Dramatická emigrace či přestřelka pouličních gangů. Jak Elia Cmíral dobyl Hollywood?

Váš dědeček byl žákem Antonína Dvořáka. Byl jste tedy k hudebnímu komponování vychováván již od dětství?
K hudbě jsem si hledal cestu sám, začínal jsem u kytary a rocku. Můj dědeček byl profesor na konzervatoři, maminka i tatínek byli oba herci a otčím byl divadelní režisér. Odjakživa jsem také hodně četl, viděl jsem spoustu představení v divadle. Přestože jsem vyrůstal v komunistické éře, viděl jsem v divadlech kvalitní hry od autorů jako je Nezval, Shakespeare, Beckett nebo Ionesco. Určitě to přispělo k mému dramatickému cítění. Hudba, jak víme, není jen v notách.

Ještě během minulého režimu jste emigroval. Jakým způsobem váš útěk na Západ probíhal?
Byl to velmi dobře připravený odchod. Neodcházel jsem tehdy sám, ve Švédsku jsem již měl pár známých, takže si myslím, že nás zkrátka nechali odejít. Museli o tom vědět. Chtěl jsem vycestovat legálně, ale to nešlo. Pracoval jsem tehdy v muzeu Bedřicha Smetany jako noční vrátný a dostal jsem se na zájezd SMM do Sovětského svazu a Finska. Všichni, co tam tehdy jeli, byli členové a zájezd měli za odměnu, já jediný jsem nebyl členem. V Helsinkách jsem pak opustil zájezd jako první. Později jsem se dozvěděl, že se jen polovina zájezdu vrátila zpátky.

Jak jste začínal svoji skladatelskou kariéru?
První příležitost mi dal můj otčím ještě v Československu, a to napsat několik divadelních skladeb. Od divadla už je to jenom krok k filmu. Napsal jsem tehdy hudbu k prvnímu asi padesátiminutovému filmu Děti z cihlového dvora a pro Karla Smyczka jsem napsal hudbu k jeho absolventskému FAMU filmu Kapři pro wehrmacht podle Otty Pavla.

Začal jsem mít pocit, že mi je to Švédsko malé.

Dalo se na to navázat ve Švédsku? Jaké jste tam měl jako imigrant z Východu možnosti?
Na Švédsko vzpomínám v tom nejlepším. Velmi mi tam pomohli a podporovali mě. Nejdříve jsem se živil jako pianista a hrál jsem v různých kapelách nebo v divadlech, psal jsem divadelní hudbu a pak se to začalo trochu rozjíždět. Dostal jsem první televizní seriál, napsal tři balety a stal jsem se skladatelem v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu. Později jsem začal mít pocit, že mi je to Švédsko malé. Dostal jsem pak díky stipendiu možnost studovat v Americe a vybral jsem si USC v Kalifornii. Po studiu jsem se zázračným způsobem dostal k filmu Apartment zero.

Při skládání hudby pro Apartment zero jste se údajně ocitl v přestřelce mexických gangů. Co se tehdy stalo?
University of Southern California je velmi prestižní privátní škola, takže kolem ní v minulosti žili hlavně bohatí lidé, kteří si tam postavili velké domy. Pak se ale začali stěhovat pryč z města a okolí univerzity chátralo, nebylo už tak bezpečné. Když jsem psal Apartment zero, tak byl dům, kde jsem bydlel, napaden pouličním gangem, který jej rozstřílel. Můj pokoj byl asi jediný, kde tehdy bylo rozsvícené světlo ještě ve čtyři hodiny v noci. Psal jsem tehdy hudbu, takže nejspíš mířili přímo na moje okno. Úhel z ulice byl naštěstí špatný, takže mi rozstříleli zeď nad hlavou, ale mě minuli. Film jsem dopsal.

Potom přišly MGM filmy Ronin a Stigmata, a to už byl úplně nemyslitelný zázrak. Čím víc se ale člověk dostával do popředí, tím to byl větší tlak.

V Hollywoodu jste se nakonec prosadil. Komponoval jste pro spoustu slavných filmů, spolupracoval jste s velkými osobnostmi. Máte nějaký recept, jak v USA uspět? Mnoho takových Čechů nebylo. Z těch, kterým to vyšlo, mě napadá třeba Jan Hammer…
Jan Hammer, Honza Tříska a samozřejmě Miloš Forman. S Ivanem Passerem jsem udělal moc hezký film, Ivan byl skvělý a velmi nápomocný, také díky němu jsem se dostal k filmu Apartment zero. Člověk musí být nejen technicky vybavený, ale připravený také emocionálně a duševně, protože když to přijde, tak není čas něco přespříliš řešit. Několikrát se mi stal zázrak – Apartment zero byl prostě zázrak, protože už skladatele měli, ale nakonec odešel. Byl to americko-argentinský film, takže hudební styl vycházel z argentinského tanga. Byla to sama o sobě výzva. Další zázrak přišel, když jsem psal hudbu pro TV sérii s Donem Johnsonem. Potom přišly MGM filmy Ronin a Stigmata, a to už byl úplně nemyslitelný zázrak. Čím víc se ale člověk dostával do popředí, tím to byl větší tlak.

Zmiňoval jste filmy jako Apartment zero nebo Ronin. Co považujete za největší úspěch vaší kariéry?
Napsal jsem hudbu asi k šedesáti nebo sedmdesáti filmům a miluji je všechny stejně. Je to jako kdybyste se zeptal maminky, které dítě má nejradši. Každé dítě je jiné, ale všechny má stejně ráda. Ronin je samozřejmě celosvětově nejznámější, v Česku ale asi nejvíc znáte Habermannův mlýn. Projekt Altered Mind of 20-20, na kterém teď pracuji, je komorní hudba s elektronikou, synchronizovaná s obrazem. Je to projekt, který je realizován díky podpoře Ministerstva kultury České republiky a ve spolupráci s produkčním týmem Soundsgate, jmenovitě s Alexandrem Smutným.

Audiovizuální projekt Altered Mind of 20–20 má být odpovědí na celosvětovou pandemii… Samozřejmě, to byla původní myšlenka a osobní zpověď. Ta se pak při psaní hudby začala rozvíjet i na všeobecně lidské vztahy a taky na celosvětové sociální a ekologické problémy a odcizení.

Dílo se skládá ze čtyř vět, přičemž každá má své vlastní hudební i vizuální téma. Hlavními aktéry vizuální části je město Praha, smyčcový kvartet a postava básníka. Dohromady stmelují všechny věty do jednoho organického celku. Celou hudbu fantasticky nahrál český smyčcový soubor Epoque Quartet. V první větě zažíváme šok způsobený příchodem pandemie. Město Praha, normálně pulzující životem, najednou bylo mrtvé a opuštěné. Zbyl jen jakýsi odstín toho, co bylo. Druhá věta je pomalá, více emocionální a metaforicky spojuje slzu s vodním elementem – řekou Vltavou. Je to vzpomínka na opuštěné lásky, vztahy a sny, které se nesplnily. Ve třetí šíleně rychlé a disonantní větě je zloba a bezmoc s otázkou, co se stalo a proč. Kdo za to může? Proč se my, a vůbec celkově lidstvo, nemůžeme domluvit?

Film dostal na různých mezinárodních filmových festivalech desítky nejrůznějších ocenění.

Ale přece jen jsem cítil, že musí existovat nějaké východisko, že něco musíme přijmout, ale zároveň jít dál. Takže tímto zamyšlením začíná čtvrtá věta, která v sobě později nachází sílu a končí vírou v lidskost a humanitu.

S tím prvním krátkým filmem jste slavili poměrně velké úspěchy. Můžete je přiblížit?
Film dostal na různých mezinárodních filmových festivalech desítky nejrůznějších ocenění. Celá tato skladba je velmi osobní. Smyčcový kvartet je nejintimnější orchestr a dohromady s elektronikou tvoří novou zvukovou paletu.

Za kariéru několika dekád u filmu je to tedy poprvé, kdy si film také sám režírujete?
V Praze na FAMU jsem měl hodně přátel, takže jsem tajně chodil na promítání. Filmová hudba slouží jako emocionální most mezi filmem a diváky. Měl jsem štěstí, že jsem pracoval s úžasnými filmaři, učil jsem se od nich a pozoroval jsem jejich práci. Byla to nejlepší škola. V případě projektu Altered Mind of 20-20, kdy nejdříve vznikla hudba, jsem v procesu jejího skládání v duchu viděl záběry a obrazy, které jsem pak při střihu dával dohromady. Je to splněný sen.