Rozhovor s Dominikem Kubalíkem
Do NHL přišel před uplynulou sezónou jako nejproduktivnější hráč švýcarské nejvyšší soutěže. V Chicagu se Dominik Kubalík nejprve pomaleji rozjížděl, ale nakonec se z něj stala hvězda. S třiceti brankami byl nejlepším střelcem mezi všemi nováčky a vysloužil si i nominaci na Calder Trophy pro nejlepšího zelenáče. A po právu s Blackhawks prodloužil smlouvu o dva roky. Pro CNN Prima NEWS se rozpovídal o setkání s hokejovými hvězdami, výstavním gólu či o životě v hokejové bublině způsobené pandemií koronaviru.
První sezóna v zámoří je za vámi. Čekal jste, že bude až tak úspěšná?
Čekal, nečekal… Doufal jsem v to. Byl jsem hrozně pokorný, protože šlo o mou první sezónu. Úkol byl jednoduchý, dostat se do týmu. A od toho se všechno odvíjelo. Jsem rád, že jsem si vypracoval nějakou pozici, a musím říct, že na konci už to bylo nějak tak, jak jsem si to představoval.
Začátek nebyl úplně podle představ, v prvních dvanácti zápasech jste dal jen dva góly. Jak těžký byl takový start pro vaše sebevědomí?
Měl jsem úplně jinou pozici, než byla ta, na kterou jsem byl zvyklý za poslední roky, kdy jsem hrál v Evropě. Ale zase musím říct, že jako lajna jsme docela bodovali. Když se však hráč dostane do první lajny ke kapitánovi Jonathanu Toewsovi, tak to sebevědomí jde automaticky nahoru. Já jsem si to užíval a myslím, že i na ledě to bylo znát.
To bylo poznat třeba v lednu proti Torontu, kde jste trefil neskutečně puk ze vzduchu a dal jeden z nejhezčích gólů sezóny. To byl úmysl?
Měl jsem sérii asi pěti zápasů, kdy šlo do branky, na co jsem sáhl, nebo z toho byl bod. Tenhle gól už byla jen třešnička na dortu. Toews to asi nechtěl nahrát dva metry do vzduchu, ale já jsem do toho zkrátka plácnul a puk skončil v brance. Určitě to byla náhoda, myslím si, že z deseti pokusů bych se už znovu netrefil.
Zmínil jste Toewse, ale v kabině Chicaga jsou i další hokejové osobnosti jako Patrick Kane či Duncan Keith. Jak vás přijaly?
Výborně, jsou úplně v pohodě. Člověk se toho ze začátku trochu bojí, hráčů tam je víc, než říkáte. Ať už to byl Corey Crawford nebo Brandon Saad. Všichni starší hokejisté, kteří prošli úspěšnými roky Chicaga, jsou neskuteční v tom, že pomůžou, když člověk potřebuje. Takže cokoliv jsem potřeboval, nebyl problém. Se vším mi pomohli.
A přehnaný respekt jste ze začátku neměl?
Určitě měl. Myslím si, že je to taková automatická věc, kterou má každý hráč, když přijde do nového týmu. Ale pak postupem času zjistí, že to nejsou jen kluci, za které hrál na Playstationu, ale že si s nimi může i normálně povídat.
Chicago je vyhlášené výtečným publikem, jak jste si užíval náklonnost fanoušků?
Tušil jsem už před kempem, jak to bude vypadat. Hráli jsme jen bílí proti červeným a přišla plná hala! Slyšel jsem už dříve od českých kluků, jak se v Chicagu zpívá hymna a řve se, a je to pravda. Ta atmosféra je neskutečná. Užíval jsem si to, bylo to strašně fajn.
Sezóna se ale musela dohrát bez diváků, jaký byl život v pověstné bublině?
Nic příjemného. Být někde zavřený sám a bez rodiny… Nebylo to něco, na co jsem se těšil. Už v průběhu jsme to řešili s klukama z Chicaga, že to nebude nic příjemného, ale každý se s tím musel nějak porvat. Já jsem trávil hodně času koukáním na filmy, ostatní kluci hráli karty a bavili se třeba na golfovém simulátoru. Člověk se zkrátka snaží zabavit. Ale byli jsme tam z jiného důvodu, jako Chicago jsme udělali úspěch, že jsme přešli přes Edmonton, a pak se mohlo stát cokoliv. Vegas jsme taky potrápili a splnili jsme, co jsme chtěli.
Umíte si představit, že byste byli v bublině odříznutí od světa dva měsíce jako finalisté z Tampy a Dallasu?
Kdybych pak přivezl Stanley Cup, tak si to představit umím (smích). Jinak musím říct, že jsem pohár samozřejmě přál všem Čechům, ale věřím, že hodně zklamaní jsou hráči Dallasu. Byli tam tak dlouho a vlastně pro nic.
Úspěšný ročník jste završil nominací na Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. Proti vám stáli dva superbeci – Cale Makar z Colorada, který trofej vyhrál, a Quinn Hughes z Vancouveru. Věřil jste si proti nim?
Už jsem to říkal několikrát a párkrát už jsem za to dostal naloženo, ale já na to mám svůj názor a za ním si stojím. Tihle obránci vedou v osmnácti letech přesilovku. Já v osmnácti nebyl schopen hrát v Plzni, takže to pro mě je úplně jednoduché měřítko, dal bych to jednomu z nich. Kdybych si mohl vybrat, za mě to byl Makar.
Minulý týden jste jako chráněný volný hráč prodloužil s Chicagem o další dva roky, během kterých si vyděláte 7,4 milionu korun. Předpokládám, že jste spokojený.
Určitě, hlavně jsem rád, že smlouva je na dva roky a mám trochu jistotu. Doufám, že si potvrdím pozici, kterou jsem měl a že to bude pokračovat.
