Někdejší chartista, disident a jeden z hybatelů 17. listopadu 1989 Petr Pazdera Payne nečekal, že ještě 34 let po sametové revoluci budou mezi špičkami justice zůstávat lidé, kteří za komunismu soudili odmítače povinné vojenské služby, emigranty a jiné tehdy nepohodlné osoby. „Považuji za zvrácené, že nejvyšším státním zástupcem je předrevoluční vojenský prokurátor a komunista Igor Stříž, který posílal do vězení mladé muže odmítající kvůli svému přesvědčení základní vojenskou službu,“ říká Payne.
Hned na počátku sametové revoluce Petr Pazdera Payne natočil rozhovor s Drahomírou Dražskou, která tvrdila, že při demonstraci na Národní třídě policisté zabili jejího kamaráda Martina Šmída. Nahrávku odvysílala Svobodná Evropa a údajná smrt studenta mocně přispěla k mobilizaci národa. Payne je v současné době evangelickým farářem a spisovatelem. Minulý režim se pokoušel bořit také s nadsázkou, když s herečkou Bárou Štěpánovou a Lubošem Rychvalským v květnu 1989 spoluzakládal Společnost za veselejší současnost. Nadhled nad politikou se snaží mít i dnes, avšak kostlivci z éry komunismu mu někdy berou klidné spaní.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Neznámí hrdinové 17. listopadu: Zbitá těhotná žena či zahradník sovětské ambasády
Nehorázné vykrucování
Když to trochu odlehčím, kdo například patří k těm kostlivcům, kteří už by v roce 2023 nemuseli strašit?
Co řekl Stříž o kariéře před rokem 1989
Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž se k rozsudkům nad odpírači základní vojenské služby před rokem 1989 několikrát vyjádřil v médiích. Svoji práci vojenského prokurátora hájil, zároveň ale připouštěl lehké pochybení. „Nenastoupení do ozbrojených sil bylo koncem osmdesátých let trestným činem a já jsem posuzoval trestnost těchto jednání. Mnou navrhované tresty sice byly tvrdé, ale takhle to požadoval i trestní zákoník,“ řekl v rozhovoru pro DVTV. A zároveň dodal: „Vnímám to jako období, na které nejsem nijak zvlášť pyšný, a nechci se za nic schovávat.“
Nedlouho poté, co se nejvyšším státním zástupcem stal v červenci 2021 Igor Stříž, jsem upozornil, že tentýž Igor Stříž před listopadem 1989 navrhoval z pozice vojenského prokurátora poměrně vysoké nepodmíněné tresty těm, kdo z důvodu svého přesvědčení odmítali nastoupit základní vojenskou službu. Jakožto vojenský prokurátor Vojenského obvodového soudu v Olomouci Stříž například navrhl trest 20 až 24 měsíců pro Rudolfa Fabuľu, který nástup do armády odmítal z náboženského přesvědčení. Soud pak Fabuľu za nenastoupení služby v ozbrojených silách poslal do vězení na 22 měsíců, a to nepodmíněně.
Obdobně Igor Stříž zahnal do vězení více mladých mužů. Nejvyšším státním zástupcem však zůstává, vadí vám to?
Nehorázné je především to, jak se z toho pan Stříž vykrucuje v médiích. Trochu podobně jako kandidát na ústavního soudce Robert Fremr. I Stříž si napřed posype hlavu špetkou popela, ale vzápětí řekne, že přece každý režim trestá odpírače vojenské služby. Rád bych dodal, že Igor Stříž byl do funkce instalován už za předchozí vlády a někteří členové současné vlády se tehdy dušovali, že až budou u moci, tak Igora Stříže sesadí. Nesesadili.
Zdroj: ČTK / Hula Pavel
Ztratil u mě i pan prezident
Po listopadové revoluci přitom justice přišla s několika jasnými stanovisky, že odmítači vojenské služby byli vojenskými soudy odsouzeni neprávem. Už jste zmínil Roberta Fremra, za minulého režimu ale takzvané nepřátele socialismu soudili i další představitelé dnešní justice. A moc se za to neomlouvají, proč vlastně?
Neomlouvají, a pokud ano, tak protože omluva, pokání anebo kajícnost jsou pro lidi jejich typu vlastně jen další zbraní, kterou použijí, vyžaduje-li to situace, aby se udrželi na svém místě nebo mohli pokračovat v kariéře směrem vzhůru. V naší společnosti vůbec chybí ona základní křesťanská ctnost: upřímnost pokání. Anebo jinak řečeno: schopnost přiznat pravdu. Musím říct, že i co se týče pana prezidenta, věřil jsem v jeho hlubší pokání a obrácení. Ale když k osobě Roberta Fremra prohlásil, že soudit emigranty byla běžná věc a že je třeba na tuto kriminalizaci nahlížet s ohledem na kontext doby, hodně u mě ztratil.
Vy jste vystudoval evangelickou bohosloveckou fakultu, nyní jste se po velké prodlevě vrátil před věřící v kostele. Může víra utišit tu jistou skepsi nad nedostatečným vyrovnáním se společnosti s komunismem?
Dostudoval jsem před listopadem 1989 a studium teologie jsem tehdy bral i jako určitou výzbroj proti tehdejšímu režimu. Po revoluci se ale najednou všude cpala církevní tematika, bylo mi to až protivné. Po třech letech jsem z osobních důvodů přestal farářovat. Ale teď se k tomu zase vracím. Hledám ve víře v Nejvyššího opět posilu proti balastu, lžím, násilí, bezpráví, primitivismu a kulturnímu úpadku. Navazuji tam, kde jsem z toho v roce 1992 vypadl.
Nekonečné výmluvy Roberta Fremra
Hodně jste se angažoval v kauze spojené se soudcem Robertem Fremrem, který už málem seděl v Ústavním soudu. Přitom před listopadem 1989 odsoudil nejméně 170 emigrantů a ještě v roce 1988 pod diktátem StB řídil poslední velký monstrproces v Československu – případ Olšanské hřbitovy. Na počátku listopadu se však v médiích zaradoval z rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze, že proces Olšanské hřbitovy už nebude znova prověřován. Vyloženě si oddechl, když řekl: „Znamená to pro mě hodně, protože to vyvrací obvinění, že jsme věděli o nějaké manipulaci. Vzhledem k tomu, že tam žádná manipulace zjištěna nebo prokázána nebyla, tak jsme o ní ani nemohli vědět.“ Jak jeho reakci vnímáte?
Robert Fremr sám před volbou v Senátu veřejně prohlásil, že proces Olšanské hřbitovy byl nepřípustným způsobem manipulován Státní bezpečností. Ale svým posledním prohlášením to teď dokonale popřel.
I podle nálezu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) byl proces Olšanské hřbitovy vědomě manipulován Státní bezpečností. Bylo také řečeno, že soudce Fremr o tom musel vědět. Chápete, proč se případ znova neotevře?
Mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala v minulých dnech oznámil, že případ Olšanské hřbitovy nebude znovu otevřen, těmito slovy: „S ohledem na skutečnost, že nyní doručené podání obsahovalo de facto jenom odkaz na veřejně dostupné informace a neobsahovalo žádné nové relevantní informace, tak nebylo namístě v tuto chvíli přijímat žádné nové opatření.“ Orgány činné v trestním řízení jsou přitom povinny samy prověřovat podezření ze spáchání trestného činu, což se nestalo. Není totiž pravda, že by informace, které proběhly ve veřejně dostupných médiích, neobsahovaly relevantní informace zasluhující prověření. A k těm informacím je třeba připočíst i zprávu ÚSTR, kterou zmiňujete.
Nevím, jaký měla tato zpráva z 23. září 2023 dosah na veřejnost, můžete z ní citovat?
Podstatná je určitě tato část ze závěru. Pro připomenutí, proces Olšanské hřbitovy se konal s velkým mediálním zájmem v době od 13. června do 7. července 1988 u Městského soudu v Praze. Zpráva ÚSTR říká: „První dokument vypracovaný Státní bezpečností se v soudním spise objevuje už 28. července 1987, kdy formou usnesení přebírá vyšetřování Státní bezpečnost. (…) Od tohoto okamžiku vedla celé vyšetřování Státní bezpečnost a pod každým podepsaným protokolem bylo uvedeno, kdo je vyšetřovatelem včetně jeho příslušnosti k StB. Soudce JUDr. Robert Fremr musel s naprostou jistotou vědět, že celý případ vyšetřovala Státní bezpečnost.“
Když v justici drží basu
Fremr je nyní místopředsedou Vrchního soudu v Praze a opět tvrdí, že o žádné manipulaci ze strany StB nevěděl. Vy jste s jedním z odsouzených, Alexandrem Eretem, v kontaktu. Fremr ho v rámci monstrprocesu Olšanské hřbitovy poslal na 6,5 roku do vězení, aniž měl jediný relevantní důkaz o jeho vině, kromě těch zinscenovaných estébáky. Jak Eret vnímá, že počátkem listopadu státní zastupitelství opět odmítlo prověřit případ Olšanské hřbitovy?
Celé to dění kolem kandidatury soudce Fremra na ústavního soudce jenom prokázalo, že odsouzený Alexandr Eret udělal velmi dobře, když přesně na první výročí sametové revoluce uprchl z téhle postkomunistické země přes tehdy už průchozí hranici do Rakouska. Věru, nežilo by se mu tu dobře. Poslední vývoj, či spíše nevývoj, v té věci ukazuje, že státní zastupitelství je pořád schopné nekonat svoji povinnost a že tu existuje cosi jako justiční mafie.
Eret se v minulosti již mnohokrát pokoušel o nápravu komunistické justiční zvůle, co se týče jeho případu. Nikdy neuspěl. Prokuratury, později státní zastupitelství a další příslušné instituce pokaždé shodily jeho podání alibisticky pod stůl anebo rovnou pod koberec. V justici setrvávaly staré struktury a osoby, které mezi sebou držely basu. Nikdo si nechtěl pálit prsty, příliš mnoho lidí bylo do případu Olšanské hřbitovy zapleteno. Nejenom Robert Fremr a jeho tehdejší přísedící, taky například renomovaní soudní znalci z oboru psychologie a sexuologie. Žalostné je, že tento stav přetrvává i v roce 2023.
Jak je to možné?
Možná také proto, že staré osvědčené hry se naučil sdílet i právnický dorost, třeba předseda Vrchního soudu v Praze Luboš Dörfl. Ačkoli Dörfl vystudoval až po roce 1989, stejně přistoupil na starou hru a na Fremrovu minulost nikoho, ani pana prezidenta, neupozornil, přitom dostal obsáhlý dopis přímo od Alexandra Ereta. Anebo poradce prezidenta republiky Jan Kysela, také on kryl pana Fremra a pokoušel se z něho udělat ústavního soudce, ačkoli informace o jeho minulosti byly velmi snadno přístupné.
Eret už tedy nemá šanci, že se mu za poslední monstrproces někdo omluví?
Myslím, že teď už ani nemá cenu usilovat o přešetření případu. Pro pana Ereta a jeho rodinu by to bylo velmi náročné, bylo by třeba provést znovu výslechy všech zúčastněných a vést dlouhý právnický boj. A k čemu by to bylo? Obávám se, že by to skončilo plichtou. Podle mě teď už nejde o kauzu Eret, ale o kauzu zvanou Fremr.
Miloš Zeman připomněl, jak zatýkají tajní
Aktivní odpor vůči komunismu měl před listopadem 1989 i sarkastickou rovinu a Společnost za veselejší současnost, kterou jste zakládal s Bárou Štěpánovou a Lubošem Rychvalským, třeba na tehdejší politické vězně upozorňovala takzvaným Během ulicí Politických vězňů v Praze. Založili jste místo Veřejné bezpečnosti (režimní policie) Veselou bezpečnost, pouštěli jste velryby po Vltavě... Jak na to vzpomínáte?
Už mě to moc nebaví, tohle vzpomínání. O Společnosti za veselejší společnost bylo napsáno dost, vyšla i kniha.
Každý ale neví, jak se dalo prostřednictvím happeningů škodit režimu.
Ne, nebudu to teď už asi posté přeříkávat. Řeknu jen, že k happeningu patří nebrat vládnoucí moc ani sebe moc vážně. A musím říct, že v demokratické době takoví Ztohoven prokázali daleko větší odvahu a vynalézavost než my tenkrát.
A co další kostlivci, kteří v Česku straší i 34 let po sametu? Co třeba prezident Pavel, jenž coby člen KSČ dělal kariéru v předlistopadové armádě, nebo Andrej Babiš, který byl členem KSČ a na Slovensku ho vedou jako bývalého spolupracovníka československé Státní bezpečnosti? Když se po volbách v roce 2025 stane premiérem, vyrovnávání se s komunismem se prodlouží až do roku 2029. To je jako z absurdního dramatu, protože v té době se bude slavit 40 let od pádu komunismu, přitom totalita byla u moci jen 41 let (1948–1989). Co na to chartista a disident, který v roce 1989 také hodně přispěl k pádu režimu?
Pokud jsem se nějak angažoval před revolucí, šlo mi o lidská práva a o podporu zavřených a souzených. Politika mě až tak moc nezajímala, nikam jsem po revoluci nekandidoval, nikterak jsem se neangažoval, netoužil se stát třeba poslancem. A pak jsem za Miloše Zemana najednou v roce 2016 prožil cosi jako déjà vu. Zmocnily se mě obavy o svobodu. Prahu tehdy navštívil čínský prezident a přejel mi mráz po zádech, když jsem viděl, jak policisté tvrdě zakročují proti svobodomyslným lidem s tibetskými vlajkami. A Zeman pak ty policajty ještě vyznamenal! À propos, nedokázal jsem tehdy pochopit, jak mohou být lidé tak strašně krotcí. Stačilo, aby zazvonili tajní u dveří a přikázali sundat vlajku, a obyvatelé bytu nebo kanceláře je ihned uposlechli. My jsme kladli za komunismu větší odpor.
