GALERIE: Ptáci bez nohou a křídel jako připomínky lidské činnosti

Protéza, kterou můžete vidět v reportáži, je už Chebáčkova pátá. A brzy dostane další. „Protéza mu samozřejmě umožňuje mnohem lepší pohyb. Je ale evidentní, že by měla být zkonstruovaná nově, protože jak čáp vyrostl, tak na jednu nohu dopadá a tím mu otékají prsty na druhé noze. Teď se pracuje na tom, aby byla protéza adaptována na aktuální potřeby,“ popisuje Štěpán Karel Odstrčil, kurátor přírodovědných sbírek Muzea Františkových Lázní, ke kterému patří Stanice pro záchranu živočichů Soos.

Z počátku to vypadalo, že by se mladý čáp mohl i s protézou vrátit do volné přírody, stav pahýlu to ale nedovoluje. A otékající prsty na druhé noze také nevěstí nic dobrého. Zkušenosti s tím má i vedoucí plzeňské záchranné stanice Karel Makoň. „Měli jsme čápa s francouzským ornitologickým kroužkem, který byl pravděpodobně z nějakého odchovu ze zoologické zahrady. Tenkrát hnízdil ve Švihově, a právě to jeho krotké chování bylo důvodem, že přišel o jeden běhák v patním kloubu, který byl useknutý nějakou zemědělskou technikou. Noha se celá musela amputovat a my jsme se snažili mu rovněž udělat protézu,“ popisuje Makoň.

O protézu se postarali odborníci z plzeňského protetického centra, kteří vytváří protetiku pro lidi. „Domluvili jsme s nimi, že se mu pokusí udělat adekvátní náhražku tak, aby mohl fungovat alespoň ve voliéře. On k tomu měl navíc naseknutou horní čelist zobáku, což se nám podařilo zhojit tkáňovým lepidlem a speciálním laminátovým pouzdrem, ale ta noha se nepodařila z toho důvodu, že ptáci se nenaučí protézu tak snadno používat. A i když se to naučí, tak po nějaké době, po pár měsících, začnou druhou, zdravou nohu přetěžovat,“ vysvětluje Karel Makoň. Noha začne natékat, vznikají další komplikace a vše končí utracením čápa.

Když emoce vítězí nad rozumem

„Společnost v poslední době vyžaduje zachránit všechno za každou cenu, ale ono to tak v přírodě úplně nefunguje. Nemůžeme zvířatům přiřazovat lidské emoce. Na druhou stranu, stává se to i ve stanicích, že někdo má takovou srdcovku a řekne: ‚Jo, zkusíme to.‘ Já osobně mám pak vždycky problém s tím, do jaké míry je to můj pocit a do jaké míry to má přínos,“ popisuje vedoucí plzeňské záchranné stanice a ornitolog Karel Makoň a vzpomíná na příběh jiřičky, která se do jejich stanice dostala po srážce s autem loni na podzim. I přes všechnu snahu však tento příběh, stejně jako příběh čápa s protézou, neměl šťastný konec.

Plazení se ve výkalech, honička s dronem: I tak vypadá záchrana zvířat v nouzi

Prima Mazlíček

„Přibližně 200 metrů od hejna směrem k nám sedí jeřáb a nervózně sleduje naše stojící auto. Říkám Radkovi: ‚Ten pták nelétá a má nějaký problém.‘ Beru do ruky dalekohled a vystupuji z auta. Radek bere foťák a vyráží za mnou,“ líčí Karel Makoň záchranu jeřába popelavého, která se neobešla bez mimořádných běžeckých výkonů. A není to rozhodně poprvé, co tým plzeňské záchranné stanice napnul všechny síly, aby pomohl zvířeti v nouzi.

„V době, kdy měla odletět do Afriky s ostatními, tak na to neměla, protože měla pohmožděné křídlo. Tak si logicky řeknete – necháme si tady jiřičku přes zimu, budeme ji celou zimu krmit moučnými červy, necháme ji v bedýnce ve vytápěné místnosti u okna, aby měla světlo, podržíme ji přes zimu a z jara ji pustíme k ostatním jiřičkám, dáme jí ornitologický kroužek a budeme sledovat její pohyb,“ popisuje Makoň. Jenže tenhle dobrý úmysl nevyšel. V únoru se stav jiřičky začal zhoršovat, protože jí chyběl sluneční svit i přirozená potrava. Přišly problémy s očima, změnilo se opeření a jiřička uhynula.

Poslové jara se vrátili. Budou mít kde hnízdit?

Svět zvířat

Bílé bříško, černá hlavička a v letu viditelná „vidlička“ z ocasních per – jiřičky už u nás můžete vidět několik týdnů. Vrátily se z Afriky a nastal čas hnízdění. Někde na ně však čekají překážky, které je mohou ohrozit na životě. Proč bychom si měli jiřičky hýčkat a jakou záhadu představují pro ornitology?

„Tak jsem se na to díval a říkal jsem si: ‚Dobrý, ale čeho jsme dosáhli?‘ Nejsme schopni zajistit sluneční svit, ani ta strava není nejlepší, i když jí dáte cvrčky, namočíte je ve vitamínech… Jen jsme to o pár měsíců oddálili. Příště už to takhle řešit nebudeme,“ dodává Karel Makoň. Přesto však podle něj příběhy ze záchranných stanic, včetně těch o čápech s protézou, mají smysl. „Mají svůj význam v případě, kde tím jde ovlivnit něco jiného a kde jde zabránit tomu, aby do budoucna docházelo třeba k poraňování zvířat. Mělo by to být poslání stanic, aby na trvalých hendikepech ukázaly, kde je ten problém, a snažily se jeho opakování do budoucna zabránit,“ poukazuje vedoucí plzeňské stanice.

Dívejme se a poučme se

Chebáček je živoucí připomínkou toho, co mohou napáchat rybářské vlasce v přírodě. Spolu s dalšími čtyřiadvaceti trvale hendikepovanými živočichy upozorňuje návštěvníky záchranné stanice Soos na důsledky lidské činnosti. A je tomu tak i v Záchranné stanici hlavního města Prahy, kde se počet trvalých hendikepů pohybuje až okolo pěti procent ze všech přijatých zvířat ročně. Stejně jako v Soosu, i tady jde nejčastěji o ptáky. „Máme tady labuť Ellie, která je u nás už od roku 2017, a ta po nárazu do tramvajových trolejí oslepla na obě oči. Ale naučila se s tím žít, naučila se orientovat ve voliéře, je schopná si najít potravu, takže jsme si ji tady nechali. A pomáhá nám i v péči o jiné labutě,“ popisuje v reportáži nad článkem Zuzana Pokorná.

Vedle slepé Ellie najdete v pražské stanici třeba dva puštíky, kteří přežili srážku s autem. Oba však mají poškozený zrak a jeden přišel o část křídla. Vedle ptáků se do stanice v pražských Jinonicích dostávají často i ježci. Jeden z nich, Bezobličejík, přišel o obě oči po zásahu strunovou sekačkou. Rána se zhojila, do volné přírody už se ale vrátit nemohl. Druhý domov tak našel ve stanici, kde strávil asi 10 let jako další připomínka lidské neopatrnosti. A nutno říct, že připomínka velmi výmluvná. Bezobličejík totiž sice přišel o obě oči, ale slzné kanálky zůstaly plně funkční. Po jeho chybějícím obličeji tak neustále stékaly slzy.

I v Praze řeší pracovníci stanice, kdy zvíře nechat dožít v zajetí a kdy ho „nechat odejít“. „Tohle rozhodnutí dělá většinou naše veterinární lékařka, zda má zvíře smysl léči nebo ne a pokud se rozhodne, že ne, tak je to většinou proto, že zvíře by život nemělo kvalitní. Buď je jasné, že by to nepřežilo a my můžeme opravdu ukrátit trápení, nebo to zranění je trvalé, například se poškodí páteř při nárazu do prosklené plochy nebo když jsou srny sražené autem. To zvíře by pak bylo ochrnuté a s tím opravdu nemůže žít v zajetí. Může s tím žít domácí zvíře, ale ne divoké,“ dodává Pokorná.

SOUTĚŽ S PRIMA MAZLÍČKEM A SPOLEČNOSTÍ HECHT O PRÉMIOVÉ KRMIVO!