Ginzburg: Proč je Izrael premiantem v očkování? Když vypukne válka, tak bojujeme

Izrael je na tom s očkováním nejlíp na světě, Česku se naopak pandemie vymkla z rukou. Tušíte proč? Může za tím být rozdílná mentalita obou národů?
Možná. V Izraeli se to ale takto vyvinulo spíše z politických důvodů. Nejvyšší představitelé zkrátka rychle pochopili, že ze současné situace mohou hodně získat směrem k dalším volbám. O očkování se dlouho dopředu mluvilo, lidé se na něj připravovali. Stalo se záležitostí státního zájmu, na jeho správný průběh dohlíží i armáda. Tak, aby se dostalo opravdu na každého. Víte o tom, že Izrael byl za vakcínu ochoten zaplatit víc než dvojnásobek běžné ceny?

Ne.
Vůbec si na to nestěžuji – je to investice, která se z dlouhodobého pohledu jistě vyplatí. Každý den navíc, kdy lidé zůstávají doma a nechodí do práce, stojí státní pokladnu obrovské peníze. Já jsem právě teď doma v Izraeli a před chvílí jsem byl podruhé očkován. Takže kdo ví, třeba je tohle můj poslední rozhovor.

Žertujete, nebo máte opravdu trochu obavy?
Dělám si legraci. Cítím se dobře. A věřím, že čím dřív se lidé nechají naočkovat, tím rychleji budeme z téhle hrůzy venku.

Abychom ale nezamluvili ty národní mentality. Která z užitečných izraelských vlastností nám Čechům schází?
Předně – ve vaší zemi se mi opravdu moc líbí, z velké části se taky cítím být Čechem. Dělení na MY a VY proto v mém případě tak úplně neplatí. Je ovšem fakt, že člověk v mé pozici asi skutečně může víc porovnávat i drobnější rozdíly mezi Čechy a Izraelci. Jeden je jasný: Izraelci musí už dlouhá desetiletí bojovat o samotné právo na existenci vlastního státu, jsou na vzdorování v těžkých časech zvyklí. I na to, že vás mohou potkat situace, kdy je potřeba se semknout. To není v éře koronaviru na škodu. V Izraeli se od prvního dne pandemie tvrdí, že jde o válku proti covidu. A my, jakmile slyšíme „válka“, tak nám nedělá problém bojovat. Pro většinu obyvatel je ostatně stále povinná vojenská služba – muži v ní stráví tři roky, ženy dva. Tím pádem bychom se zřejmě dali označit i za národ o něco disciplinovanější, my rozkazy prostě plníme. Ale zase to nemůžete úplně generalizovat, taky máme své problémy. Kolem dvaceti procent občanů Izraele tvoří ortodoxní Židé nebo radikálnější Arabové, kteří protipandemická opatření odmítají dodržovat z náboženských důvodů.

V Česku nejde o náboženství. Spíše máme neustále ve zvyku různě švejkovat, věci obcházet, relativizovat, ulehčovat si je. Mít svou hlavu.
Nemyslete si, tohle dělají lidé po celém světě. A jako basketbalový trenér jsem u českých hráčů nikdy neměl pocit, že by něco šidili, dělali cokoliv jen na půl plynu. Právě naopak! Zdobí je pracovitost, až do poslední chvíle se nevzdávají. Pokud budu upřímný, mám vlastně českou povahu raději než tu izraelskou. Líbí se mi, že jste daleko trpělivější, méně agresivní. My Izraelci jsme horké hlavy, asi jako Řekové nebo Turci. I proto mi chvíli trvalo, než jsem si zvyknul, jak to v Česku chodí. Přijel jsem třeba s autem na křižovatku a všichni na mě koukali jak na blázna, protože jsem v jednom kuse troubil. Nemyslel jsem to zle, u nás se to takhle prostě dělá. Fungování klaksonu je v Izraeli první věc, kterou při koupi nového auta kontrolujete. Vy jste daleko víc v pohodě, tolik se nestresujete. Všiml jsem si toho třeba v restauracích. Vy Češi hodinu klidně sedíte, než dostanete objednané jídlo, čas využijete ke klábosení s kamarády. V Izraeli? Tam kdyby vám to nepřinesli do deseti minut, už byste si nechali zavolat majitele podniku.

Překvapila vás nějaká konkrétní česká tradice?
To asi neuhodnete. Květiny! Neuvěřitelné množství květinářství, která jsou z mého pohledu na každém rohu.

To v Izraeli nemáte?
Sem tam snad. Ale rozhodně ne tolik. V Izraeli není moc zvykem, že by ženy dostávaly od mužů květinu. Ani v rodině se jimi příliš neobdarováváme. Tam někomu koupíte kytku nanejvýš v případě, že umřel.

Tchajwanka žijící v ČR: Z Vystrčila je má země v extázi, díky němu si teď víc věříme

Rozhovor

Linda Chen-Jandová pochází z Tchaj-wanu, v Česku žije už sedmým rokem. Vdala se tu, na Univerzitě Palackého v Olomouci vyučuje čínštinu. V rozhovoru popisuje, co pro její vlast znamená nedávná návštěva předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila, jak Tchaj-wan pohlíží na Česko a na Čínu. A také že se bojí války.

Na co jste v Česku ještě koukal?
Na to, jakým způsobem slavíte Mikuláše. Jak s pomlázkou proháníte ženy během Velikonoc. Moje rodina sice má evropské kořeny, nic z toho jsem ale z domova neznal. Přestože některé evropské zvyky si z útlého dětství pamatuji od svého pradědečka a prababičky, kteří pocházeli z Polska a z Ruska.

Jaké zvyky?
Vybavuji si jeden zcela konkrétní. Byl jsem opravdu malý kluk, když jsme k prababičce chodili na víkendové návštěvy. Utkvělo mi, že jsme od ní dostávali nezvyklý jednodílný sendvič: nerozříznutou žemli, která byla namazaná svrchu. Tenkrát mi to přišlo hodně zvláštní. Když jsem pak ale přijel do Česka, tak jsem zjistil, že tady to takhle dělá kdekdo. A takhle to mám s českým jídlem často – na talíř každou chvíli dostanu něco, co mě zničehonic přenese do klukovského věku, do jídelny k prababičce, která si své recepty přivezla z Evropy. Byť jsou samozřejmě i mnohé české stravovací obyčeje, na něž jsem si musel chvíli zvykat. Zkraje jsem byl třeba šokován, kolik jste schopni vypít piva. Já jsem spíš na vodku nebo na whisky…

Hodně se bavíme o odlišnostech. V čem si jsou Češi a Izraelci naopak podobní?
Snad především v tom, že o sobě mají vzájemně dobré mínění. U nás v Izraeli se tradičně říká, že ve světě máme dva hlavní spolehlivé přátele – USA a Česko. Je to hodně podmíněno historickou zkušeností. Byly to právě zbraně z Československa, které Izraeli zásadně pomohly v prvních letech jeho existence. A i z české strany cítím dostatek respektu. Jak ke své vlasti, tak ke mně samotnému. Připouštím, že někteří další cizinci mohli mít s aklimatizací v Česku problém, já ale za ty roky nezažil jedinou negativní zkušenost. A to ani ve chvílích, kdy jsem si teprve zvykal na to, co je u vás normální. Jakkoli jsem se z pohledu Čechů zřejmě choval výstředně.

Armén žijící v ČR: Válka je hrozná. Ázerbajdžánci volí cestu zběsilé agrese

Rozhovor

Uznávaný malíř Tigran Abramjan se do Česka přestěhoval před 39 roky za svou rodinou. Na Arménii ale nezapomněl. Poslední dobou na ni vlastně myslí čím dál víc – moc ho trápí válečný konflikt, který se mezi jeho zemí a Ázerbajdžánem rozhořel v Náhorním Karabachu. Skoro se zdá, jako kdyby někdo jinak nádhernou Arménii zaklel v krajinu věčné bolesti.

Co máte na mysli?
Třeba chvíle v obchodě nebo před nástupem do dálkového autobusu, kdy vy Češi spořádaně stojíte ve frontě. U nás to tak nefunguje – tam platí, že kdo dřív přijde, ten je na řadě. Já to nejdřív bez přemýšlení dělal po našem, stačilo ale pár nechápavých pohledů od okolo stojících lidí a rychle jsem pochopil. Přizpůsobil se.

Když už jste si leccos vštípil, neříkají vám teď izraelští kamarádi, že se po těch letech chováte jako Čech?
Máte pravdu, už jsem něco takového zaslechnul. Před několika měsíci hrála česká fotbalová reprezentace proti Izraeli, já to měl puštěné v televizi a volal si souběžně s kamarádem z vlasti. Jak jsme se bavili, tak Češi dali najednou gól. Do sluchátka jsem zařval: „Jo!“ Kamarád nechápal – taky měl to utkání puštěné, takže se podivoval: „Hele, to ale dali gól Češi.“ A já na to: „No jo, naši…“ To koukal! Jenže já si ve sportu zkrátka navyknul fandit Česku.

Přitom je to vlastně jen pár let, co jste se přesunul do Česka.
Ze začátku jsem toho o vaší zemi moc nevěděl. Samozřejmě jsem znal pojmy pražské jaro, sametová revoluce. Uznával jsem Václava Havla. Jinak jsem však měl povědomí nanejvýš o skvělých sportovcích, především dřívějších basketbalistech – Kamilu Brabencovi, Stanislavu Kropilákovi; byť zrovna on je vlastně Slovák. Ano, zkraje mě u vás překvapilo leccos. Že se tu hraje tak dobrý basketbal. Že je tu taková kosa – poprvé jsem totiž přijel v prosinci, hrozně jsem se klepal. U nás je to jiné, i v zimě klidně vyrážíme na pláž. Sice to není na plavání, ale na příjemnou procházku u moře určitě ano. Vidíte, i na odlišné počasí jsem si zvyknul. Česko jsem si zamiloval se vším všudy. Když jsem nedávno obdržel české občanství, netěšilo mě to ani pro samotný pas, jako spíš pro pocit, že sem patřím. Že na to jsem skutečně hrdý. Chápu to jako nesmírnou poctu. Možná si to ani neuvědomujete, ale žijete v opravdu skvělé zemi.

Tak mě napadá – proč vlastně vedeme tento rozhovor v angličtině? Nezvládl byste ho i česky?
Teoreticky ano, prakticky ne. Já sice česky rozumím, na nějaké povídání si ale ještě nevěřím. Ona je to někdy dobrá taktika –⁠ poslouchat ostatní a dělat, že se nechytáte… Tak víte co, zkusme to znovu za pár let! Už si třeba poklábosíme i česky.

3 x s cizincem

Jakého Čecha nejvíc obdivuji?
Emila Zátopka. Když jsem byl kluk, tak jsem toho o něm hodně četl, jeho sportovní úspěchy na mě dělaly obrovský dojem. Mám za to, že dodnes může v mnoha ohledech sloužit jako velký vzor k následování.

Moje oblíbené méně známé české místo?
Z Izraele jsem zvyklý na pláže, takže se snažím podobná zákoutí hledat i v Česku. V létě jsem si to zamiloval třeba u poděbradského jezera. A když jsem v Praze, rád chodím k Vltavě do Žlutých lázní.

Které české slovo je nejtěžší vyslovit?
Těch by bylo! Asi největší problém mám s číslovkami „tři“ a „čtyři“.