Farma na trávník pro MS uprostřed pouště. Dělníci umírají, hřiště jsou abnormálně hýčkaná

Jedna obrovská sportovní akce s řadou kontroverzí „na krku“ skončila, na dveře klepe další. Štafetový kolík pochybností po olympiádě v Pekingu přebírá Katar, kde se letos v listopadu a prosinci uskuteční fotbalové mistrovství světa. Kritiku šampionát schytává nejen kvůli mizernému zacházení s dělníky, ale také kvůli úmorným klimatickým podmínkám. Hráče v nich čeká dřina teprve za více než půl roku, trávníkaři mají práce nad hlavu již mnoho let.

Rozpálený Katar bude hostit mistrovství světa na osmi stadionech od 21. listopadu do 18. prosince. Jak je vidno při pohledu na tuzemská hřiště v zimních měsících, chlad spolu se sněhovými či dešťovými přeháňkami kvalitě ploch příliš neprospívá. Ale zároveň ani extrémní vedra nejsou něco, co by správci trávníků milovali.

Jenže v zemi v Perském zálivu se takovým podmínkám nelze vyhnout. A tak je na péči o trávník najata „armáda“. Ta má několik triků, jak zajistit, aby trávník prosperoval za každých okolností. Tým správců v Kataru momentálně udržuje celkem 144 hřišť, z nichž je 136 tréninkových. Aby byla v co nejlepší kondici i přes vysoké teploty málokdy klesající pod 40 stupňů Celsia, je na ně vháněn chlazený vzduch pomocí trysek.

Jakási továrna na „zelené koberce“ vznikla v poušti severně od města Dauhá. Na ní se pěstují rezervní hřiště, celá farma má rozlohu 425 000 metrů čtverečních, což odpovídá zhruba 40 fotbalovým hřištím. Trávník lze sbalit, naložit do kamionu, vyložit a připravit na zápas během pouhých osmi hodin.

From blasting turf with cold air to pumping thousands of litres a day of desalinated water, #Qatar 🇶🇦 is going to extreme lengths to ensure that pitches are ready when the FIFA World Cup kicks off later this year in a country where temperatures can hit highs above 40C in summer pic.twitter.com/E1zKJmTy5L

— FRANCE 24 English (@France24_en) February 21, 2022

Jde o velkou alchymii a hraní si s ročními obdobími. Trávníkáři totiž za účelem co největšího komfortu pro pažit spouštějí „zimu“ už v září, aby ho takzvaně zmátli. Každé hřiště pak potřebuje v lepším případě každý den pokropit 10 000 litry vody denně, v horším – letním – 50 000 litry. Jde o odsolenou mořskou vodu, jejíž výroba je energeticky poměrně náročná.

Ekologicky přínosný pak není ani způsob, jakým Katar získává základ pro pěstování trávníků. Každoročně dováží z USA 140 tun travních semen ve speciálně klimatizovaných letadlech. „Povětrnostní podmínky a klima spolu s kvalitativními kritérii, která jsme si stanovili, způsobují, že je krajně náročné získat požadovaný produkt. Ale uspěli jsme,“ uvedl pro agenturu Reuters Haitam al-Šaríf, súdánský stavební inženýr, který má projekt katarských fotbalových ploch na starost od roku 2007.

Katar neuvádí, kolik nákladný program na údržbu trávníků stojí.

Péče o pracovníky už je daleko horší

V totálním kontrastu s intenzitou, s jakou se Katařané starají o „podlahu“ pro fotbalové hvězdy, je to, jak se nakládá s dělníky připravujícími stadiony a infrastrukturu. Amnesty International mluví o stovkách mrtvých pracovníků během posledních několika let, britský Guardian dokonce o tisícovkách.

Po celodenní dřině na slunci v obrovském vedru s minimem přestávek jim selhává tělo, diskutuje se také o tom, že zaměstnavatelé levné pracovní síly zejména z Indie, Pákistánu či Nepálu okrádají i o malou mzdu. Migrující pracovníci se do Kataru nahrnuli zejména v roce 2011, když bylo jasné, že arabská monarchie bude pořádat světový šampionát, a započaly přípravy.

Katar sice ujišťuje, že pracovní podmínky se za poslední dobu výrazně zlepšily, ale lidskoprávní organizace s tímto stanoviskem nesouhlasí.

Proti bídnému přístupu k dělníkům se už ohradily i jednotlivé reprezentace – Norové a Němci loni oblékli před zápasy trička s nápisem „human rigts“ – lidská práva. „Chceme ukázat, že to neignorujeme,“ konstatoval německý záložník Leon Goretzka. Velmi otevřeně se o celé problematice rozepsal i finský záložník Tim Sparv. „Vím, že píšu tento článek o mnoho let později, než by bylo třeba. Stále si říkám: ‚Ach! Nemohli jsme to řešit před pěti lety?‘ Možná jsme mohli změnit některá přijatá rozhodnutí a zlepšit podmínky pro pracovníky. Možná jsme mohli zachránit životy.“