Gregorová exkluzivně po návštěvě Charkova: Lidé na hřbitově chodí s lopatou a pohřbívají syny

• Markéta Gregorová na Ukrajinu přicestovala minulý týden v pátek, do Česka se vrátila ve středu. Na území napadené země tak strávila šest dnů. Kromě jiného navštívila i východoukrajinský Charkov.
• Na cestě ji doprovázeli lidé z iniciativ Team4Ukraine a Maidan Monitoring Information Center.
• V noci na čtvrtek – tedy krátce po odjezdu Gregorové – Rusko podniklo na Charkov další dronový úder. Podle ukrajinských úřadů měly ruské útoky na svědomí smrt nejméně čtyř lidí, a to včetně tří záchranářů, kteří přijeli na místo jednoho z předchozích úderů.

Strávila jste šest dní v Charkově. Jak nyní vypadá běžný život v tomto ukrajinském městě?
Na jednu stranu byste řekl, že životy lidí v ulicích města vypadají vcelku normálně. Na druhou stranu vám telefon každou hodinu – možná i častěji – hlásí upozornění, že se blíží raketové nálety. My jsme měli „štěstí v neštěstí“, že jsme nezažili žádné přímé nálety. Slyšeli jsme ale asi deset kilometrů od centra dva výbuchy. Následně tam byl vidět hustý kouř. Místní obyvatelé si už na tuto realitu zvykli. Vědí, kde jsou nejbližší kryty a bunkry. Život se prostě nemůže úplně zastavit, zvlášť po takové době. Na druhou stranu v Charkově stále platí zákaz nočního vycházení. Těsně poté, co jsme odjeli, proběhly dva ruské nálety dronů, které zabily nejméně čtyři lidi. Proběhl takzvaný dvojitý útok, a to na záchranáře, kteří na místo dorazili. To je fakt něco odporného.

Včera jsem se vrátila z Charkova. A ráda bych vám o tom řekla několik věcí.

Celé to ale musím uvést varováním: na Ukrajině se válčí. Charkov je válečná zóna. Není bezpečné tam jezdit, a je jen částečně bezpečné tam jet s profesionály. pic.twitter.com/o2YPqL66BD

— Markétka Gregorová 🦄 (@MarketkaG) April 4, 2024

Zajímalo by mě, jak vypadá taková běžná poplašná rutina, kdy se lidé schovávají do krytů. Jak jsou v Charkově rozmístěny?
Záleží na tom, kde se tou dobou zrovna nacházíte. V centru je typické metro. Další kryty jsou v obchodních domech, třeba v podobě podzemních garáží. V ulicích jsou nachystané signalizace. V hotelu se zase podle šipek dozvíte, kde je bunkr. V panelových domech lidé spoléhají na sklepy. Je třeba zmínit, že Charkov se nachází asi 30 kilometrů od ruské hranice. Z toho důvodu nám bylo řečeno, že jakmile se rozezní sirény, tak máme víceméně 30 vteřin na útěk do nějakého krytu. To samozřejmě mnoho lidí nestihne. My jsme se ubytovávali ve sklepích, což bylo jedno z našich bezpečnostních opatření.

Už jste to trochu nakousla. Jaké nálady panují u místních obyvatel? Sám si neumím představit, že bych žil dva roky ve městě, které se nachází 30 kilometrů od ruských hranic a 100 kilometrů od frontové linie.
Nálada obyvatel Charkova určitě do jisté míry zcyničtěla. Mluvila jsem s mnoha lidmi, například před místním barem, kde to poměrně žilo. Byli tam i další cizinci, kteří se Ukrajině snaží pomoci, či vojáci s propustkou. Dozvěděli jsme se mnoho věcí. Jedna psycholožka, která pracuje s vdovami po padlých vojácích, nám říkala, že ta situace má obří dlouhodobý nápor na psychiku. Sice tak nějak „normálně“ žijete, ale pořád v hloubi duše víte, že nejste v bezpečí a že to může kdykoliv přijít. S tím se lidé vyrovnávají takovým tím cynickým humorem, který je zrovna Čechům docela blízký. Lidé nám třeba říkali, že chodí spát ve svém nejlepším prádle, aby v tom nejčernějším scénáři neumřeli nazí. Takhle se s tím asi dá vyrovnávat, ono to ani jinak nejde.

Ukrajinci v první fázi invaze zvítězili v bitvě o Charkov. Na podzim roku 2022 pak po bezprecedentní ofenzivě osvobodili většinu území Charkovské oblasti, když vypráskali okupanty pryč. Nyní se však veřejným prostorem šíří zprávy, že například situace v nedalekém Kupjansku je kritická. Jak situaci hodnotí tamější vojáci?
Vojáci, s nimiž jsme mluvili, věří, že ty pozice udrží a že Rusové na Charkov budou moci střílet maximálně raketami z hranice. Problém je v tom, že i část hranice s Ruskem a celá hranice s Běloruskem, kde se nyní nebojuje, musí samozřejmě hlídat ukrajinští vojáci. Myslím, že je třeba otevřít otázku, zda by členské zemé NATO s tímto problémem neměly nabídnout pomoc. Žádný voják NATO by tak nebyl ohrožen a Ukrajinci by mohli vítězit.

Chápu tedy správně, že Ukrajinští vojáci věří, že Kupjansk udrží?
Ano, v tomto ohledu smýšlejí pozitivně. Hrozně jim ale chybí munice a nemají ani dostatek lidí. I proto nemůžou vybojovat nové pozice.

Jak je na tom vůbec teď charkovská infrastruktura? Mají tam Ukrajinci proud, popřípadě teplou vodu či dostatek potravin?
Infrastruktura je právě velkým problémem. Když jsme přijeli, tak asi třetina nebo čtvrtina města vůbec neměla elektřinu. Od dobrovolníků jsem se dozvěděla, že se Ukrajinci hodně obávají příští zimy. Rusko v Charkově vyhodilo do vzduchu dvě elektrárny, které se do zimy nestihnou znovu postavit. Proto se nyní v Charkově řeší, jak v budoucnu zajistit dostatečné množství elektřiny a samozřejmě i plynu na příští zimy.

Která bezpečnostní opatření jste musela během cesty dodržovat? Musela být velmi přísná. Nevím ani, co všechno můžete prozradit…
Na tu cestu jako takovou panovalo opravdu velké informační embargo. Prakticky nikdo nevěděl, že tam vlastně jedeme. Rovněž jsem zmiňovala přespávání ve sklepích. Můžu také prozradit, že jsme si ještě před ukrajinskými hranicemi museli vyndat z telefonů české SIM karty. Rusko tyhle věci sleduje.

Jak probíhaly přesuny mezi jednotlivými ukrajinskými oblastmi?
Překvapivě velice dobře. Mám jeden takový humorný, ale zároveň pravdivý bonmot – silnice jsou něco, na čem Volodymyr Zelenskyj vyhrál prezidentské volby. Slíbil, že postaví excelentní dálniční spojení. A skutečně. Mezi Kyjevem a Charkovem neustále jedete po tříproudové silnici, která je opravdu v dobrém stavu.

Řekla byste mi nejsilnější zážitek ze své cesty?
Složitá otázka. Nejsilnější momenty mám asi dva. Na sídlišti jsme potkali pána, který choval holubice. Popisoval nám první okamžiky poté, co ruská invaze vypukla. Dostali informaci, že budou ostřelováni. On nejdřív musel evakuovat svou maminku a sestru. Na holubice nebyl čas, i když je miloval. Vojáci ho upozorňovali, že se pro ně nemá vracet, že by to bylo nebezpečné. Stejně se pro ně vrátil. Těch holubic měl původně asi 40, do krabice se mu jich ale vešlo jen deset. Mezitím panelák asi 20 metrů od něj zasáhla raketa. Nejdřív se schoval za plechovou budku a poté utíkal alespoň s těmi deseti holubicemi. Pro zbylých 30 už se vrátit nestihl. Když jsme ho potkali, těch deset holubic měl u sebe. Byly nádherné.

Jako druhý velmi silný moment bych zmínila návštěvu nově vytvořeného hřbitova pro padlé vojáky. Viděli jsme rodiny, které tam doslova chodí s lopatami a pohřbívají své syny.