Atentátům na americké prezidenty anebo na kandidáty na tuto funkci se vždy obsáhle věnoval i český tisk. „Když byl prezident kulí zasažen, klesl do náručí tajného policisty George, jehož se chladnokrevně otázal: ‚Bylo na mne střeleno, George?‘ Policista rozepjal prezidentovi vestu a spatřiv krev, odpověděl: ‚Bojím se, pane prezidente, že se tak stalo,“ informovaly pražské Národní listy 7. září 1901. Pouhý den po střelbě na 25. amerického prezidenta Williama McKinleyho, přičemž na stejný atentát tehdy ironicky reagoval i slavný český literární bouřlivák František Gellner: „Stále se množí atentáty / na pomazané potentáty.“
Pro veřejnost to bylo něco jako detektivní četba na pokračování. V éře před vynálezem rozhlasu byl jediným zdrojem zpráv denní tisk, což samozřejmě platilo i po střelbě na amerického prezidenta Williama McKinleyho. K té došlo v pátek 6. září 1901 v Buffalu ve státě New York.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: První slova otce atentátníka po střelbě na Trumpa. Snaží se zjistit, co se stalo
V pořadí 25. prezident USA zemřel až osmý den po atentátu. A po celou tu dobu se tak na ranní vydání českých deníků čekalo jako na novou kapitolu napínavého románu.
„Prezident McKinley byl právě v hudební dvoraně, když se k němu přiblížil slušně ošacený muž, uchopil jej jednou rukou a druhou vypálil na něj z revolveru dvě rány,“ uvedl oblíbený deník Národní listy v sobotu 7. září 1901 na titulní straně. Zřejmě šlo o vůbec první zprávu o atentátu směrem k české veřejnosti. Veškeré informace ze Spojených států tehdy Češi bedlivě sledovali, protože právě vrcholila masová migrace našinců za Atlantik, díky které se v USA ještě dnes hlásí k českému původu asi 1,4 milionu lidí.
K TÉMATU: Útočník se pokusil zastřelit exprezidenta Donalda Trumpa. Kulka zasáhla jeho pravé ucho
„Prezident byl zasažen jednou kulkou na levé straně prsou a druhou do břicha. Útočník byl zatčen. Identita jeho nemohla býti dosud zjištěna,“ informovaly Národní listy den po atentátu. Stav vrcholného amerického politika byl i v Čechách sledován doslova hodinu po hodině, byť všechny ty zprávy vždy vyšly v jediném vydání novin: „Krátce před 6. hodinou večerní zjistil McKinleyův lékař, že je dýchání lehké a tep že pracuje. Krátce před 7. hod. prohlásil lékař, že jsou rány sice vážné, že ale smrt následovati nemusí.“
Národní listy informují v roce 1901 o atentátu na amerického prezidenta Williama McKinleyho. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Poranění jest velmi vážné
Podobně český tisk informoval o zdravotním stavu amerického prezidenta i v neděli 8. září 1901: „Rána na prsou není povážlivá, zato poranění na břiše jest ovšem velmi vážné. Ale proto nemusí smrt nastati.“ Smrt ale přece nastala, a to v sobotu 14. září. „Včera ráno byl McKinley ještě dobré mysli, smál se a děl: ‚Vím, že se jistě uzdravím.‘ V noci na to ve 2 hod. 15 min. byl už jen bezduchou mrtvolou,“ uvedly Národní listy v neděli 15. září.
Pokud jde o vraha, již 8. září Praha věděla, že to byl anarchista, i když jméno zatím nebylo zveřejněno: „Podle souhlasných zpráv zaoceánských stal se prezident McKinley obětí fanatismu oné beznárodní, kosmopolitické sekty anarchistů roztroušené světem obou hemisfér, sekty to krajně revolučních socialistů.“ Anarchisty pobuřovala McKinleyho zahraniční politika i časté spojování jeho jména s korupcí a ekonomickou krizí, která koncem 19. století postihla americké zemědělce, dělníky i podnikatele a způsobila pokles cen, mezd a zisků.
Vraždící anarchisté podle Františka Gellnera
Vrahem McKinleyho se stal Leon Czolgosz, potomek polských přistěhovalců a minimálně od roku 1900 nadšený přívrženec americké anarchistky Emmy Goldmanové. Zastřelit prezidenta se rozhodl na Panamerické výstavě v Buffalu, kde měl McKinley veřejný projev. A útok paradoxně připomínal nedávný atentát na slovenského premiéra Fica. Czolgosz totiž skryl pistoli do kapesníku a postavil se do hloučku prezidentových ctitelů, kteří si chtěli s hlavou státu potřást rukou. Pak ale dvakrát vystřelil.
Atentát na americkou hlavu státu tehdy v básni Nedělní rozjímání ironicky popsal i slavný český literární bouřlivák a sympatizant anarchismu František Gellner. „Stále se množí atentáty / na pomazané potentáty. / Chátra již nechce parlamenty / ni republiky s prezidenty, / na všecky instituce plije / a řve: Ať žije anarchie!“
Nebezpečné éry pro pomazané hlavy
Od počátku 19. století se američtí atentátníci pokusili o celkem 30 vražedných pokusů na americké prezidenty. Čtyři pokusy pak skončily smrtí, když oběti zemřely přímo ve funkčním období. „Násilí do demokratické společnosti nepatří, proto je nutné jednoznačně odsoudit útok na bývalého amerického prezidenta. Napjatá atmosféra ve společnosti neprospívá nikomu a je potřeba, aby se politici snažili situaci uklidnit,“ reagoval nejvyšší český státník Petr Pavel na aktuální útok na Donalda Trumpa. Historie se ale neustále opakuje, a právě éra na přelomu 19. a 20. století se vyznačovala četnými atentáty.
Například v roce 1898 se obětí anarchisty stala i rakouská císařovna a česká královna Alžběta, v roce 1903 byl zase spáchán úspěšný atentát na srbský královský pár.
Lincoln aneb První americká vražda
Prvním zavražděným americkým prezidentem se už 14. dubna 1865 stal Abraham Lincoln. V průběhu divadelního představení ho chladnokrevně zastřelil zastánce otrokářství a herec John Wilkes Booth, kterému se nelíbili Lincolnovy projevy zaměřené právě proti otroctví. Součástí spikleneckého plánu bylo i zavraždění vybraných členů americké vlády, k čemuž už nedošlo. Booth byl zastřelen na útěku, ostatní spiklenci pochytáni a popraveni.
„Z Washingtonu, 3. července. Výrok v přelíčení o zavraždění Lincolna jest již vydán. Z osob v přelíčení toto zapletených jsou Payne, Atzerodt, Harold a pí. Surrattová k smrti odsouzeni a budou zítra pověšeny,“ uvedly Národní listy v pondělí 17. července 1865. Mary Surrattová se přitom stala první ženou popravenou americkou federální vládou.
Lékařové vzdali se již naděje
Prezident James Abram Garfield byl zastřelen 2. července 1881 na nádraží Baltimore and Potomac Railroad ve Washingtonu. Vrahem se stal právník Charles Guiteau, který Garfieldovi dopomohl k vítězství ve volbách, ale necítil se za své zásluhy dostatečně odměněn. Nezískal ani údajně slibované místo velvyslance v Paříži.
„Nejposlednější zpráva o události této došla včera z Londýna, kamž telegrafováno bylo z Washingtonu: ‚Garfield ještě žije, ačkoli zraněn jest velice těžce; jeho stav horší se ale, neboť dostavilo se dávení, kteréž nepřetržitě trvá. Lékařové vzdali se již naděje. Jenom vyslancům cizích vlád a ministrům jest dovoleno vcházeti do Bílého domu, residence presidentovy,“ uvedl katolický politický týdeník Čech v polovině července 1881. Prezident Garfield však na následky smrtelného zranění zemřel až 19. září.
Komunisté o zastřeleném Kennedym
Zatím poslední dokonaná vražda amerického prezidenta se odehrála 22. listopadu roku 1963. John Fitzgerald Kennedy zemřel po dvou střelách z pušky do krku a do hlavy. Atentátníkem byl nejspíše příznivec komunismu Lee Harvey Oswald, který nějaký čas žil i v Sovětském svazu. Na prezidenta namířil z 6. patra administrativní budovy, avšak k činu se nedoznal, nebo spíše nestačil přiznat. Už dva dny po atentátu byl zastřelen při převozu do věznice.
Informace o atentátu na Kennedyho tehdejší komunistické Československo interpretovalo v duchu státní ideologie. „Jako šéf americké vlády se Kennedy postupně snažil přizpůsobit zahraniční politiku USA soudobým poměrům ve světě, i když tento pokus ještě spojoval se starou politikou síly,“ zhodnotil zastřeleného prezidenta deník ústředního výboru Komunistické strany Československa Rudé právo ve vydání z 23. listopadu 1963.
O den později pak Rudé právo otisklo i vlastní komentář o Kennedyho politice: „Přes všechny pozůstatky starého kursu, přes některé zcela negativní kroky vlády USA, zejména v německé otázce a v otázce Kuby, socialistické země a především Sovětský svaz vítaly nové jevy politiky USA.“
Od té doby se svět opět výrazně změnil a komentáře k atentátu na Donalda Trumpa právě píšou ve svých sociálních bublinách stamiliony uživatelů moderních komunikačních sítí.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Atentát pomůže Trumpovi v kampani, míní Svoboda. Emoce za pár dní poleví, namítá Klvaňa