Může se násilí v rodině dědit? Na tuto otázku se snažili odpovědět experti ze společnosti SocioFactor, kteří pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR zpracovali na toto téma první výzkum v České republice. Výsledky pomyslného „kola násilí“ jsou alarmující. Téměř třetina Čechů, kteří se v životě setkali s domácím násilím, ho zažila v dětství i dospělosti. Prostřednictvím rozhovorů a dotazování téměř tisíce účastníků se odborníci snažili definovat a zmapovat faktory, které k přenosu násilí přispívají. Z předchozích průzkumů asociace vyplývá, že každá pátá až šestá rodina domácí násilí zažívá a v 80 procentech těchto rodin žijí děti.
Domácí násilí má mnoho podob. Může se jednat o formu fyzickou, sexuální, psychickou, ekonomickou, sociální či kybernetickou. „Podle výzkumů zažívá každá pátá až šestá rodina v Česku domácí násilí. A v 80 procentech těchto rodin žijí děti,“ zdůraznila pro CNN Prima NEWS Martina Vojtíšková, předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR.
ČTĚTE TAKÉ: Blikající majáky i minuta ticha: Evropa si připomíná den obětí. Jak funguje pomoc v Česku?
Asociace se od roku 2007 snaží situaci v oblasti domácího násilí zlepšit. V lednu 2015 organizace spustila kampaň s názvem Mlčení bolí, v roce 2022 se zaměřila na fenomén transgeneračního přenosu násilí prostřednictvím kampaně s názvem Kolotoč násilí. V souvislosti s touto kampaní odborníci ze SocioFactor zkoumali, kolika lidí v Česku se přenos domácího násilí z generace na generaci týká.
Dosud se v České republice výzkumy o domácím násilí týkaly obětí či veřejného mínění, nikdy se nezaměřily na transgenerační přenos. „Uvědomujeme si, že se násilí dědí v rámci rodiny, mezi generacemi, v určitém čase. Ukazuje to, jak fatální může být. Skrze výsledky chceme apelovat na rodiče, aby začali situaci konečně řešit,“ doplnila Vojtíšková.
Sběr dat se uskutečnil v roce 2023. Dotazování se zúčastnilo celkem 939 respondentů. Jejich výběr se primárně soustředil na vyhledávání osob se zkušeností s domácím násilím (69 procent). Naprostou většinu představovaly respondenti ve věku 15 až 39 let (72,7 procenta) a ženy (90,9 procenta).
Co průzkum odhalil?
Výzkum byl rozdělen na dvě části: kvantitativní a kvalitativní. První zmiňovaná odhalila, že více než třetina respondentů se zkušeností s domácím násilím (34,6 procenta) ho zažila jak v dětství, tak v dospělosti. Téměř tři čtvrtiny této skupiny respondentů (73,8 procenta) ho zažily v dětství, v dospělosti pak dvě třetiny (60,8 procenta) z nich.
Díky propojení dat aktuálního výzkumu s dřívějším mohou autoři poskytnout statistiku, ze které vyplývá, že téměř třetina Čechů (31,8 procenta), kteří mají ve svém životě zkušenost s domácím násilím, ho zažila v obou životních etapách, tedy v dětství i v dospělosti, a to buď jako svědek, oběť či původce násilí.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Istanbulská úmluva? Není důvod být slepým bodem na mapě. Cesta na východ mě děsí, říká Decroix
Z této části průzkumu dále vyplynulo, že lidé se zkušeností s násilím méně než ostatní důvěřují policii, justici, odborům ochrany dětí (OSPOD) i sociálním pracovníkům obcí.
Ti, kteří domácí násilí zažili pouze v dětství, odpovídali také na otázky, zda agresor nebo oběť trpěla nějakou závislostí, psychickou poruchou či byla nezaměstnaná. Výsledek? Ze 478 lidí již bezmála polovina uvedla (43,4 procenta), že původce nadměrně konzumoval alkohol, ve 20 procentech trpěl psychiatrickým onemocněním. V případě oběti tento faktor uvedlo 12,8 procenta dotázaných. Stejné procento účastníků průzkumu uvedlo, že agresor byl nezaměstnaný.
Alarmující je podle Vojtíškové také to, že 58,4 procenta těch, kteří zažívají násilí v dospělosti, přiznává, že k němu dochází před jejich dětmi. Na druhé straně tito lidé zažijí domácí násilí ve vztahu pouze jednou (80,6 procenta), nikoliv opakovaně (34,1 procenta) jako ti, kteří byli násilí vystaveni i v dětství.
Autoři mapovali i faktory
Druhá část výzkumu – kvalitativní – se týkala polostrukturovaných rozhovorů s těmi, kteří mají s domácím násilím zkušenost: ať už u nich k přenosu násilí došlo, nebo u nich byl zastaven.
Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že čím déle jsou děti vystaveny domácímu násilí, tím větší je riziko, že si přenesou naučené vzorce chování do vlastních vztahů v dospělosti. „Výzkum potvrdil, že děti často opomíjíme jako svědky násilného chování, zejména v případě násilí mezi partnery či manžely,“ podotkla Vojtíšková.
Dítě má tři možnosti:
- V budoucnosti odejde od rodiny a přenosu domácího násilí nenastane. Dále si bude žít normální život.
- Stane se obětí domácího násilí.
- Stane se původcem násilí.
Jak ale zdůraznila Petra Šobáňová ze společnosti SocioFactor, jež vedla kvalitativní část výzkumu, vše je ovlivněno mnoha faktory, které se výzkumníci snažili zmapovat. Rozdělili je do tří kategorií.
- 1) Rizikové faktory
Jako zásadní pro přenos násilí se v rámci výzkumu ukázaly rizikové faktory. Jsou jimi například izolace oběti, chybějící podpora, bariéra odchodu, nefunkční komunikace v rodině nebo vnímání násilí jako něčeho, co je normální. „Pokud oběť setrvává v násilném vztahu, postupem času začnou zúčastnění vnímat toto chování jako normu, což vede k vyšší pravděpodobnosti přenosu násilí na další generace,” vysvětlila Vojtíšková.
ČTĚTE TAKÉ: DOKUMENT: Celý text Istanbulské úmluvy o prevenci a potírání násilí vůči ženám
Podle psycholožky Ludmily Čírtkové, která se ve spolupráci s Asociací problematice mezigeneračního přenosu dlouhodobě věnuje, normalizace násilí snižuje schopnosti jedince rozpoznat násilí a projevy zneužívání v dospělosti. „Pro oběti může být obtížné si včas uvědomit, že to, co se jim děje, již překračuje hranice akceptovatelného soužití,” uvedla expertka.
„Naše stávající klientka si nevěděla se svým partnerem rady, proto šla za jeho matkou. A ta jí odpověděla, že to musí vydržet, jeho táta je taky takový a ona taky drží. To ji samozřejmě úplně odradilo situaci řešit dál,“ prozradila v rámci výzkumu jedna z pracovnic intervenčních center, se kterými výzkumníci rovněž hovořili.
„Bylo těžké odejít, protože jsme spolu měli napůl byt, ale hlavně jsme spolu měli psa. Měla jsem hrozný strach, co by se s ním dělo, kdybych odešla.“
V rámci publikace výsledků výzkumu zveřejnili i některé citace dotázaných respondentů, kteří popisují jednotlivé situace, jimž se rizikové faktory věnují.
„Nechtěl mi dávat žádné peníze. Když si na to vzpomenu, jak to bylo trapné a ponižující, jak jsem se ho doprošovala. Třeba jsme potřebovali koupit dětem botičky. Peníze držel on, doprošovala jsem se, a on mi po čtyřech dnech milostivě peníze hodil na stůl,“ líčila jedna z respondentek. „Bylo skutečně těžké odejít, protože jsme spolu měli napůl byt, ale hlavně jsme spolu měli psa. Měla jsem hrozný strach, co by se s ním dělo, kdybych odešla,“ uvedla další. Oba příklady se týkají bariéry odchodu.
„Dělo se to v devadesátých letech, v té době nebyl nikdo, kdo by nám pomohl, protože se všichni tvářili, že žádné domácí násilí neexistuje. V té době to bylo i normální, že dostala ženská od manžela přes držku. Bralo se to jinak,“ uvedla další žena, čímž uvedla příklad pro domácí násilí jako společenské tabu.
Někteří původci násilí své oběti izolují. „Manžel mi dělal hrozné žárlivé scény, přestože jsem nikam nechodila. Neměla jsem kvůli němu žádné kamarádky, ani s příbuznými jsme se nestýkali, protože mu všichni vadili. Pak nám dokonce zakazoval zdravit sousedy, protože mu vadili i oni. No a pak už mi bránil i ve styku se starším synem, který s námi nežil,“ svěřila se další respondentka.
- 2) Protektivní faktory
Mezi protektivní faktory se řadí například reflexe oběti, děti jako motivace ke změně, snaha nebýt jako rodič, podpora rodiny či komunikace o domácím násilí. Zejména podpora rodiny nebo pomoc okolí vyplynuly jako klíčové, které snižují riziko přenosu.
„Moje babička si poté vzala svého kolegu z práce, který si ji vzal i se dvěma malými dětmi. Byl to takový ten hodný a laskavý člověk, zřejmě to ale nebyl žádný génius. Prostě to byl člověk, který byl hodně obětavý. Babička si zvolila takovou jistotu pro děti.“
„Manžel dost pil. V době, kdy už synovi bylo 15 let, tak ho manžel také fyzicky napadl. Kluk začal hrozně brečet a říká: ‚Mamko, on je na nás hrozně zlý, já už to nevydržím, pojď, půjdeme pryč.‘ Takže jsme se ze dne na den odstěhovali ke staršímu synovi,“ uvedla jeden z příkladů respondentka. Motivací pro změnu byli potomci.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Systém znásilněné dívce flusl do obličeje, říká expertka. Popsala, s čím se oběti potýkají
Změnu může přinést i nový partner jako dobrý otec. „Moje babička si poté vzala svého kolegu z práce, který si ji vzal i se dvěma malými dětmi. Byl to takový ten hodný a laskavý člověk, zřejmě to ale nebyl žádný génius. Prostě to byl člověk, který byl hodně obětavý. Babička si zvolila takovou jistotu pro děti.“
Protektivním faktorem může být také snaha nebýt jako vlastní rodič. „Najednou jsem začal pociťovat, že tady je problém – svému otci se podobám mnohem víc, než jsem si vůbec přál. Hrozně mě deptalo to, že kdykoli mě někdo viděl, tak říkal, že jsem přesná kopie svého otce. Strašně jsem si přál, aby mě máma měla s jiným chlapem,“ svěřil se jeden z mála respondentů-mužů.
„Snažím se s tím bojovat, protože mám názor, že to, co dělám, je špatně a nejsem spokojený sám se sebou. Nejsem spokojený se svými reakcemi. V tom si myslím, že se liším od otce, který je se svým chováním spokojený,“ podotkl jiný respondent s příkladem reflexe původce.
- 3) Situační faktory
Situační faktory mohou mít protektivní či rizikový vliv, a to podle situace. Do této skupiny se řadí vliv společnosti – to, jak fungují soudy, tresty, prevence či délka vystavení domácímu násilí.
Jak situaci řešit?
Výzkum zjišťoval také to, co vede k zastavení pomyslného kolotoče násilí tedy přenosu násilí mezi generacemi. Jako důležitá se ukázala dostatečná nebo dostupná psychologická pomoc, ale také nebagatelizování problémů, zejména ze strany blízkých.
Jak totiž ze statistik intervenčních center vyplývá, počet případů domácího násilí – obecně – meziročně narůstá. Jen v roce 2023 policie vykázala ze společného obydlí 1 268 násilnických osob, z toho 679 z domácností s dětmi – to je o 119 případů více než v roce 2022.
