Spisovatelka Eda Kriseová byla dobrou kamarádkou Václava Havla. Zdroj: Archiv Edy Kriseové
Eda Kriseová patřila k přátelům Václava Havla, napsala jeho jediný autorizovaný životopis. Proto se teď nového filmu o bývalém prezidentovi trochu bála. Nakonec je smířlivá: „Alespoň se mladí dozvědí, za co všechno jste mohli v 70. a 80. letech skončit ve vězení.“
Neměla jste v kině při filmu Havel potřebu přesvědčovat ostatní, že to tenkrát bylo jinak?
Že něco takového udělám, se spíše bál člověk, který mě do toho kina pozval. U mě ale žádné kokrhání na celý biograf nehrozí, byť to pro mě opravdu byl zvláštní zážitek. Film je určen spíše pro mladé, kteří už o normalizaci nemají ponětí. Kteří nevědí, jak systematické šikany byl tehdejší komunistický režim schopen.
Dozví se mladí z tohoto filmu i to, kým doopravdy byl Václav Havel?
Nevím, zda to takový film může zachytit… Neukázali tam například, co z mého pohledu Havla velmi vystihuje: že když u něj fízlové vtrhli na domovní prohlídku, byl schopen zachovat absolutní klid. Vůbec na sobě nedal znát, jak moc ho štve, že mu policajti berou jeho knížky. Přitom šlo o samizdaty, nenahraditelné věci. Tvůrci filmu naopak dobře vystihli moment, kdy mu režim během věznění nabídl, že pokud chce, pustí ho okamžitě do Ameriky. Stačí, aby dal režimu pokoj a nevracel se. Tenkrát to odmítl, jelikož kvůli komunistům nemínil měnit svůj způsob života. To bylo úžasně statečné rozhodnutí. Neumím si představit, jak bych se zachovala. Asi bych do té Ameriky odjela. Mnoho lidí na to zapomíná, ale život v normalizaci opravdu představoval obrovské trápení.
Vašek rozhodně nebyl žádný naivka, naopak uměl geniálně promýšlet několik svých tahů dopředu.
Havla jste zažila zblízka jako kamarádka, mluvčí, poradkyně. Jaké byly jeho zásadní povahové rysy?
Otevřenost. Pravdivost projevu. Bystrost. Byl schopen velice rychle reagovat na velmi složité věci. Mám ho za duchovního člověka, jenž za svůj problém považoval problémy celého lidstva. Tak se pozná skutečný státník. Ne jako současní politici, kteří se snaží především zalíbit, vydělat peníze. Ze všeho nejvíc myslel na společnost. Na svět. Až pak na sebe.
Někdy se mu vyčítá jistá naivita.
To je blbost. Vašek rozhodně nebyl žádný naivka, naopak uměl geniálně promýšlet několik svých tahů dopředu. Byl taktik. Ne náhodou též znamenitý šachista. Správně předvídal dalekosáhlé následky různých činů jak u nás, tak ve světě. Uměl přečíst snaživce, kteří se za každou cenu snažili prodrat k moci.
Pochyboval o sobě hodně?
Velmi. Ve vesnici, kam jezdíme na chalupu, žila jedna paní od rány. Říkala mi: „Víte, koho nejvíc nenávidím? Havla. Protože pořád pochybuje.“
Dokázal nenávidět i Havel?
Tuhle vlastnost si u něj neumím představit.
Ani směrem k estébákům, kteří ho za normalizace věčně hlídali a šikanovali?
Ani k nim. On měl tendenci vidět i ve fízlech lidi. To byl rozdíl mezi mnou a jím – já si tohle při výsleších zakazovala. Z každé věty, kterou jsem jim řekla, si totiž mohli něco vytáhnout, aby mi uškodili. A Vašek? Mám dojem, že někdy cítil ke svým fízlům až soucit.
Vážně?
Svým způsobem na estébáky nahlížel jako na nějaké divadelní postavy. Obecně bych řekla, že styk s nimi se dal popsat mnoha slovy. Byl nebezpečný. Nepříjemný. Ale i absurdní. A to přece byla Havlova parketa.
Zkuste mi nějaké ty absurdity popsat.
Jak ho neustále hlídali, docházelo k situacím, které se daly označit až za úsměvné. Jako když něco při nakupování nemohl najít v samoobsluze – policajti s ním běhali mezi regály a nakonec mu to zboží sami přinesli. Jindy při cestě autem bloudil tak dlouho, až ho zastavili, že se na to nemůžou dívat a že ho radši do cíle navedou. Nebo se vypravil za mnou na chalupu do Želiva – šli jsme se vykoupat a ti jeho fízlové se rovněž převlékli do plavek a skočili za námi do jezera. Plavat s nimi v jedné vodě pro mě bylo dost nepříjemné. Když tehdy Václav ze Želiva odjížděl, mávala jsme mu. Projel Havlův golf, za ním šestsettřináctka plná slídilů – a jak mě viděli, že mávám, zamávali mi taky!
Václav Havel v prosinci 1989 Zdroj: ČTK
Bizarní.
Velmi. Jindy ho pronásledovali na zledovatělé vozovce a dostali smyk. Vašek zastavil a pomáhal jim dostat auto z příkopu. No ano, on k nim měl opravdu lidský vztah. Pamatuji si, jak jsem mu kdysi vyčítala, že není do telefonu opatrnější. Říkala jsem: „Vážně jsi musel říkat zrovna tohle? Vždyť tě estébáci uslyší!“ Odpověděl: „Copak děláme něco špatného?“
Tak přece naivita.
Spíše bezelstnost.
Odpustil lidem, kteří mu za normalizace škodili?
Myslím, že ano. V tomhle ohledu byl zvláštním způsobem neosobní. Jako by se ho to vlastně ani netýkalo. Jako kdyby na jevišti divadla hrál svou vlastní roli, a zároveň se z první řady pozoroval coby divák.
Odpustil i sám sobě? Dlouho si přece vyčítal situaci z prvního věznění, kdy se po nátlaku StB vzdal místa mluvčího Charty 77.
Často se to na něj vytahuje, přitom to podle mého ani náhodou nebyla taková zrada, jak si sám myslel. Prostě ho dostali, protože mu lhali. Byl dlouho zavřený, nevěděl o situaci venku, načež na něj vyrukovali s tím, že to ostatní chartisté stejně vzdali. To od nich bylo hodně hnusné. Na každého našli nějakou slabost, uměli člověka nachytat. On se tím opravdu dlouho trápil, přestože ho ostatní ubezpečovali, že v tom žádné pochybení nevidí.
Přebal knihy o Václavu Havlovi
Občas slýchávám: Havel v tom vězení zas tak nestrádal, měl fešácký kriminál.
Vím, že strádal tak, že jim tam skoro umřel. Museli ho odtamtud pustit do nemocnice, protože by to byl mezinárodní skandál.
Čím to je, že spoustu lidí tak dráždí i dlouho po smrti?
Jednoduchá věc – dráždí je charakterní člověk. Jsou to průměrní jedinci, kteří se na rozdíl od něj tehdejšímu režimu přizpůsobili. A tím, že se tomu někdo dokázal vyhnout, se cítí napadeni. Přesahuje je. Už to tak funguje, že výjimeční lidé dráždí průměrné. Pro leckoho by prostě bylo příjemnější, kdyby všichni byli průměrní.
Asi taky nebyl svatý.
Svatý ne, dobrý ano.
Zažila jste ho třeba pořádně naštvaného?
Ano. Šli jsme například s nějakým Němcem v Praze do baru, zavřeli nám před nosem. A to se Vašek naštval – lomcoval s dveřmi, křičel. Vysvětloval jim, že způsobili mezinárodní ostudu, protože pán vedle něj je cizinec. Takže ano, taky uměl ztratit hlavu.
Vyčítal si zpětně něco z porevolučního vývoje?
Rozhodně ne ty věci, za které ho kritizují. Třeba že při první příležitosti nezakázal komunistickou stranu. Pamatuji si na jeho argumenty: že mezi námi stejně zůstanou, je proto spíše nutné je přesvědčit, že předchozí systém nebyl dobrý. Jisté je, že mu na porevolučním vývoji hodně záleželo. Pořád jej tak trochu považoval za své dítě. Někdy možná šilhalo, bylo křivé, mluvilo nesmysly, ale pořád šlo o jeho dítě. Už byl hodně nemocný, když jsem ho byla jednou navštívit a on mi v sedm večer řekl, že se musí v televizi podívat na zprávy. Nechápala jsem, proč se těmi blbostmi trápí. Odpovídal, že to prostě musí vidět.
Chápeme dneska Havla správně?
Každý na něj nahlíží po svém. Někdo si ho přehnaně zbožšťuje, pro jiné je zcela nespravedlivě darebákem. Pro spoustu lidí Havel představuje poslední naději, že i v tomhle státu mohl žít podobně charakterní člověk, a dokonce se stal prezidentem. Nedivím se: Havel ve svém odvážném dopisu Husákovi dokázal už v 70. letech věci přesně pojmenovat. Byl prvním, kdo se vším všudy odhalil normalizaci. Naplno nám řekl, v čem žijeme.
Havel ve svém odvážném dopisu Husákovi dokázal už v 70. letech věci přesně pojmenovat. Byl prvním, kdo se vším všudy odhalil normalizaci.
Přesto je dnes pro leckoho havlismus sprosté slovo.
Začalo se s tím až ve chvíli, kdy už se na Havla mohlo. Najednou vystoupili pragmatici, kteří ho potřebovali sundat a znectít. Jiní, kteří ho dávno neměli rádi, se toho zkrátka chytli. Dneska se bohužel dají lidi s pomocí Facebooku a Twitteru velmi snadno zblbnout. Pozoruji kolem sebe jeden velký výbuch negativismu, který „pouhým“ pozitivním myšlením nepřemůžete. Jedním z velkých nebezpečí je skutečnost, že lidé umějí být spíš nešťastní než šťastní. A že pak moc rádi hledají nepřítele, který za to může. Někteří jedinci, kteří se za posledních třicet let neuplatnili, vidí tohoto nepřítele v Havlovi. Za celou tu dobu se nic nenaučili, o nic se nestarali. Ale může za to Havel. Na první pohled nepochopitelné, na druhý se možná není čemu divit.
Jak to myslíte?
Když čtete o protektorátu a bavíte se s pamětníky, zjistíte, že udavačů a závisti tady bylo vždycky moc. Hlavně tím druhým jsme jako Češi přímo posedlí. Bohužel. Je ale třeba dodat, že v naprosto kritické situaci se poslední dobou ocitla nejen naše země, ale celý svět. Ekonom Tomáš Sedláček napsal, že zlo je přílišné dobro. A něco na tom je – lidé se často mají až moc dobře. Věří, že nejdůležitější je bavit se a utrácet. Přímo nesnáším slogan Enjoy it. V téhle době je přitom úplně všude, v Americe vám ho řeknou, i když jdete na procházku se psem. Obrat podle mého přijde až tehdy, jakmile se štěstí přestane poměřovat množstvím věcí, které si můžete dovolit, které máte doma v ledničce.
Dočkáme se takového obratu?
Doufejme. Jistá si tím ale nejsem. Myslím, že u nás by součástí takového obratu mohl být jednou právě i Václav Havel. Zničehonic se jeho odkaz projeví, jako když si v lednovém týdnu 1989 všichni připomněli Jana Palacha. Tenkrát byl v podstatě zapomenutý, nikde se o něm nemluvilo. A stejně nastala potřeba mravní obrody, jež se dala do pohybu právě v Palachově jménu. Snad se to někdy v blízké budoucnosti stane i s Havlem. Snad.
Eda Kriseová (80)
Novinářka a spisovatelka, někdejší blízká spolupracovnice a kamarádka Václava Havla.
Po srpnu 1968 musela z médií odejít, patřila k zakázaným autorům, psala „do šuplíku“. Stala se součástí disentu, byla pod stálým dohledem Státní bezpečnosti, podstoupila řadu výslechů.
V listopadu 1989 se stala jedinou ženou v nejužším vedení Občanského fóra, Havlovou mluvčí, po jeho zvolení prezidentem poradkyní pro kulturu. Je autorkou jediného Havlova autorizovaného životopisu.
