitě přejít k další.“
K oceánu, který ho málem stál život, se vrátil. Důvod? „To je to, co v rodině děláme. Dělal to můj táta. Mezi předky máme nejen námořní kapitány,“ líčil.
Své krizové myšlení však ani po 40 letech vypnout nedokáže. „Každý den jsem v krizovém režimu. Snažím se vyřešit jakýkoliv problém, ať ho má kdokoliv,“ vysvětlil. Terapie mu nepomohly, problém spíše zhoršovaly.
Poté, co Cavanagh přežil žraloky, narazil na jiného predátora, který se v jeho příběhu objevuje.
„Je to bestie. A je nenasytná,“ řekl CNN.
„Jsou to média.“
Řekl, že jsou chvíle, kdy jeho posttraumatická stresová porucha (PTSD) ustupuje, pak mu však zavolá novinář a zeptá se ho, jak se cítí – a znovu se vše vrátí. Nyní se snaží vyhýbat e-mailům.
Spencer Bailey má svůj rituál.
Snad každé ráno se po probuzení otočí se ke své ženě Emmě a pozdraví ji stejným způsobem: „Říkám jí, že ji miluji. Pak ležím v posteli 10 až 15 minut, pomalu otevírám oči, nadechuji se a připomínám si, že jsem stále tady. Uvědomil jsem si, jakým darem je prostě jen dýchat.“
Psal se 19. červenec 1989, když byl se svým starším bratrem Brandonem a matkou Frances Lockwood Baileyovou na palubě letu 232 společnosti United Airlines. Stroj byl ve vzduchu, když explodovala vadná součástka motoru. V důsledku exploze došlo k poškození hydraulického systému letadla, který ovládá řízení. Stroj nouzově přistál na letišti v Sioux City v Iowě a sklouzl do sousedního kukuřičného pole.
A zabilo Baileyho matku a dalších 111 lidí.
Spencer Bailey, plane crash survivor and journalist, returns to Runway 22, reflecting on family, loss, resilience, and the beauty of growing past trauma. https://t.co/l88Rv1mpFo pic.twitter.com/ZMlDwztnTq
— Jay Franklin (@frank1yjay) June 26, 2025
Bailey a jeho bratr přežili spolu s dalšími 182 lidmi, malý chlapec se však stal symbolem havárie.
Fotograf z místa tragédie pořídil snímek příslušníka Národní gardy, jak nese Baileyho bezvládné tělo z trosek letadla, z nichž stoupal černý kouř. Fotografie se objevila na obálce časopisu Time a obletěla celý svět.
Od pilotů se neočekává, že po katastrofální ztrátě hydrauliky přistanou s letadlem – média proto událost nazvala „zázrakem v kukuřičném poli“.
Na havárii si dnes 39letý muž vůbec nepamatuje. Na katastrofu má však osobní „vzpomínku“: bílé tenisky Avia, které si uchovává v plastovém sáčku ve skříni svého domu v New Yorku. „Není to však něco, co bych hrdě vystavoval,“ sdělil pro CNN. Přiznal, že se v mnoha ohledech s tím, že přežil, těžce smiřoval.
Z chlapce na legendární fotografii vyrostl 190 centimetrů vysoký majitel mediální společnosti Slowdown, přičemž volba jeho povolání není náhodná.
Poté, co roky poslouchal, jak lidé vyprávějí jeho příběh, se k nim přidal:
Stal jsem se novinářem, abych si vzal svůj příběh zpět.
Po většinu svého života se Bailey snažil příběhu přeživšího utéct. Před světem svou „nabytou“ identitu skrýval a po havárii trpěl depresemi. Poprvé však o svém zážitku promluvil na shromáždění střední školy.
Poté, co se svým vyprávěním skončil, publikum zaujatě mlčelo.
„A to bylo osvobozující.“
Bailey tvrdí, že mu nejvíce pomohly roky terapií a vyprávění vlastního příběhu. „Všichni jsme přeživší, každý svým vlastním způsobem. Všichni procházíme mimořádnými životními událostmi, a některé jsou extrémnější než jiné. Cítím se šťastný, že jsem tady, ale myslím si, že by se tak měli cítit i všichni ostatní,“ vzkázal.
Na matku, coby v té době takřka čtyřletý chlapec, žádné vzpomínky nemá. Od bratra Brandona, který si na nehodu pamatuje, však ví, že matka při pádu letadla oba syny objala – jako strážný anděl.
Létání se Bailey nebojí a vrátit se na místo osudné havárie mu problém nedělá.
Dřív se bál, že nikdy nepřestane být chlapcem ze známé fotografie. Díky umění a vyprávění svého příběhu ale zvládl nad ztrátou matky truchlit a posunout se v životě dál. „Myslím, že jde o to... přijmout, že to budu vždy zpracovávat,“ dodal.
V den výročí ohnivé tragédie si hasič McDonough přitiskl zbraň k hlavě.
Po tváři mu tekly slzy.
Slyšel, jak sám sobě říká: „Stiskni tu za**anej spoušť! Stiskni ji!“
Ono říjnové odpoledne v roce 2014 seděl v autě a myslel na manželku Alison a dceru Michaelu. Jak by reagovaly, kdyby se dozvěděly o jeho sebevraždě? Co by si pomysleli záchranáři z okolí – z nichž mnohé znal – až by našli jeho tělo?
Pak z puštěného autorádia zaslechl píseň. Bylo to „Firework“ od Katy Perry. V ní zpívá o někom, kdo se „cítí být zbytečný a pohřbený“ tak hluboko pod zemí, že se zdá, že ho nikdo neslyší. Zároveň však Perry textem vyzývá, aby v sobě „zapálili světlo a vytrvali“. „Kdybys jen věděl, co přinese budoucnost. Po hurikánu přijde duha.“
A McDonough poslouchal.
Sklopil zbraň.
Pak ji hodil na zadní sedadlo a odjel domů.
Toto rozhodnutí bylo pouhým začátkem. Věděl, že sám v sobě zapálit světlo nedokáže. Když se ve 21 letech po problematické minulosti rozhodl přihlásit ke Granite Mountain Hotshots, vnímal profesi hasiče jako poslední šanci k záchraně svého života. Nakonec nenašel jen novou práci, ale i rodinu.
Fotografie 19 padlých hasičů z Granite Mountain Hotshots a jediného přeživšího smrtelného požáru visela na plotě před hasičskou stanicí č. 7 (5. července 2013). Zdroj: AP
Poté, co o ni tragicky přišel, propadal pocitům viny a hanby. Těm se však konečně začal bránit, přičemž mu výrazně pomohla nová komunita.
A také víra.
Tamní pastor pozval McDonougha, aby přišel do křesťanské skupiny pro zotavení a podělil se o část svého příběhu. Pastor byl prozíravý, poznal, že McDonough bojuje, ale apeloval na jeho hasičský smysl pro povinnost a hrdost, když mu řekl, že ostatní muži potřebují jeho pomoc.
Než McDonough promluvil ke skupině, sepsal paměti o Hotshots a požáru v Yarnell Hill. Následovala další setkání s pastorem a poradcem. Nakonec se rozhodl skoncovat i s pitím alkoholu.
Osmým rokem abstinuje.
Dnes je manžel a otec tří dětí spolumajitelem dvou křesťanských center pro léčbu závislostí. Obě jsou otevřeny každému, bez ohledu na vyznání, zejména ale záchranářům, kteří bojují s PTSD.
A také se vrátil zpět k hašení požárů. Je členem městského hasičského sboru.
McDonough sice nebojuje s „bestií“ jako námořník Cavanagh, ale stále dle svých slov musí být ostražitý ohledně svých destruktivních sklonů.
„Přežít katastrofu je dramatické, ale čeká vás další výzva. Dar přežití je krásná věc, to ale nestačí. Musíte mít kolem sebe tým – za předpokladu, že jeho pomoc přijmete,“ vzkázal McDonough.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Naděje na život „milionového“ Kubíka. Pojišťovna léčbu uhradí. Rodina poslala důležitý vzkaz
prima-cnn-news
prima-zeny
prima-zoom
prima-fresh
prima-cool
playboy
lajk
prima-living
