Demonstrace proti covidovým opatřením na Staroměstském náměstí
Sjezdovky na českých horách zaplněné turisty nebo lidé scházející se v potají otevřených restauracích. Jiní se zase před týdnem tísnili bez roušek a rozestupů na demonstraci. Oproti jaru, kdy celý národ z domovů spořádaně a vyděšeně sledoval nastupující covidovou hrůzu, je to velikánský rozdíl. Proč se teď chováme jinak? Pro CNN Prima NEWS o tom v rozhovoru mluví Jiří Brančík, primář oddělení klinické psychologie Vojenské nemocnice Brno.
Co vás napadá, když v časech covidové pandemie vidíte svahy českých hor pokryté turisty? Přestali jsme se snad bát?
Zjednodušeně řečeno se to tak asi dá říct. Když byl covid ještě novou věcí, tak se ho lidé zalekli. Spolupracovali, pomáhali si šitím roušek a podobně. Měli z epidemie respekt. V pozadí toho všeho ale u mnoha jedinců bylo, že tímhle to pomine a budeme mít vyhráno. Záhy se ukázalo, že ani větru, ani dešti, ani přírodě poručit neumíme. Dostali jsme se, kam jsme se dostali. A bohužel existuje hodně lidí, kteří nechtějí přijmout prostý fakt, že věci, jako je tato pandemie, samy od sebe prostě nepřejdou. Že se pro to musí něco udělat. A to něco znamená někdy i dočasně se zříci některých svých dosavadních požitků. Za plnými náměstími a horami tak z velké části vidím nepochopení části populace.
Jiří Brančík (71)
Psycholog, primář oddělení klinické psychologie z Vojenské nemocnice Brno.
Má hodnost podplukovníka ve výslužbě, v 90. letech působil na vojenské misi v Bosně.
Je soudním znalcem v oboru psychologie.
Trvá to už skoro rok. Není vlastně celkem pochopitelné, že lidé potřebují upustit páru?
Jistě, částečně je takový posun směrem k méně zodpovědnému jednání zřejmě nevyhnutelný. Mnoho desetiletí jsme žili ve velmi klidné a pohodlné fázi. Měli jsme se dobře. A někteří lidé si myslí, že máme automaticky nárok na nepřetržitou spokojenost – snad proto, že se to dosud tak často skloňovalo. Nejsou připraveni na to, že je tomu jinak. Odmítají přijmout i nevyhnutelný fakt.
Spousta lidí nechce připustit třeba skutečnost, že se teď v nemocnicích děje něco mimořádného. Proč neakceptují ani to, co je zjevné?
Hodně tomu nahrává, že žijeme ve věku informační dálnice. Výhody internetu a sociálních sítí se za tak vypjatých okamžiků často mění v nevýhodu. Sype se na nás obrovské množství informací, svůj názor může zveřejnit každý. Je jich najednou nesmírné množství, ty podstatné lehce zapadnou. Pro nás by momentálně měla být nejpodstatnější vámi zmíněná situace v nemocnicích. Nevím, kde se berou zaručené zprávy, že tam či onde je ve špitále kapacita lůžek bezproblémová. Za sebe říkám, že v mnoha nemocnicích je to už hodně za hranou. A to jak naplněním kapacity lůžek určených pro covidové pacienty, tak hlavně vyčerpáním sil personálu. Části populace bohužel chybí cosi, co bych mohl nazvat zdravým respektem.
Psycholog Jiří Brančík Zdroj: ČTK/Šálek Václav
Nakolik může za naše ne vždy zodpovědné jednání přístup politických špiček – to, jak směrem k nám komunikují, jak se samy chovají?
Něco jim samozřejmě vytknout lze. Osobně si ale myslím, že výtek k politikům je snad až přehnaně moc. Podívejte se po světě – některá vláda to zvládá o chlup líp, jiné naopak o hodně hůře. Ano, naši politici mají co zlepšovat. To ovšem platí o nás všech. Než abychom nadávali na druhé, měli bychom si raději uvědomit, co pro zlepšení situace můžeme udělat my sami. To je totiž důležité. Hodně lidí to neumí. Vůbec nerozporuji, že se politici někdy chovají tak, jak by neměli. Ale čemu tím pomůžeme, pokud se upneme zrovna na tohle? Čemu pomůžeme, pokud budeme problém s covidem překlápět do politických půtek? Tohle je viru úplně jedno. Měli bychom v první řadě racionálně přemýšlet o tom, co dělat, aby nebezpečí nákazy pominulo.
Výlet na přeplněnou sjezdovku asi zrovna nepomůže. Nejlepší nápad ale zřejmě nebude ani to, pokud se ze samého strachu doma zabedníme a nikam nevylézáme.
Takových případů jsem moc nezažil. A když už, tak to trvá krátce, třeba jen dva týdny. Je fakt, že lidi za mnou teď chodí kvůli strachu častěji. Taky se ale setkávám s tím, že především hledají způsoby, jak se s tím vyrovnat. Omezují například své cesty na nákupy. Vyráží do přírody. Taková procházka je správný způsob, jak se strachem bojovat. Hodně lidem doporučuji i to, aby přehnaně často nesledovali televizní zprávy. Zjistit občas situaci o vývoji pandemie je pochopitelně potřebné, pokud u toho ale budete sedět celý den, pak to na vás dolehne. Stejně jako to, pokud budete čas trávit výhradně nad Facebookem.
Co vůbec rok s covidem udělal s naší psychikou?
Jak u koho. Hodně se to odvíjí od toho, že dost lidí přišlo o práci. To je pochopitelně velmi bolestivé. Spoustě lidí se také během posledních měsíců navýšily obavy o sebe, o svou rodinu. To nemusí být vždycky na škodu. S určitou dávkou pokory je přínosné si uvědomit, že existuje něco, čemu neporučíme. U psychicky citlivých lidí samozřejmě mohly narůst úzkosti či stavy, které označujeme za depresivní. U části populace to ale navodilo právě uvědomění si, že naše existence není tak jistá, jak jsme si mysleli. A že bychom se tedy měli vůči tomu nějak postavit. Objevily se různé dopady na psychiku, i ty méně vítané. U nemála jedinců například vznikla jakási deformace, kdy jsou schopni a ochotni obětovat seniory kvůli ekonomické udržitelnosti. Jinak řečeno: kvůli udržitelnosti svých požitků. To považuji za velmi nebezpečnou věc, která může naši populaci deformovat.
Obnažují tyto výjimečné časy to, kým doopravdy jsme?
Obnažují? Spíš bych řekl, že to pouze připomínají. Jsem přesvědčen, že co se děje, není nic nového. Když v dějinách lidstva nastala jakákoli krize, lidé se vlastně chovali totožně – někteří racionálně, jiní bezhlavě. Jedni sobecky, druzí altruisticky. Je to stále v nás, což nám pandemie jen připomněla. Jako lidský druh jsme se příliš nezměnili. Asi bychom si toho měli být pro příště jen více vědomi.
Může mít rok s covidem trvalejší následky na naše další chování? Osvojíme si nastálo nějaké vzorce jednání a uvažování?
Nechci se dotknout těch, kteří ztratili své milované, ale zatím šlo o nebezpečí s relativně menšími následky. Většina populace se nesetkala s tím, že by jí rychle zemřel někdo blízký. Pokud by se to u nás až do pominutí pandemie nezhoršilo, pak se společnost otřepe poměrně rychle. Nic moc se v tomto ohledu nezmění. Kdyby to ale trvalo ještě nějakou dobu a více lidí by se navíc dotknul fakt, že jsou ohroženi nejen oni, ale i jejich blízcí, pak by to možná trvalejší stopy zanechalo.
Jaké?
Takové, které by paradoxně nebyly k zahození. O to víc bychom si uvědomili, že spoustu věcí nemáme jistou. Je třeba mít na paměti, že i poznání nepříjemného je dobrá a důležitá zkušenost.
Nemůže nás to poznamenat i jinak? Dlouhé měsíce se izolujeme doma, velmi jsme omezili osobní kontakt s přáteli, s rodiči. Nepřivykneme tomu i do budoucna a nezůstaneme i v lepších časech uzavřeni ve svých bublinách?
Toho bych se nebál. Vůbec! Člověk je tvorem společenským. Máme to v genech, potřebujeme žít ve společnosti druhých. To se jen tak neodnaučíme.
Jaký dopad má na rodinné vztahy, když jsme s blízkými v době karantén a režimu home-office v daleko intenzivnějším kontaktu než kdy před tím?
Záleží, jaké máte opravdové vztahy se svými blízkými. Pokud mi teď někdo řekne, že si po pár dnech doma leze s rodinou na nervy, pak je na místě se zeptat: A jaké byly ty vztahy před tím? Hodně dělá samozřejmě i nastavení jednotlivých lidí. Jsou jedinci, kteří vidí sklenici do poloviny plnou, pak ti, kteří do poloviny prázdnou. Pozitivněji nastavené osoby si řeknou, že i podobně extrémní situace je k něčemu dobrá. Jsme zkrátka donuceni se svým blízkým více věnovat. Příklad: Když se doma musím víc učit se svým dítětem, má to blahodárný vliv nejen na náš vztah, ale i na to, že si sám leccos z učiva osvěžím. Byť je mi pochopitelně jasné, že to může být kolikrát velmi těžké. Pokud rodiče musí chodit do práce a doma mají dvě děti školou povinné, tak jde o velmi nesnadnou záležitost. Obecně si však dovolím tvrdit, že i tuhle situaci lze brát ne jako ránu osudu, nýbrž jako šanci.
Mohou se na to ale stejně dívat i lidé, kteří se právě teď vyrovnávají s mezními okamžiky? Mám třeba známého, který si nedávno prošel těžkým rozchodem a ani se z toho nemůže vypovídat s kamarády u piva.
Ano, pro spoustu lidí to může být těžší. Byť zrovna ve vámi zmíněném případě pochybuji, že by pivo něco vyřešilo; alkohol je špatným lékem. Samo sdílení takové zkušenosti samozřejmě může pomoci, ale k tomu nám přece dneska mohou posloužit i různé moderní technologie. Popovídat si o svém soužení po mobilu nebo přes Skype sice není to samé jako osobní setkání tváří v tvář, ale aspoň něco, že… Ostatně – učme se trochu překonávat nepříjemné situace i jinak, než jsme byli zvyklí. Třeba vlastním úsilím. Zamyšlením se. Rozborem své situace. Někdy není nejdůležitější se svěřovat se svými problémy druhým, ale spíš si osvojit umění být sám se sebou.
