Predátorské publikování
Problém s publikací v predátorských časopisech může mít více ekonomů, nejenom Karel Havlíček či Danuše Nerudová. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekla politoložka a bývalá předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková. Podle ní byl v minulosti tlak na publikaci podobných textů, za které následně dostávaly vysoké školy příspěvky.
V poslední době se často skloňuje termín predátorských časopisů. O co se ve skutečnosti jedná a jak je lze poznat?
Jsou to časopisy, které se snaží tvářit jako vědecké a odborné. Vyznačují se tím, že velmi rychle uveřejní jakékoliv texty. Časopisy tvrdí, že prochází recenzním řízením, ale to v podstatě více méně neprobíhá. Ve své podstatě to ale nemusí znamenat, že text je hned špatný. Mohou se ale vyskytovat příklady, kdy jeden z ekonomů publikoval článek o upírech.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Klaus je profesionál, který mluví srozumitelně, chválí ho Blažek. Schytal za to kritiku
Jaké jsou další znaky?
Velmi často mají velké redakční a ediční rady a nenaleznete tam z odborného hlediska známé jméno. A navíc nebývají specializované. Existují například časopisy, které se zabývají finančními trhy a podobně. Predátorská periodika se ale zabývají vším. Od biologie, ekonomie až po hutnictví. Dále je také příznačné, že je nikdo nečte.
Některé časopisy se tváří sofistikovaně, kdy se citují navzájem. Řada predátorských časopisů se začala tvářit normálně. Není ale jednoduché poznat, zda se o ně jedná. Vznikají proto seznamy, podle kterých se můžeme orientovat. Začal s tím Jeffrey Beall, který ale následně musel odejít ze své univerzity. Ta totiž byla pod tlakem kvůli tomu, že poškodila jméno některých těchto časopisů.
Proč ale problém s publikacemi vznikl? Ať už Danuše Nerudová, Pavel Tuleja nebo Karel Havlíček publikovali své texty mezi lety 2009 až 2018.
Mám ale obavy, že když si vezmeme české ekonomy a podíváme se na publikace od roku 2008 do roku 2018, tak je najdeme u mnoha lidí. Tehdy totiž vznikl problém, jak hodnotit kvalitu vědy. To ale není jen náš problém, ale například celé střední Evropy či Indie. Jak hodnotit kvalitu vědy a publikací, abyste dostali veřejné prostředky? Jednalo se o bezmoc.
Pro veřejné i soukromé školy vychází podpora podle publikací. Právě v té době to bylo tak, že příspěvek na vědu se dostával na základě publikací. Pokud někdo publikuje v recenzovaném zahraničním časopise, tak se za něj dostane určitá částka, která následně přejde na školu. V odborných kruzích se tomu říkalo kafemlejnek. Ve vědecké komunitě hned všichni věděli, o co jde. Zároveň ale říkali, že je to špatně.
Pro autory to bývá diskvalifikační, říká Dvořáková
Proto můžeme říct, že celá aféra je problémem financování podle dřívějších pravidel?
Byl tlak na financování i ze strany vedení škol, tak všichni publikovali v recenzovaných zahraničních časopisech v angličtině. Aby se to vydalo rychle, tak se to posílalo právě do těchto časopisů. Poté se změnila metodika a v tom okamžiku se to přestalo dělat. Je ale celá řada časopisů, kde je to na hraně.
Jak se to následně změnilo?
Hodnocení vědy je obtížné, tak se začalo hodnotit podle počtu citací. Následně se ale zjistilo, že existují kamarádské mafie, které se citují navzájem. Poté se řeklo, že se do hodnocení neberou autocitace. Vždy se přijme nějaké speciální opatření, u kterého se ale najde cesta, jak ho obejít. Systém hodnocení je skutečně obtížný.
Jak se na to dívá akademická obec? Je to pro autory diskvalifikační?
Často to skutečně bývá diskvalifikační. Zejména při habilitacích. Někdy se mohlo stát, že dotyčný nevěděl o predátorských časopisech. Pokud jsou lidé na pochybách, tak ať se podívají na kvalitu článku a zda odpovídá náročným akademickým podmínkám.
Je běžné, že autor článků je současně členem redakční rady, jako tomu bylo v případě Karla Havlíčka?
Není to příliš časté a nemělo by to být. Nevím ale, zda byl přímo v redakční radě či poradním orgánu. Nemělo by se to stát běžným zvykem. Pro mě je ale klíčové, zda se jedná o kvalitní článek.
