Tomáš Hertl letos na MS chyběl, s národním týmem tak vyhrál nanejvýš bronz. Zdroj: ČTK/Doležal Michal
Jeho poznávacím znakem je klukovsky bezstarostný úsměv, zdání ale klame: Tomáš Hertl už dávno dospěl v uvážlivého muže, navíc se každým dnem stane tátou. Hvězda klubu NHL San Jose Sharks v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje nejen jak přísná bude jeho výchova, ale i jaké to pro hokejistu je, když skoro rok nehraje zápas.
Už jste jednou nohou v porodnici?
No jasně! Termín máme v listopadu, teď už se to může narodit každou chvilkou. Snad to všechno dobře dopadne. Obrovsky se těším, zároveň jsem i dost nervózní – přece jenom to bude naše první miminko. Člověk to samozřejmě zná od ostatních, přesto nakonec tak úplně neví, co má od otcovství čekat. Už se každopádně připravujeme, máme pro prcka nachystaný pokojíček. Svým způsobem je pro mě výhoda, že se kvůli pandemii nehraje NHL – budu mít na rodinu dost času, můžu manželce pomoct. Za normálních okolností bych létal po celé Americe a Kanadě, takhle budu pořád k dispozici.
Život je změna. Fanoušci vás pořád mají za rozesmátého mladíčka, jenže vám už je téměř sedmadvacet, teď budete i otec.
Smát se budu ale určitě i dál, já jsem od přírody pozitivní. Jen jsem zvědavý, jestli budu stejně přísný, jako byl můj táta na mě a bráchu. Vždycky po nás chtěl, abychom byli ve všem nejlepší. Někdy tlačil možná až moc. I já se určitě budu snažit, aby moje dítě nemělo všechno úplně zadarmo. Aby bylo zvyklé si věci zasloužit.
Hodně o tom teď přemýšlíte?
Samozřejmě. Nelíbí se mi, pokud někdo svému potomkovi dovolí úplně všechno. Musí se najít zlatý střed. Byl bych strašně nerad, aby z něj vyrostlo další dítě, které pomalu nevstane od počítače. Chápu, že se doba mění. Když jsou školy zavřené, žáčkům dokonce nezbývá nic jiného, než aby se učili doma od monitoru. Obecně ale doufám, že si moje dítě bude umět hrát i venku. Čím později přičuchne k elektronice, tím líp. Dneska je toho až moc. Nedávno jsem viděl dokument Sociální dilema a úplně jsem se zděsil, co se v našem světě děje kvůli nástupu sociálních sítí.
Taky je používáte.
To ano, hned po zhlédnutí toho dokumentu jsem si ale i pro sebe nastavil nová pravidla, podle kterých u toho trávím méně času. Na Instagramu jsem třeba jen patnáct minut denně, přes to nejdu. Úplně mě šokovalo, co tam ukazovali. Třeba že u holek pod patnáct let od doby, kdy se objevily sociální sítě, obrovsky vzrostla křivka sebevražd. Neustále se s ostatními srovnávají, jsou hotové z toho, že se ideálu ukazovanému na internetu nemohou vyrovnat, končí to pak špatně. Za sebe si skoro říkám, že to je pro současnou civilizaci ještě větší nebezpečí, než celá pandemie. Fakt to není legrace. My dneska v jednom kuse čučíme do mobilu, pořád přidáváme nové statusy. To ale u svého dítěte nechci.
Nelíbí se mi, pokud někdo svému potomkovi dovolí úplně všechno. Musí se najít zlatý střed. Byl bych strašně nerad, aby z něj vyrostlo další dítě, které pomalu nevstane od počítače.
Jak by to tedy mělo být?
Bylo by super, pokud by si užilo své dětství jako já. Jasně, taky jsme s bráchou hráli na playstationu. Mimo to jsme ale i blbli u rybníku Šeberák, venku jsme v jednom kuse různě sportovali. To bych u svého dítěte taky uvítal. Samozřejmě ho budu hlavně podporovat v tom, co ho bude bavit. A taky jsem zvědavý, jestli bude stejně soutěživé, jako celá naše rodina. V tomhle jsme totiž my Hertlovi za jedno: Pořád se sázíme, neustále se snažíme dokázat, že jsme v něčem lepší, než ostatní.
Rodit budete v Americe. Věděli jste od začátku, že to uděláte takhle?
Ano. Už jen kvůli tomu, že vůbec nebylo jisté, kdy začne nová sezona NHL. Mluvilo se o prosinci, o lednu – my prostě nechtěli riskovat, že bych pak musel v době kolem porodu zničehonic odletět přes oceán a Anetku na to všechno nechal samotnou. Roli samozřejmě hraje i fakt, že takhle by měl malý automaticky dostat taky americké občanství; to určitě neuškodí, bude mít v životě více otevřených dveří.
Když vidíte, jak se teď vyvíjí pandemická situace v Česku, asi si ke svému rozhodnutí gratulujete.
Brácha mi taky říkal, že si umíme vybrat. Z Česka jsme odletěli pár dnů před tím, než se to začalo zhoršovat. Člověk ale nikdy neví, třeba se to brzy ve velkém vrátí i do USA. Každopádně už je to fakt na nervy. Těžká situace pro všechny.
Hodně kvůli COVID-19 bojujete se strachem?
Snažím se to spíš neřešit. Pokud by se měl člověk vyloženě bát, tak by nemohl ani vyjít na ulici, aby ho náhodou nesrazilo auto. Určitě je to hodně svazující situace například pro lidi, kteří mají malé byty a jsou kvůli karanténě zavření mezi čtyřmi zdmi. Hodně z nich je najednou bez peněz. Vidím to ve velkém i tady v Kalifornii – spousta Američanů ztratila práci, domov, končí na ulici. To je šílené. Stres padá ale i na ty, kteří zaměstnání stále mají. Žijeme v době, kdy má každý na všechno svůj názor, na internetu se to různě tluče, někdy jen těžko posoudíte, co je pravda a co fake-news. Straší mě, že když v Česku zapnete televizi, dokola se řeší jen co bude zítra, kolik se zase objeví nakažených. Místo aby se hledala naděje, neustále se zmiňuje to nejhorší možné.
Jaká je pandemická situace u vás ve Kalifornii?
Tady je to momentálně obráceně, než v Česku – spíš se tu obchody konečně otevírají, pomalu se to lepší. V Americe se opatření liší stát od státu, zrovna v Kalifornii je to hodně přísné. Třeba elitní liga amerického fotbalu dostala od kalifornského guvernéra výjimku, na její zápasy může přijít až 20 procent z kapacity stadionu. Představitelé našeho okresu se proti tomu ovšem postavili, chtějí zachovat striktní pravidla tak dlouho, dokud to půjde. Uvidíme, jak to celé dopadne. Amerika je teď obecně jeden velký blázinec. V létě se konaly obrovské demonstrace proti rasismu, pak přišel covid, který si vyžádal strašně moc obětí. A zase se chodilo do ulic: Lidi se tady hodně bouřili, že žijí ve svobodné zemi, takže nebudou nosit nařízené roušky. K tomu všemu se blíží prezidentské volby.
Tomáš Hertl si zahrál i za národní tým na několika světových šampionátech. Zdroj: ČTK/Kamaryt Michal
Hodně vyostřené.
To teda! Ať už je vyhraje kdokoliv, zaručeně po nich budou následovat protesty. Je to teď v Americe celkem strašidelné, agresivní. Bůhví jak to dopadne. Tady má doma každý druhý člověk zbraň. Takže vás nutně napadá, jestli byste si ji taky pro všechny případy neměl pořídit.
Zatím ji v šuplíku nemáte?
Ještě ne. Ale jde z toho strach.
Změnila se Amerika od roku 2013, kdy jste do ní přišel?
Tohle se mi strašně špatně posuzuje. Situaci teď dost zkresluje nástup pandemie, kdy se ve velkém změnil celý svět. A pak: Když jsem do Ameriky přijel, byl jsem mladý kluk, který nějakou dobu nic kolem sebe neřešil. Větší rozhled jsem získal až jakmile jsem se zlepšil v angličtině. Ano, teď je to pro mě v mnoha ohledech úplně jiné. Ale hlavně proto, že už jsem schopný se o spoustu věcí sám zajímat, aktivně si je dohledávat. Když američtí politici řeší novou podobu daní, logicky zbystřím, protože se mě to taky týká.
Takže jste se za ty roky změnil především vy.
To asi ano, lidsky i hokejově. V Sharks jsem si snad už vybudoval nějakou pozici. Jsem rozhodně například odolnější – jakmile mě potká nějaké zranění, nehroutím se z toho. Z žádného nemůžete mít radost, ale na světě holt existují i horší věci. Každé další zranění beru jako velkou motivaci, abych se do hry vrátil ještě silnější.
To jste říkal i po tom posledním z letošního ledna. Už je vaše koleno v pořádku?
Musím zaťukat, už dlouho mě vůbec netrápí, trénuju v plném zápřahu. O koleno se nebojím. Spíš o to, abych do začátku nové sezony nezapomněl hrát hokej. Strašně se to vleče, už bych moc chtěl, aby se konečně začalo hrát. Vždyť já se na to po operaci připravuju od začátku února, od té doby pořád jenom čekám, co bude. Přiznávám, že už mi to leze na mozek. Takhle dlouho jsem bez hokeje nikdy v životě nebyl.
Jak v současných podmínkách trénujete?
V pondělí a pátek s šesti, osmi kluky chodíme normálně na led. Jen musíme mít dvakrát týdně test na COVID-19; podstupujeme to ještě v šatně. Vedle toho se snažíme si přidávat i jiné sporty – chodíme na beach volejbal, tenis, golf, hodně to obměňujeme. Aby to bylo namáhavé, ale člověk si u toho zároveň i odpočinul. Ono to není dlouhé jen pro mě, ale i pro ostatní ze Sharks. Vždyť pokud by nová sezona začala v lednu, šlo by do ní San Jose po deseti měsících bez hokeje! To je hrozně dlouhá pauza. Jen si to uvědomte – hokejová kariéra obvykle trvá zhruba patnáct let, takže pokud z ní takhle vypadne bezmála rok, je to znát. Na druhé straně budeme díky tomu možná hladovější. Po hře, po úspěchu. Spíš hodíme za hlavu poslední sezonu, která se našemu mančaftu vůbec nepovedla.
Přitom jste měli na soupisce známá jména. Proč to tedy dopadlo zle?
Nešlo nám to už od začátku přípravy. Neměli jsme se čeho chytit. Vždycky se dařilo jen části týmu, zbytku ne. Nikdy jsme se tak úplně výkonnostně nesešli na stejné vlně. Možná jsme taky měli v týmu až moc osobností, které rády řeknou nahlas svůj názor. To někdy nedělá dobrotu, atmosféra nebyla vždycky ideální. Po sezoně jsme si to v kabině vyříkali. Nikdo přece nechce chodit den co den na zimák, aby se tam vyžíval v porážkách. My jsme navíc klub, který do každého ročníku chodí s nejvyššími ambicemi. Nahoře chceme být i v sezoně, která snad brzo začne.
Jenže v ní vám už bude chybět legendární Joe Thornton, který odešel do Toronta. Bude to pro vás hodně jiné?
Jednoznačně. Jumbo byl v kabině vždycky dost slyšet, věčně se něčemu smál, vymýšlel srandy. Pro nás byl mimořádným lídrem. Je obrovsky soutěživý, nesnáší porážky, sám na sobě neuvěřitelně maká. Já vedle něho vyrostl, uznával jsem ho už jako kluk. Bylo pro mě až neuvěřitelné, že když jsem přišel do NHL, mohl jsem si s takovým borcem hned v prvním zápase zahrát. Nic lepšího se mi nemohlo poštěstit. Lidsky i herně jsme si opravdu sedli. Bylo mi ctí, že jsem mohl s Jumbem odehrát tolik zápasů.
Jaké to bude, až se proti vám postaví jako soupeř?
Hodně divné. Tím spíš, že už nebude mít na zádech své číslo 19, ale nově 97. Já bych samozřejmě ze všeho nejvíc chtěl, abychom Stanley Cup vyhráli my se San Jose. Pokud by to ale měl být někdo jiný, pak ať je to Jumbův klub. Nikomu jinému bych pohár nepřál víc. Moc dobře vím, co tomu snu obětoval. Kolik zranění musel za poslední roky překonat. Je za ním neuvěřitelná kariéra, kéž by se tedy jednou dočkal.
Stihli jste se spolu rozloučit?
Volal mi hodinu před tím, než svůj odchod ze Sharks zveřejnil na internetu. Chtěl mi to říct sám. Vysvětloval, že chce být blíž rodičům, aby si je i jeho děti užily. Taky cítil, že hrát za Maple Leafs by pro něj mohla být velikánská šance, dost možná poslední. Na tohle naše povídání jen tak nezapomenu. Do telefonu jsem mu děkoval, jak moc mi pomohl. A on řekl, že si váží, že mě mohl poznat. To víte, že to bylo dojemné. Moc.
Tomáš Hertl (26)
Hokejový útočník klubu San Jose Sharks.
V NHL hraje od roku 2013, před tím působil ve Slavii.
V reprezentaci si zahrál na mistrovství světa 2013, 2014 a 2015.
Poslední roky má obrovskou smůlu na zranění, naposledy si 30. ledna 2020 při utkání s Vancouver Canucks přetrhal vazy v levém koleni.
Stav: ženatý, s manželkou Anetou očekávají narození prvního potomka.
