Hasiči kynologové zachraňují se svými psy lidi z trosek. Jak vypadá výcvik?

Hasiče Václava Vančuru dovedla k profesi psovoda láska ke psům a také to, co je hasičům vlastní – touha pomáhat lidem. Začátky byly podle jeho vlastních slov těžké, ale když přišel na to, co na jeho fenku Bellu nejvíc platí, začaly se dostavovat první úspěchy – tím největším pak byla účast na loňské zahraniční záchranné misi v Bejrútu. „Od malička jsem měl lásku ke psům a přišlo mi to smysluplné, když už toho psa mám, aby hledal lidi. Vzhledem k mému zaměstnání hasiče mi to dávalo smysl,“ říká Václav Vančura. Začátky ještě s horskou službou byly těžké. Vančurova fenka Bella totiž na odměnu v podobě míčků nereagovala tak jako ostatní psi. „Po roce jsem zjistil, že ona míčky vůbec nechce, že chce žrádlo, takže jsem přešel na jídlo, dostávala různé párky, vařil jsem jí, tím se to zlepšilo a pak už náš výcvik šel dobře kupředu,“ vzpomíná člen HZS ČR.

A jak Václav Vančura poznal, že jeho fenka je na vyhledávání lidí v sutinách vhodná? „Bella ani moc na výběr neměla, prostě jsem to chtěl,“ směje se v reportáži. „Tak nějak se ukázaly její vlastnosti – je kříženec maďarského výmarského ohaře a ukázaly se její výhody, že má super citlivý nos, je pohyblivá, lehoučká, ovladatelná a pak už jsem si hrál jen s motivací, že chce hledat lidi, a s jejím nadšením,“ vysvětluje. Fenka Bella, která už se řadí mezi psí seniory, se v loňském roce vyznamenala při zásahu ve výbuchu poničeném Bejrútu. „To byl pro mě takový strop, vrchol toho, proč člověk cvičí – dostat se na mezinárodní misi,“ vzpomíná Vančura, který na místě Bellu vybavil speciálními botičkami, aby si nepořezala tlapky. „Měla to za odměnu, takové završení její kynologické kariéry,“ směje se.

Na plemeni nezáleží

Podle Vančury je ale velmi důležité, aby byl pes psychicky odolný. Terény, kde se psovodi se svými psími parťáky pohybují, jsou totiž velmi náročné a mnohdy i nevyzpytatelné. „Každý zásah je jiný, pokaždé se dostane do jiných situací, támhle hučí sbíječky, tady se může kouřit, něco vybouchnout, tak aby to toho psa nerozhodilo a dokázal dál pracovat. Ta psychická stránka je základ. A pak nějaká chuť pracovat a spolupracovat se psovodem,“ říká Vančura, podle kterého se na takovou práci hodí každé plemeno. „U hasičů máme víc kynologů, víc psů a snažíme se to držet různorodé – někdo má ovčáka, zlatého retrívra, českého fouska, knírače. Každý pes pracuje jinak a každému psovi sedí jiný styl práce. Některý dokáže vyhodnotit lépe těžké úkryty, někdo zas rychle proběhne sutinu a označí rychle – pro nás je důležitá ta rozmanitost.“

Kdy a jak začít s výcvikem? Podle Václava Vančury je to nejlepší od štěněte, což se stalo u jeho druhé fenky Swix, která pochází z jeho vlastního odchovu. „Už ve čtyřech týdnech jsem tak nějak věděl, že bude ta pravá, protože měla správný drive, nebála se, všude proběhla. Pak je důležitá socializace. Toho psa tahat všude možně, otloukat ho, aby pro něj každá situace byla všední, a pracovat na motivaci. Tím, že jsem už nechtěl dalšího psa cvičit na žrádlo, tak jsem si od začátku hrál a motivoval jsem ji na peška. Swix je velký kořistník, takže jde do každé akce s chutí,“ popisuje Vančura, který krom povelů používá u svých psů pískání, podle kterého pak mění směr. A jak minimalizovat rizika zranění při práci v sutinách? „My se snažíme psy klidnit a od štěňátka je naučit, že pohyb má být s rozvahou a má se přesně koukat, kam běží. Pes, pokud se mu něco neutrhne pod nohama, přesně ví, kam šlape,“ dodává.

Je to člen rodiny

Lidské životy pomáhá zachraňovat i další psovod z řad hasičů Ivo Jeřela, který si před šesti lety pořídil německého ovčáka Marca, a to jako zvířecího přítele. Záhy se z něj ale stal i jeho kolega a výkonný psí záchranář. A v čem vyniká? „Že by byl lepší oproti ostatní atestovaným psům, to říct nemůžu, ale ten jeho chtíč, on opravdu blázní, když má jít do akce. On už ví, když pro něho dojedu služebním autem, že v autě je klec, takže už se od auta nehne. On to miluje,“ říká s úsměvem Ivo Jeřela. Díky Marcovu zápalu do práce nebylo nutné řešit, zda se na vyhledávání zavalených osob v sutinách hodí, nebo ne. A proč právě německý ovčák? „Ten pes se mi líbí, je inteligentní, stačí mu párkrát něco ukázat a už ví. A když neví, tak to zkouší. Je to kus psa. Já ho pořád beru jako kamaráda než nějaký pracovní nástroj. Každopádně je to člen rodiny jako každý jiný, s dětmi dovádí, je to paráda,“ dodává Jeřela.

A co je podle hasiče z Hustopeč na výcviku psa záchranáře nejtěžší? „Na to, abyste výcvik zvládli, potřebujete figuranta. Figuranti se nesmí bát psů, musí to zvládat, musí dělat, co jim řeknete, protože víte, jak potřebujete toho psa odměnit. Takže figurant tam hraje pomalu větší roli než ten psovod, je to důležitá osoba právě kvůli odměňování,“ vysvětluje Jeřela. Odměňováním se v tomto případě myslí odměna v podobě tzv. peška (látková hračka), míčků nebo pamlsků v případě, že pes při výcviku správně označí hledaného vyštěkáváním. „Když vám ho někdo špatně odmění (odmění ho, když neštěká, když špatně označí), tak pes si to zafixuje a vy to pak musíte tréninkově dostávat zpátky na tu kvalitu, kterou jste měli. Už se mi stalo, že pes doběhl k figurantovi a jemu vypadl balónek, tím pádem se ten pes vlastně odměnil sám, a to je špatně, to se pak musí vracet zpátky. Může to trvat i 3–⁠4 měsíce,“ líčí Ivo Jeřela.

Najdi si své sutiny

„Každý psovod, který chce dělat záchranářskou kynologii na profesionální úrovni, musí splňovat atest ministerstva vnitra, tzn. musí se svým psem prokázat své znalosti a schopnosti na jednodenní zkoušce, která se skládá z denní části a z noční části a poté dostane tzv. atest MV, na základě kterého může být zařazen do oficiální databáze,“ vysvětluje kapitán Pavel Smejkal. „Když je to extrémně dobrý pes, tak třeba od 2 let je schopný atest udělat, ale podle mě je lepší toho psa nechat dozrát, třeba třetí nebo čtvrtý rok udělat atesty a pak už je docvičený a do praxe na 100 % spolehlivý,“ popsiuje ze své vlastní zkušenosti hasič Václav Vančura.

Psovod, který se svým psem atest získal, pak může stejně jako Vančura působit nejen v Česku. HZS má totiž speciální tým pro vyhledávání v zahraničí, jehož součástí jsou také kynologové pouze ve specializaci na sutinové vyhledávání. „Pokud jsou kynologové, kteří by se toho chtěli účastnit, tak my si je na základě dobrých výsledků vybíráme, a pokud je ten člověk vhodný, musí splnit i další věci – musí projít psychologickým pohovorem, musí projít on i pes dalším speciálním očkováním a celou řadou speciálních cvičení,“ dodává Smejkal.

V Česku se zatím jako největší problém v rámci výcviku psů specializovaných na sutinové vyhledávání jeví právě nedostatek sutin – tedy cvičných míst. Záběry, které můžete vidět v reportáži, byly natočeny v Ralsku. „Na cvičení je pouze toto jedno místo, pak jsou další dílčí polygony, ale obecně je v Česku sutin na nácvik velmi málo, proto je výcvik psa pro sutinové vyhledávání velmi obtížný, protože kynologové musí vynaložit nemalé finanční i fyzické prostředky, aby mohli toho psa vycvičit,“ říká Pavel Smejkal. To potvrzuje i hasič Ivo Jeřela. „Výcvik vlastně spočívá v tom, že jezdíte po celé republice a sháníte taková místa, jako jsou tady, protože míst, kde jsou sutiny, moc není. Když se něco zbourá, tak je to za 2–⁠3 dny srovnané se zemí, takže už to na výcvik není vhodné,“ dodává.