Rozhovor se sochařem, který měl třikrát covid
Sochař Pavel Karous se dá označit za neobyčejného smolaře. Covid totiž v průběhu posledního roku nechytil jen jednou, ale i podruhé a – podle všeho – dokonce též potřetí. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS přemýšlí o tom, jak je to možné. Popisuje, co opakovaná nákaza dělá s tělem i duší.
Vážně jste měl covid už třikrát?
No, docela jsem si to užil. Lékařsky potvrzený jsem ho měl dvakrát – v září a o Vánocích. Nemocný jsem ovšem byl i v březnu. Tehdy jsem si sice nedošel na vyšetření, průběh byl nicméně hodně podobný. Možná jsem tedy opravdu taková rarita, že jsem to chytil už třikrát.
Pavel Karous (41)
Sochař, pedagog a sklářský výtvarník.
Za poslední rok onemocněl dvakrát či třikrát covidem (ve dvou případech to je potvrzené lékařskou zprávou, ve třetím jde o Karousův dojem).
Se svým projektem Vetřelci a volavky mapoval normalizační umění v Československu, zabývá se rovněž scénografickými návrhy.
Jaký jste měl průběh?
Třeba v září to začalo tím, že jsem se dostal do kontaktu s rizikovou osobou. Okamžitě jsem se zavřel do karantény, týden mi nic nebylo. Měl jsem radost, že patřím mezi bezpříznakové šťastlivce. Jenže pak se to spustilo: V noci jsem se začal dusit, bylo mi hodně blbě. Odstartovalo to pokaždé po půlnoci, skončilo v pět ráno. Ne že bych se snad celý modrý válel na zemi, spíš mi to připadalo, jako když dýcháte přes mokrý hadr. Připojily se horečky, velká únava. Dva týdny jsem neměl problém spát až čtrnáct hodin denně. Strašně se to vleklo, dobrý jsem byl až po měsíci a půl. A o Vánocích to přišlo zase.
Stejně drsné?
Měl jsem hodně vysoké teploty, halucinace, byl jsem nesmírně vyčerpaný. Tentokrát to naštěstí odešlo po čtrnácti dnech. Stály každopádně za to. Fakt si nedokážu představit, co to udělá s člověkem, kterému je sedmdesát.
Co to třetí nakažení?
Pro jistotu ještě jednou opakuji – u něj nemám od lékaře potvrzeno, že šlo rovněž o covid. Je to tedy spíš moje spekulace. Ale mělo to stejný průběh, jako později v září. Přišlo mi, jako kdybych měl těžký zánět horních cest dýchacích, možná zápal plic. Taky jsem se dusil, pociťoval strašnou únavu. Nebylo to srovnatelné s žádnou angínou, chřipkou či respirační chorobou, jakou jsem kdy předtím zažil. I tentokrát jsem byl měsíc a půl doma. Když to všechno sečtu, tak dohromady jsem byl od března nemocný celkem tři a půl měsíce. Něco takového mě v životě dosud nepotkalo.
Sochař Pavel Karous, který během jediného roku třikrát onemocněl covidem. Zdroj: Lukáš Hron
Přemýšlel jste, proč jste si tím prošel právě vy?
To právě nevím. Jasně – nepatřím zrovna mezi vrcholové sportovce, jsem trochu oplácaný, navíc alergik. Alergie pochopitelně sama o sobě znamená, že máte mírnou poruchu imunitního systému, tak to možná mělo určitý vliv.
Máte pocit, že jste šel svým chováním nákaze naproti?
Nedokážu si představit, co víc bych měl dělat, abych se nakažení vyvaroval. Jasně – musím si vydělávat, abych měl na nájem. A v září jsem se pravděpodobně nakazil na zahrádce otevřené restaurace. Ale jinak? Dodržoval jsem veškerá nařízení vlády, společenský život jsem extrémně omezil. Vlastně bych řekl, že jsem se choval ještě daleko opatrněji, než nám bylo nařizováno či doporučováno. Takže opravdu netuším, kde se to vzalo. Podle mého to pořádně nevědí ani lékaři. Nemoc je stará teprve rok. Ani oni si proto zatím nejsou úplně jistí, zda ji musíte chytit podruhé, nebo jestli to třeba není tak, že tělo není schopno se jí úplně zbavit, nějakou dobu ve vás prostě jen dříme a jakmile jste unavený, tak se reaktivuje.
Cítíte po dvou či třech covidech za rok nějaké následky?
Mám pocit, že jsem unavenější. V tomhle stavu se ale někdy těžko rozdělují fyzické a psychické problémy. Jakmile jste za rok tři a půl měsíce nemocný, patří k tomu nesmírné psychické vyčerpání. Hlava dělá hodně. Nejde jen o to, že se vám rozhodí spánkový rytmus. Já na tom byl v jednu chvíli opravdu hodně špatně, hlavně kvůli dušení. Jakmile se totiž začnete dusit, snadno se vás zmocní panika. Netušíte, zda se vám to náhodou nebude ještě zhoršovat. Uklidňujete se, že v jednačtyřiceti letech přece máte dost sil, abyste to vydržel. Ale jistý si nejste. K tomu na vás za nějaký čas dolehne i ta nekonečná izolace. Vždyť já už si doma v jednu chvíli začal povídat i s hrnky. Skoro jak ve slavném filmu Taxikář, v němž osamělá postava ztvárněná Robertem De Nirem doma křičí na zrcadlo: „To mluvíš ke mně?!“
Jak je člověku na duši, jakmile po jedné trýznivé zkušenosti pozná, že to má znovu?
To je hrozně nepříjemný pocit. Napadne vás: Tak to je v p… No, hodně špatné. Prodělat tu nemoc je trochu ostrakizující. Hned rychle přemýšlíte, s kým jste byl za posledních čtrnáct dnů v kontaktu. Taky si okamžitě uvědomíte, že pokud to lidi mohou chytit podruhé, tak není vyloučeno, že pandemie má úplně jiný průběh, než se předpokládalo.
Podle zdravotnických statistik je v republice opakovaně nakažených lidí něco přes sedmdesát.
Zrovna tohle ovšem vůbec nechápu. Zajímavé je, že mě se z hygieny vůbec neptali, jestli jsem to chytil už podruhé. I proto netuším, jestli se tahle informace vůbec dostala do nějaké databáze ministerstva zdravotnictví. Osobně mám za to, že se data o lidech, kteří covid chytili podruhé, nijak neshromažďují. Opravdu mi přijde zvláštní, že v Česku nás to podle oficiálních statistik ministerstva zdravotnictví prokazatelně opakovaně chytlo šestasedmdesát, přitom já jen ve svém okolí mám podobné jedince hned dva. Statisticky mi to přijde v podstatě nemožné.
Vidíte za tím šlendrián systému?
Já ho nalézám ve vícero podobách. Především ve způsobu, jakým vláda komunikuje s veřejností. Nechápu například, proč se ve zprávách vlády mnohem více nezdůrazňuje právě i fakt, že to klidně můžete chytit podruhé. Jen si představte, co by taková varianta znamenala pro případ úmyslného promořování populace. Vzhledem k smrtnosti covidu se i při jednorázovém nakažení musí počítat s velkou ztrátou. Natožpak ve chvíli, kdy to opravdu můžete chytit opakovaně. Pakliže to tak je, pak by mi představa cíleného promořování přišla dost riskantní. Tím spíš, že leckdy je druhý průběh nemoci těžší. Podívejte – jsem sice jen sochař, ale i já si na kalkulačce dovedu snadno spočítat počet obětí pro takový model. Říká se, že na zastavení pandemie potřebujete šedesátiprocentní promořenost. To v našem případě znamená šest milionů z deseti. A když ze šesti milionů vypočítáte dvě procenta, tak jde zhruba o 120 tisíc lidí. Jakým slovem byste popsal, pokud bychom vážně nechali jen tak umřít 120 tisíc lidí? Mně to přijde nejen nehumánní, ale přímo psychopatické. Tím spíš, pokud byste si zároveň myslel, že tímhle vyřešíte důchodovou reformu…
Jakým slovem byste popsal, pokud bychom vážně nechali jen tak umřít 120 tisíc lidí? Mně to přijde nejen nehumánní, ale přímo psychopatické.
Ve světle toho všeho: Nebojíte se o to víc, že se nakazíte znovu?
Člověk se snaží věřit spíš optimističtějším prognózám. V případě pandemie je to bohužel trochu problém, protože špatné informace máte tendenci poněkud ignorovat, popírat, nevěřit jim.
Dala vám tahle zkušenost něco?
Spíš vzala. Jedno vám řeknu jasně: Není to příjemná choroba. Obecně mi pandemie dala to, že jde svým způsobem o velmi zajímavý sociologický experiment. Sleduji, kolik lidí je ochotno věřit různým dezinformacím jen proto, že je to pro ně psychologicky výhodné. Někteří lidé si potřebují vytvořit psychologický blok, aby se nemuseli bát nákazy potenciálně smrtelnou nemocí. A tak se zkrátka rozhodnou, že tomu nebudou věřit. Na vlastní oči díky tomu vidím, že člověk je ve skutečnosti chemicko-psychologickou továrnou, která se podřizuje vnějším podnětům, aby mohla fungovat. Jinak řečeno: Překvapilo mě, jak snadné je uvěřit něčemu jen proto, že tomu uvěřit chcete.
