Fiala, Morawiecki, Janša. Pište si ta jména. Premiéři České republiky, Polska a Slovinska se vydali na dobrodružnou cestu do Kyjeva. Tam se setkali s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a předsedou ukrajinské vlády Denysem Šmyhalem. Češi jsou v šoku. Někteří jsou na šéfa kabinetu hrdí, jiní si klepou na čelo a vysmívají se údajně zbytečnému divadlu pro média.
Ano, bylo to riskantní. Ano, nemuselo to vyjít. Ano, mohli se domů vrátit v zinkových rakvích a navrch by měli ti, kteří by říkali, že měli raději zůstat sedět doma na zadku. Možná nám to stále nedochází, ale téměř za našimi humny zuří brutální válka, kterou rozpoutal šílenec schovávající se v pohodlí Kremlu nebo bezpečí luxusně vybaveného protiatomového krytu.
Válka na Ukrajině
Ve všem tom nekonečném rozhořčování se Západu a odsuzování ruské agrese na Ukrajině bez skutečně efektivních skutků, jež by válečnému běsnění učinily přítrž, je cesta tří středoevropských premiérů a jednoho vicepremiéra do poloobklíčeného Kyjeva doslova zjevením. A já jim tleskám. Tleskal bych i v případě, že by se mise neúčastnil nikdo od nás. Jestliže však na seznamu Zelenského „hostí“ vidím jméno Petr Fiala, cítím hrdost. Kdy jindy už být hrdý na politické reprezentanty, když ne ve chvíli, kdy dělají správnou věc? Navíc v den, který je součástí temných kapitol našich dějin.
Připnout bikolóru nic nestojí
Je mi v zásadě jedno, jestli cesta čtveřice politiků do Kyjeva přiblížila konec konfliktu. O to přece ani nešlo. Důležité je, že se konečně někdo zvedl, našel v sobě dostatek odvahy a vydal se alespoň „face to face“ Zelenskému a spol. říci, že stojíme po boku Ukrajiny. A to s vědomím, že takový čin nese potenciálně nesrovnatelně vyšší náklady než pouhé připnutí žlutomodré bikolóry do klopy zimního kabátu nebo tweetování z gauče vyhřátého obýváku.
Jistěže jde o symbol. Nemyslím si ale, že je to „pouhý“ symbol. Dle reakce Volodymyra Zelenského usuzuji, že přinejmenším on to jako prázdné gesto nevnímá. Proč bychom to tedy takto měli vnímat my? Přestaňme se, prosím, alespoň na pár hodin sebemrskat a hledat na všem nějaké „ale“. A hlavně šetřeme síly, budeme je ještě potřebovat. Že vám připadám patetický? Možná máte pravdu. Ale mně Похуй.
