U Kroščenů z Ostravy jsem poprvé zaklepal před deseti lety. Rodina zrovna snídala, v hrnci se vařily dvě kila točeného salámu. Dneska ale mají u Kroščenů prázdné talíře. „Stojí to za ho**o,“ říká 68letý Milan Kroščen, otec dvanácti dětí. A tuhle mantru ještě mnohokrát uslyším. Jeho 49letá družka Simona je praktičtější: „Pane Motýl, peníze přijdou až za čtyři dny. Potřebujeme něco na vaření, půjdeme spolu nakoupit.“
Simona Gažiová a Milan Kroščen. Zplodili spolu dvanáct ratolestí. V kuchyni se motají dvě nejmladší děti, sedmiletá Nikolka a pětiletá Sára. „Musíme nakoupit,“ důrazně opakuje Simona. Vytahuji tisícovku a jedeme do nejbližšího supermarketu, na velký nákup to však při dnešních cenách nevypadá.
Simona do košíku ukládá deset kilo brambor, plínky pro vnuky, kilo vepřového, dva chleby, prášek na praní, arašídovou pomazánku, salám, balíčky těstovin a bankovka je fuč. Žena chvíli zkouší, zda bych v peněžence nenašel další, jsem ovšem neoblomný.
„Nudle za čtyřicet korun, kdo to kdy viděl. Kupovala jsem je za patnáct, to je hrůza,“ stěžuje si dvanáctinásobná matka. Všechny děti jsou naštěstí zdravé. A nutno zdůraznit, že živé, jedna z dcer byla totiž před pár měsíci málem zavražděna.
Pobodal dceru nožem a skočil z okna
„Naše Maruška. Když jsme se to dozvěděli, to bylo strašné, byli jsme z toho úplně hotoví. Ten její nový přítel ji probodal. Tady, tři rány nožem, proboha, tady,“ vypráví Simona, rozčileně rozhazuje rukama a ukazuje si na hrudník. „Tady, tady a tady, to ani nemusela přežít,“ znova se dotýká hrudního koše. „Ani to děcko už nemuselo žít, Maruška byla těhotná. Strašný případ, psalo se o tom i v novinách, bylo to v televizi,“ líčí tragédii z letošního léta.
Maruška. Pamatuji, jak jsem jednou u Kroščenů slavil její narozeniny. Později s přítelem odcestovala do Velké Británie, kde se jim narodily dvě děti. „Pak toho jejího zavřeli. Maruška si našla jiného, ale neměla si s něčím takovým zahrávat, byl to zlý chlap. Když pustili toho jejího, chtěla se k němu vrátit, ale už byla těhotná s tím novým, a ten žárlil, tak ji probodal,“ vypráví Maruščina maminka.
V otřesném příběhu pokračuje táta Milan: „Jak ji probodal, myslel si, že ji zavraždil. Tak skočil z okna ze třetího patra, že se zabije, ale přežil to. Čtrnáct dnů byl v kómatu, teď je celý rozlámaný ve špitálu, pak ho musí zavřít.“ Ale Simona se obává: „Když nezavřou, tak on Marušce zase něco udělá. Vyhrožoval z nemocnice, že ji znova pobodá. No jak tak může mluvit, pane Motýl, jak je to možné?“
Peněžní dary prý hlídá sociálka
Ufff, návštěva u Kroščenů, to je pokaždé silná káva. Početnou romskou rodinu jsem poprvé navštívil v lednu 2013, letos jsem u nich podesáté. Vlastně těch návštěv bylo mnohem více, ale reportáž vzniká pouze jedna za rok. A pokaždé za text dostanu i nějak vyčiněno.
Kvůli loňské reportáži si prý na Kroščenovy posvítila sociálka. „Na sociálce si myslí, že nám lidi po tom článku poslali tisíce korun. Sto tisíc korun. Ale nikdo neposlal ani korunu, je to všechno na h**no,“ posteskne si Milan Kroščen. A do očí mi tvrdí, že kvůli mému textu rodině úřady pozastavily dávky na dva měsíce. Ptám se na důvod. V článku zazněla výzva k finanční pomoci rodině.
Netuším, zda Milan o tlaku úřadů říká pravdu, protože on i Simona hrají často na city, abych co nejvíce otevřel peněženku. Přišel jsem ovšem neohlášen a vidím, že rodina pořád žije v bídě. V neobvyklé chudobě, alespoň ve srovnání s dnešním českým standardem. A musí to vidět i úřady.
Bída v hlubokém stínu
Kdyby se mnou Kroščenovi navštívil spisovatel Karel Čapek, citoval by možná z jednoho vlastního sloupku: „Nejhorší a nejbeznadějnější na bídě je, že o ní dost nevíme, že je jako hluboký stín, ve kterém se ztrácejí lidé. Je jako roh ulice, za který už nevidíme.“
O chudobě, která Kroščenovy tíží už třetí desetiletí, se dá říct totéž. I tohle je nouze na rohu ulice. Rodina o své nemajetnosti nikde nic nevykřikuje, ani nemá kde, tohle je bída v hlubokém stínu. A když jednou za rok napíšu, že by někdo mohl vypomoci, vrhne se na Milana a Simonu sociálka. Pro jistotu tak vyzývám čtenáře: „Neposílejte této sociálně slabé rodině z Ostravy žádné peníze, jinak jí úřady zkazí Vánoce.“
Simona prosí alespoň o hmotné dary. Nemohou také vadit úředníkům? „Kdyby se našel někdo, kdo by nám daroval opotřebovanou automatickou pračku anebo nějaké dárky pro děcka pod stromeček, tak budeme moc rádi,“ prosí matka dvanácti dětí. Pokud se taková dobrá duše opravdu najde, nechť kontaktuje redakci CNN Prima NEWS.
Po deseti letech
Když jsem před deseti lety poprvé zaklepal u Kroščenů, bylo to v sedm ráno a děti se zrovna chystaly do školy. Sedmiletý Patrik tehdy zůstával doma. Jeho třída šla do loutkového divadla, ale u Kroščenů neměli na vstupenky. „Ti učitelé nemají rozum. Vstupenka stojí 45 korun a každý musí mít v kapse i dvě jízdenky po osmi korunách,“ stěžovala si Simona.
„Dneska je Patrikovi sedmnáct a má osmnáctiletou holku. Před měsícem se jim narodila dcera Jasmína,“ vypráví Simona po deseti letech. Natálce bylo tehdy pět let. „Teď končím základku, jsem v devítce,“ vypráví mi. „Pak půjdu na učňák, chci být prodavačkou,“ přeje si. Snad školu dokončí, žádnému staršímu sourozenci se to nepodařilo.
Před deseti lety měli Milan se Simonou jen deset dětí, Sára s Nikolkou ještě nebyly na světě. Teď jsou dvě nejmenší děti jediné, které jsou ochotny se vyfotografovat s rodiči. Ostatní odmítají. „Nechci, aby mě někdo viděl na Facebooku. Do toho nikomu nic není, jak doma žijeme,“ vysvětluje patnáctiletá Natálka.
Před deseti lety jsem napsal: „Rodina se v posledních letech stěhuje do stále horších bytů, v částečně vybydleném domě v Ostravě-Hrušově žije třetí rok. Do kuchyně proniká mráz, a to nejen zpuchřelými okny. Místnostem chybějí dveře, nahrazují je přibité koberce. To už škvírou mezi tepichem a zádveřím nakoukne nejmladší z dětí, pětiletá Natálka. Vyjukne na mě a rozchechtá se. Lezavá zima holčičce nevadí, naboso usedá za stůl a sáhne po salámu. Za chvíli se přidává sedmiletý Patrik, devítiletá Kristýnka a desetiletá Verunka. Ohřátou uzeninu si odnášejí do pokoje.“
Proč chodím ke Kroščenovým
Milan, Lukáš, Simona, Andrea, Adéla, Maruška, Verunka, Kristýnka, Patrik, Natálka. Když jsem rodinu před deseti lety navštívil poprvé, našel jsem tam jmenovaných deset dětí. Nejmladší Natálce bylo pět, prvorozenému Milanovi čtrnáct. Nebyla to idylka, děti se spolu dokázaly drsně servat, ale převládala dětská nevinnost. Pak se ještě Simoně a Milanovi narodily Nikolka a Sárinka. Dnes už většina z dvanácti dětí vychovává vlastní ratolesti, ale všichni jsou v těsném a denním kontaktu. O početnou rodinu se zajímám z různých důvodů. Ještě před sto a více lety totiž deset i dvanáct dětí běžně vychovávali i Češi. Nyní je to výjimka, Romové však velkou rodinu považují za normální. Zajímá mě, proč je romská populace v tomto smyslu životaschopnější než ta majoritní. Současně ovšem zjišťuji, že výchova dětí v ghettech je problematická. A byť se rodiče snaží, minimálně od puberty má obrovský vliv na děti také ulice. Nejstarší synové Milan a Lukáš už prošli vězením. Za mřížemi skončili i někteří z partnerů dcer.
Přímý hovor do kriminálu
Televize je u Kroščenů puštěna i deset roků poté. Kristýnka a Verunka už ale mají vlastní dětí. A Verunka mě prosí, abych ji s dvouletou Klaudií odvezl na kontrolu k dětské lékařce. Cestou vyslechnu láskyplný rozhovor přes mobil s jejím přítelem a otcem Klaudie. Jak se vzápětí dozvídám, bylo to spojení s ostravskou věznicí.
„Dostal povolený hovor,“ říká Verunka. A její matka doplňuje: „On ten její chlap nebyl špatný, ale dostal teď šest roků natvrdo. On se staral, ale až přijde domů, bude mít Klaudinka sedm roků. Verunka na něho počká, je hodná.“
Všechny ostatní nápadníky dospělých dcer Simona posílá do horoucích pekel: „Chlapi jsou špatní, většinou naše holky i mlátili. A dcery jdou pak ze vztahu do vztahu a pořád nemůžou najít toho pravého.“ Rodina ovšem drží pohromadě, u rodičů je vždycky na návštěvě hned několik dětí i s vnuky.
Milan se Simonou přitom vychovávají dvě vlastní malé děti, o nichž už byla řeč. Navíc si po soudním požehnání chtějí vzít do výchovy dvouletou vnučku, o kterou se dcera Kristýna nezvládla dostatečně starat.
Bída v číslech
Je to kříž. A do toho ekonomická krize. Simona pobírá invalidní důchod 4 700 korun, Milan starobní penzi 5 400 korun. „Nemám dost odpracovaných roků,“ vysvětluje. „A to jsem robil deset let na šachtě, je to na ho**o.“ K tomu 2 000 korun dětské přídavky, za byt 2+1 chce soukromý majitel čistý nájem 12 tisíc korun.
Ten pomáhá rodině zaplatit stát prostřednictvím příspěvků na bydlení, zatímco „byznys s chudobou“ v Ostravě jen kvete. Energie si platí Kroščenovi sami, 4 000 korun na měsíc. Na živobytí tak zbývá necelých 8 000 měsíčně.
Přesto každý den u Kroščenů alespoň na chvíli vysvitne i slunko. „Ta je krásná, co, pane Motýl? A jak je chytrá,“ raduje se Simona, když v náručí obejme dvouletou vnučku a strká mi ji před obličej. Je opravdu krásná. „A paní doktorka moc chválila moji Klaudinku, jak je šikovná. A dala jí omalovánky,“ hlásí v tu chvíli dvacetiletá Verunka.
