Zemřel bývalý trenér hokejové reprezentace Miloš Říha. Tituly sbíral na Slovensku, zazářil i v Rusku
Stačilo málo a Miloš Říha by dávno před Jaromírem Jágrem nebo Dominikem Haškem válel v NHL. Ale taky mohl jako mladý kluk zemřít při havárii autobusu. O trenérském bouřlivákovi, který v pouhých 61 letech podlehl těžké nemoci, toho možná nevíte víc.
Jako hráč byl pěkný pruďas. Paličák. Když se prohrávalo, býval Miloš Říha slyšet na celý zimák. „Zaber! Přidej! Tohle musíme obrátit!“
Trenéři to s ním někdy mívali těžké, rodákovi z Přerova však k obstojné hokejové kariéře pomohla právě i jeho rázná povaha. Také díky ní se roku 1981 stal s Vítkovicemi mistrem republiky, o dva roky později skončil s Duklou Jihlava druhý.
„Takového hokejistu, který to vyburcuje a neumí prohrávat, bych přivítal v každém svém mužstvu,“ vyprávěl s odstupem už jako kouč. „Jen bych ho trošku srovnal. Musel by si uvědomit, že není v týmu sám a všechno se nemůže točit kolem něj.“
Neměl to vždycky snadné. Během angažmá v Gottwaldově (dnešním Zlíně) například jen tak tak přežil nehodu týmového autobusu při putování na zápas. Nakonec to odnesl jen komplikovanou zlomeninou nohy, už v pouhých pětadvaceti to s ním však mohlo dopadnout i mnohem hůř.
„Vždy jsem sedával vedle řidiče, abych ho po cestě bavil. A tak jsem to stejně jako trenér Mrlík chytil z první ruky,“ vybavoval si. „Sice jsem trochu stačil uhnout, pravá noha se mi tam ale zaklesla. Zbytek sezony i ta následující byly pryč. Byl jsem tenkrát považován spíš za invalidu.“
V nejvyšší soutěži odehrál devět sezon, dal 67 gólů. Statistiky sebevědomého útočníka ovšem klidně mohly vypadat i působivěji – roku 1983 ho totiž draftoval klub NHL Minnesota North Stars, zástupci zámořského celku se za ním dokonce vypravili až do vlasti sužované komunistickou totalitou.
„Kdyby se na Západ nemuselo utíkat, tak bych asi šel. A taky kdyby za mnou poslali slušnějšího člověka,“ popisoval. „Za mnou od nich přijel takovej zvláštní blekotající pantáta. Smůla je v tom, že já dost dám na serióznost jednání. A on mi dovezl dvě čokolády, umělý hodinky; myslel si, že tím mě má koupenýho. O zájmu Minnesoty jsem věděl už dřív, ale to bylo jinačí jednání. Tímhle jsem k nim důvěru ztratil. Já se za hodinky neprodávám.“
Říha si tedy NHL nikdy nezahrál. Nátura přímého samorosta mu nicméně zůstala i dlouho poté, co se z něj stal trenér. Temperamentní, hlasitý, nesmlouvavý. Burácející na rozhodčí i na vlastní svěřence, pokud něco ošidili.
„Prostě hokejový blázen, který tomu dával všechno,“ tvrdil Karel Jankovič, někdejší předseda představenstva zlínského klubu, v němž Říha roku 1993 začínal s trénováním.
Úspěšný byl i v nové roli. Říha s bratislavským Slovanem dvakrát vyhrál slovenský titul, v české extralize se taktéž dvakrát probojoval do finále s Pardubicemi. Roku 2011 byl vyhlášen nejlepším koučem KHL.
Jeho vzestup byl opravdu hodně strmý. Trenérští mazáci na něj ještě pohlíželi jako na zelenáče, když už se začalo šuškat – pozor na něj, tenhle Říha roste pro nároďák.
„Přiznávám, že jsem si na to taky začal myslet,“ připustil už v roce 2003. „Ale právě proto, že to bylo tak strmé, jsem od svého tchána dostal radu, že to není normální. Řekl mi, abych se připravil na něco negativního. A ono to fakt potom přišlo. Vary, Sparta – rychle po sobě dva vyhazovy. Vystřízlivěl jsem, už nejsem tak ambiciózní. Vím, že jednou jste nahoře, a po třech zápasech je všechno jinak.“
Přiznával, že po dvou zmíněných fackách chtěl s hokejem skončit. Tenkrát ho v Česku nikdo nechtěl, jediná nabídka přilétla z Ruska. Nakonec ho manželka přemluvila, aby přece jen pokračoval.
Jsme parádní hokejový národ
A byť to trvalo mnohem déle, než si kdysi asi myslel, nakonec se i toho nároďáku dočkal. Převzal ho předloni, když už si vydobyl značný respekt i na zahraničních štacích ve Voskresensku, Spartaku Moskva, Mytišči, Petrohradu a Omsku.
S mančaftem opírajícím se o Jakuba Voráčka, Filipa Hronka nebo Michaela Frolíka obsadil na mistrovství světa 2019 na Slovensku čtvrté místo, vedle zajímavých výkonů zaujal i hodně emotivním hodnocením po návratu do Česka.
„Letos si Česko medaili zasloužilo,“ soukal ze sebe celý uslzený. „Jsem hrdý. Na náš tým i na Česko. Hlavní je, že si nás teď všichni hokejově váží, protože jsme parádní hokejový národ. Kanada, Finové i Rusové, kteří jsou někde jinde, se nás bojí.“
Rok poté se pláče znovu, tentokrát za samotného Říhu. Za pruďase, srdcaře, tvrďáka, který nesnášel nespravedlnost a miloval hokej. Který se neprodával za hodinky. Který měl kdysi v autobusu obrovskou kliku, ale nakonec přece jen odešel strašně brzo.
