Historik: Děti v Česku očkujeme od roku 1799, jsme světoví průkopnici, odpor nechápu
První vakcíny vyzkoušely děti z českých zemí již v roce 1799. Dostaly je proti smrtelným černým neštovicím a očkování bylo úspěšné. Vakcíny proti COVID-19 zase mohou zabránit nebezpečnému postcovidovému syndromu dětí (PIMS-TS) i zbytečným dětským úmrtím. „První vakcinace byla provedena na moravském panství v Kuníně v roce 1799. Zpočátku se akce potkala s odporem, pak ale lidé za vakcínu děkovali,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS historik a kastelán kunínského zámku Jaroslav Zezulčík (59).
K nejhorším infekčním nemocem patřily v minulosti pravé čili černé neštovice. Třeba Praha měla na sklonku 18. století asi 70 tisíc obyvatel, epidemie černých neštovic v roce 1799 jich ale 18 tisíc zabila. A většině dalších obyvatel města neštovice znetvořily tvář hlubokými jizvami, mnoho lidí infekce oslepila. Teď sedíme na zámku v moravském Kuníně, kde začala první vakcinace v českých zemích proti neštovicím. Proč právě tady?
Protože v té době na zámku v Kuníně žila Marie Walburga, hraběnka z Truchsess-Waldburg-Zeilu. Jedna z nejpozoruhodnějších osobností pozdního osvícenství, žena s pověstí nejsečtělejší ženy v celé habsburské monarchii. Majitelka panství tehdy udržovala kontakty s předními evropskými vzdělanci, s umělci filozofy i vědci. Nová vlna epidemie černých neštovic, která se na sklonku 18. století valila Evropou, ji napřed vyděsila, a když černé neštovice pronikly až do blízkosti Kunína, byla podle dobového svědectví „pohnuta nevýslovnou bídou a strašným zpustošením, které tento jed zanechává“.
Čtěte také
Ale asi se neuchýlila jen k modlitbám, které by odvrátily epidemii jaksi z vůle boží, jak tehdy bývalo zvykem?
To rozhodně ne. Protože se zajímala o nejnovější poznatky na poli medicíny, neuniklo jí, že v Anglii a posléze i ve Vídní už proběhly první pokusy zastavit neštovice očkováním. Šlo vůbec o první praktické využití vakcinace v dějinách lékařství a hraběnka Walburga docílila toho, že již v zimě roku 1799 se očkovalo i na kunínském panství. Je to významné datum, neboť šlo o vůbec první vakcinaci v dějinách českých zemí.
Nechala preventivně naočkovat celou populaci na svém panství?
Vakcinace se napřed týkala výhradně dětí, aby je doslova vyrvala za chřtánu smrti. Úmrtnost nakažených pravými neštovicemi tehdy činila nejméně 30 procent.
Připomeňte, kdo vůbec první vakcínu v dějinách lékařství vymyslel?
Venkovský lékař v Berkeley na jihozápadě Anglie Edward Jenner si na jaře roku 1796 povšimnul, že u sedláků nakažených kravskými neštovicemi již později nedochází k nakažení těmi pravými. Jinými slovy, kdo prodělá kravské neštovice, je chráněn proti pravým. Jenner vyhledal osmiletého chlapce, o němž věděl, že dosud neprodělal neštovice pravé ani ty kravské. Se souhlasem rodičů pak dítě drobně zranil na kůži a do rány vetřel hnis z puchýřku dojičky, která se nedávno nakazila neštovicemi od krávy. Za týden u chlapce proběhly příznaky nezhoubné nákazy kravskými neštovicemi, a když se vyléčil, doktor Jenner dítě nechal nakazit pravými neštovicemi. Chlapec ale smrtelnou infekci nedostal a zůstal imunní. Mimochodem, jmenoval se James Phipps, jako dospělý založil rodinu a dožil se pětašedesáti let. Byl to úžasný objev, jak získat ochranu proti infekcím. Lékař Edward Jenner svůj pokus nazval vakcinací, název odvodil od latinského slova „vacca“, což je výraz pro krávu.
Počátky očkování jsou tedy spojeny s krávou. Tohle asi čeští antivaxeři netuší, jinak by očkování možná posměšně nazvali „kravinací“ či nějak podobně. Jak rychle se objev lékaře Edwarda Jennera rozšířil po Evropě?
Ve Vídni už v roce 1799 demonstroval význam očkování kravskými neštovicemi lékař švýcarského původu Jean rytíř de Carro. A to přímo na svých dětech. Odtud pak vedla přímá cesta na kunínské panství, kde se ve stejném roce odehrálo první očkování v českých zemích.
Jak na očkování reagovali rodiče dětí z Kunína a okolí? Nebáli se o ratolesti, nevzpouzeli se?
Kunínské čili kunvaldské panství mělo tehdy spíše archaický ráz. Hraběnka Walburga byla sice v očích podaných něco jako panovnice, které se nikdy neodpírá, podivná novota s názvem vakcína se však líbit nemohla. Majitelka panství proto nechtěla vakcinaci nařizovat direktivně a vsadila na osobní angažovanost. Co nejsrozumitelněji vysvětlovala užitečnost a nepostradatelnost očkování, tedy jediného prostředku na záchranu dětí, bez kterého by mnohé z nich čekala smrt. Trpělivě také rodičům vyvracela všechny námitky proti očkování.
Čtěte také
Takový osobní přístup při propagaci očkování je v době pandemie COVID-19 spíš výjimkou. Neslyšel jsem o případech, že by po českých vesnicích jezdili lékaři a osobně přesvědčovali odmítače očkování o smyslu vakcíny.
Důležité bylo, že paní hraběnka pro vakcinaci získala i podporu nejváženějších mužů na panství. I dneska přitom v čele samospráv najdeme odpůrce očkování, s nimiž by asi po vzoru hraběnky také měli trpělivě promlouvat třeba lékaři a epidemiologové.
Vidíte další historické paralely?
Určité podobnosti tu jsou. Očkování proti černým neštovicím bylo na sklonku 18. století úplnou novinkou, proto vzbuzovalo velkou nedůvěru. Drtivá většina dnešních rodičů sice souhlasí se všemi druhy povinného očkování pro své dětí, tedy například s vakcínami proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, dětské obrně či spalničkám a zarděnkám, jenže to je něco, na co jsme už po několik generací navyklí. Najednou se ale objevila úplně nová infekce a nový druh očkování, na což část populace reaguje stejně nedůvěřivě jako obyvatelé Kunína před 223 lety, když jim hraběnka Walburga poprvé představila vakcínu proti neštovicím.
Jak očkování v Kuníně v roce 1799 dopadlo?
Celé to velké snažení korunoval skvělý výsledek. V první fázi se podařilo k vakcinaci přesvědčit rodiče 38 dětí, které tedy byly naočkovány. A nezemřelo žádné z nich. Víme přitom, že 82 dětí z panství tehdy prodělalo neštovice bez očkování, zemřelo 17 z nich, většina dalších neočkovaných a nakažených pak měla trvalé následky. Každý najednou viděl, jak úžasné výsledky má vakcinace.
Můžete citovat z nějakých dobových zpráv a pramenů, jak očkování probíhalo?
„Od kterých nebudou nikdy osvobozeny než hrobem,“ napsal v roce 1800 o následcích černých neštovic u neočkovaných dětí kunínský zámecký kaplan a spolupracovník hraběnky Johann Edmund Schreiber v časopise Patriotisches Tageblat. K těm trvalým následkům patřilo nejen znetvoření obličeje jizvami, ale třeba i částečná anebo úplná slepota. Kaplan Schreiber se z úspěchu vakcinace ohromně radoval: „Stěží by byl ale výsledek tak příznivý, kdyby se ušlechtilá dáma nevěnovala věci s neúnavnou svědomitostí a aktivitou,“ líčil, jak hraběnka v doprovodu ranhojiče Johanna Schwacha zajížděla i ve fujavicích či lijácích do obydlí poddaných a přemlouvala nerozhodné rodiče. Očkované děti pak vždy navštěvovala, článek o tom uvádí: „Zažívala velké potěšení, když si povšimla, že ty jsou čilé a svěží.“
Čtěte také
Černé neštovice se nicméně na přelomu 18. a 19. století nepodařilo zastavit v Evropě ani jinde ve světě, takže boj s infekcí vlastně skončil až nedávno. Proč se neštovice nezdařilo zlikvidovat již na počátku 19. století, hráli v tom roli tehdejší antivaxeři?
V Anglii se do roku 1800 podařilo naočkovat 15 tisíc osob a třeba Napoleon nařídil v roce 1805 vakcinaci všech vojáků, kteří neprodělali neštovice. Anglie pak v roce 1853 zavedla očkovací povinnost, přesto se zřejmě našlo hodně odmítačů a vakcinolog Marek Petráš ve své nedávné studii uvádí, že v letech 1871 až 1872 zabily černé neštovice v Anglii nejméně 42 tisíc lidí. Při epidemii v letech 1870-1873 infekce usmrtila jen v Německu asi milion lidí.
Kdy bylo povinné očkování proti pravým neštovicím zavedeno v českých zemích?
Zavedení plošného povinného očkování přinesl až československý zákon o povinném očkování proti neštovicím z roku 1919. Uvádí se, že jen ve 20. století choroba zahubila ve světě 300 až 500 milionů lidí, a ještě v roce 1967 onemocnělo černými neštovicemi 15 miliónů lidí, přičemž 2 miliony zemřely. Dvousetletý boj s pravými neštovicemi byl díky očkování globálního rázu úspěšně zakončen až v roce 1980, od té doby je nemoc považována za vyhubenou.
To je strašně dlouhá doba od vynálezu vakcíny v roce 1796, globální vymýcení covidu snad bude rychlejší. Raději se vraťme zpět tady na kunínské panství. Když hraběnka Walburga s pomocí vakcín odvrátila či alespoň zmírnila epidemii, pustili se do vakcinace také v okolí?
Úspěch očkování se rychle roznesl, o vakcínu brzy prosili také poddaní ze sousedních panství Fulnek, Odry, Nový Jičín či Bílovec. A hraběnka se úspěšný výsledek vakcinace rozhodla podpořit oslavnou akcí přímo v Kuníně.
Víme něco o průběhu slavnosti?
Víme toho docela dost. Nejdříve z domu rychtáře vyšel průvod oživený polní hudbou. Evangelický pastor posléze v kostele pronesl řeč, ve které povzbuzoval k napodobení činu, který se oslavuje. A paní hraběnka pak rodiče zaměstnala úvahou o záchraně dětí.
Třeba bude oslava z Kunína někoho inspirovat k podobné akci, až se podaří vymýtit covid. Anebo by podobná akce dneska nikoho nezajímala?
Netuším. Jen vím, že hraběnka Walburga si přála, aby záchrana dětí na panství zůstala nezapomenutelnou událostí. A aby dospělé přiměla k hlubšímu přemýšlení o tom, co se vlastně stalo.
Myslíte, že oslovila i tehdejší místní antivaxery, kteří ve vakcíně viděli spiknutí či jiný zlořád?
V projevu na slavnosti hraběnka vysvětlovala škodlivost oddávání se předsudkům. A poděkovala očkovaným a jejich rodičům za tolik užitečný příklad, očkované a jejich rodiče také obdarovala a pozvala ke stolu. Tohle všechno muselo mít vliv i na odpůrce této novoty. V Kuníně byly položeny základy toho, aby lidé začali věřit, že moderní věda může účinně pomáhat a zachraňovat životy.
Na Silvestra jsem psal reportáž z covid oddělení nedaleké novojičínské nemocnici, ten den ráno tam zemřela neočkovaná sedmdesátnice a většinu pacientů v covidáriu tvoří neočkovaní. Nechci spekulovat, ale po tomto rozhovoru mám pocit, že v České republice potřebujeme novou hraběnku Walburgu. Osobnost, která by odmítače dokázala zavčas a nenásilně přesvědčit, že vakcína jim může i zachránit život.
V českých zemích úspěšně očkujeme od roku 1799. Jsme tedy průkopníci vakcinací ve světovém měřítku, takže dnešní odpor k tomuto jedinečnému vynálezu lékařské vědy je pro mě nepochopitelný.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
