Hřešili méně, pykali více. Čeští hráči v říšských klubech versus současní rebelové v KHL

„HC Třinec jdi na chuj,“ stálo v neděli na malém transparentu fanoušků extraligového Motoru České Budějovice umístěném na tribuně. Vzkaz spílal vedení soupeře, že v předchozích dnech angažovalo Slováka Samuela Bučka.

Útočníka, který v létě vzdal snahu zabojovat o NHL a vyslyšel volání z KHL. Tedy soutěže sloužící ruské propagandě pod taktovkou prezidenta Vladimira Putina. Buček tam ale pro špatné výkony rychle skončil. Mnoho jeho krajanů však hraje zpolitizovanou ligu dál. Stejně jako čtyři Češi: Libor Šulák, Rudolf Červený, Dmitrij Jaškin a Michal Jordán.

Optikou části veřejnosti se tímto poskvrnili takovým způsobem, že se pověsti rebelů či psanců nikdy nezbaví. Ale nelze čekat, že kdyby se jim jednou zachtělo domů, tak kvůli působení v zemi agresora, který se rozhodl si násilně vzít Ukrajinu, nebudou smět v Česku hrát.

To jejich předchůdci před takřka 80 lety za to, že v zemi okupované nacistickým Německem nastoupili třeba jen na pár zápasů za říšský klub, pykali. Jak připomíná Tomáš Kučera, historik a marketingový ředitel českobudějovického Motoru, moc jiných možností neměli.

Dá se hráčům z dob druhé světové války vůbec vyčítat, že oblékli dres říšských klubů?
To bych chtěl říct hned na začátek, že dnes má každý hráč svobodnou volbu. Může se rozhodnout, jestli odejde do země, která nám vyhrožuje atomovou bombou, nebo ne. Kdežto tehdy jsme byli okupované území patřící německé říši. A to, že někteří hráči – podle všeho jich bylo celkem deset – nastoupili za říšské kluby, si dovedu vysvětlit tlakem okolností. Mohly jim hrozit úplně jiné věci, než které nyní hrozí hokejistům preferujícím krvavé rubly v KHL.

Ti by se v případě zvolení jiné cesty museli v nejhorším případě spokojit s nižším platem. Lze říct, co nejvíce dotlačilo československé hráče k tomu hokejově sloužit nacistickému Německu?
Důvody budou velmi individuální. Například budoucí mistr světa z roku 1947 Josef Kus patřil mezi české obyvatele, kteří byli totálně nasazení v Rakousku (nucené práce často v nedůstojných podmínkách při budování válečného průmyslu, pozn. red.). Skrze to nastupoval za Klagenfurt, samozřejmě načerno. A kvůli tomu, že si během těžkých prací zahrál v Rakousku hokej, byl po válce potrestaný. Tomu se opravdu nedá říct prohřešek. Ale zkrátka působil v klubu třetí říše, což mu pak bylo přičítáno k tíži. Aspoň ale patřil mezi mírněji potrestané.

A kdo mezi ty přísněji potrestané hokejisty?
I Vladimír Zábrodský nebo Oldřich Němec – další budoucí mistři světa. Lišilo se to. Tito nejslavnější hráči dostali důtku a zákaz hrát do konce roku 1945. Například jiní bývalí reprezentanti Plocek s Kučerou, nebo Kysela z týmu Podolí nesměli hrát v roce 1946. Nejvíce to odnesl Zdeněk Švábenický, který byl odchovancem LTC Praha, pak působil ve zmiňovaném Stadionu, což byla jakási záloha LTC.

Ale během války nastoupil i za NSTG Prag (Nationalsozialistische Turngemeinde, pozn. red.), což byl vyloženě německý klub se sídlem v Praze, který se představil i na říšském mistrovství. Švábenický za tento tým naskočil, I když nevíme, kolik přesně zápasů odehrál. V listopadu 1945 byl úplně vyškrtnut ze svazu a podle původního rozhodnutí už nikdy nesměl nastoupit na československém území do žádného zápasu. Nicméně tento případ byl podobně jako jiné nakonec přehodnocen a drakonický trest zrušen. Švábenický nakonec odehrál ještě nějakých pět sezon za různé ligové kluby.

Zkoušel jsem se spojit i s jeho příbuznými. Oni sami nevěděli, o co přesně mělo jít. Ale zkrátka během války to byl mladý 20letý kluk. A jestli mu slíbili, že za to dostane nějaké jídlo navíc, jestli musel, jestli měl nějaký průšvih… To teď těžko zjistíme. Dostal tvrdý trest, ale evidentně pak muselo dojít k určitému vysvětlení. Musely v tom být nějaké okolnosti. Určitě dočasně nepykal za to, že by byl vášnivým nacistou.

„Nacista“ Ulrich se trestu vyhnul

A ví se o nějakém československém hokejistovi, který by byl – jak říkáte – trochu vášnivý nacista?
To těžko říct. Ale možná by se dal zmínit Erich Tylínek, který v lize chytal za Spartu, Slavii i Písek. Jeho maminka byla Němka a on si za války uměl dojednat různé věci. Neměl mít výkonnost na to, aby působil v nejlepších klubech, ale vycházel velmi dobře s místními nacistickými pohlaváry. Překvapivě po osvobození nečelil žádným problémům, dostal se do komunistických struktur a posléze se proslavil jako vynikající fotograf přírody. Přitom všichni, kteří s ním hráli, zmiňovali, že s nacisty měl nadstandardní vztahy. Problém po válce měli především hráči, kteří byli úplní Němci, ne jen poloviční, ačkoliv byli občany Československa. Dají se zmínit především dva případy.

Tím prvním je Wolfgang Dorasil. Vynikající předválečný reprezentant, který byl možná druhým nejlepším československým hokejistou. Působil i v týmu, kde byli židovští hráči. Dalo by se říct, že sport opravdu spojoval, Dorasil se napřed neprojevoval nijak nenávistně. Ale když se blížila válka, zjevně vznikaly nějaké třenice, protože i noviny protestovaly proti tomu, aby nadále hrál. Psalo se v nich: „Známý nacista.“ Nikomu dlouho nevadil, když v roce 1929 vystřelil titul mistrů Evropy, všichni ho oslavovali. Byl chválen, že přestože je německé národnosti, maká naplno za Československo. Po válce byl pak odsunut, dožil v Berlíně, nicméně přál si být pohřbený v Opavě.

A ten druhý případ?
Herbert Ulrich. To je zase hráč, který se narodil v Třinci. Ve chvíli, kdy byly zabrány Sudety, se stal německým občanem, přestože to byl do té doby Čechoslovák. Zažil velmi zvláštní cestu. Ze Třince odešel do Prahy, kde koketoval se Spartou. Ale nakonec ho angažoval zmiňovaný tým NSTG Prag. Dalo by se říct, že byl jeho nejlepším hráčem, nastupoval za něj naprosto běžně, na rozdíl od hokejistů, o kterých jsem mluvil předtím. Celkem zajímavé je, že na konci války, když se blížila změna, přestoupil na Slovensko, kde to zatím nebylo tak horké – k nacistickým spojencům. Vyřídil si rakouské občanství a díky tomu posléze nebyl odsunut, protože to se týkalo jen občanů Československa německé národnosti.

Takže v sezonách 1945/46 a 1946/47 hrál v nejvyšší soutěži. A to nejen v hokejové, ale i ve fotbalové. Dokonce ve dvou ročnících za hokejový klub VŠ Bratislava dal gól v každém zápase, ve kterém nastoupil. Má průměr snad 2,2 branky na utkání, byl to fantastický střelec. Opět se ale v novinách divili, že může nacista Ulrich legálně nastupovat v československé lize. Díky rakouskému občanství všem perzekucím unikl. Přestoupil do Vídně, na olympiádě ve Svatém Mořici v roce 1948 si zahrál za Rakousko, pak se přesunul do německého Bad Nauheimu, kde se stal legendou. Měl dát snad 400 branek ve 200 utkáních.

Narazil jste na nějaké obhajoby hráčů, kteří nakonec byli potrestáni? Třeba v dnes populárním stylu „sport a politika se nemají míchat dohromady“?
(úsměv) Toto heslo je vynálezem až pozdější doby, především studené války. Hodilo se zejména východním zemím, které směšovaly politiku úplně nejvíc ze všech. Ale samozřejmě velmi skrytě. V době druhé světové války nic takového dohledatelného nebylo. Obecně se dají najít jen kusé informace. Spíše mě zaujalo, že vůbec tresty padly a noviny o nich informovaly. Ale když byly změněny – třeba jako u Švábenického, který měl být původně vyloučený z hokeje až do smrti –, neobjevila se v tisku žádná zmínka. Byla to opravdu zvláštní doba. Trochu mi to připomíná události o pár let později, kdy byli zatčeni českoslovenští reprezentanti. O věcech, které se zrovna nehodily, se prakticky nepsalo.

Mezi kluby sloužící ruské propagandě patří SKA Petrohrad, Dynamo Moskva, Traktor Čeljabinsk a tak dále. Jaké týmy to kromě NSTG byly v případě nacistické éry na území Československa?
Německých klubů u nás bylo dost už před válkou, ale v rámci Československého svazu ledního hokeje. V Chomutově nebo Opavě se hrála naše liga. Ve chvíli, kdy byly tyto části státu odtrženy, zařadily se týmy do říšských struktur a působily normálně v německých soutěžích. To nebylo nic zvláštního, protože Protektorát Čechy a Morava byl velmi osekané území. Nejvýznamnější byl tedy opravdu NSTG Prag. Je nutné říct, že i tento klub měl problém v tom, že většina mužů byla odvelena na frontu. Čili bylo obtížné dát vůbec sestavu dohromady. Zůstali a mohli hrát jen ti, kteří byli důležití pro stát. A takových moc nebylo. Takže chomutovský klub s pražským jednou musely poskládat mančaft společně, aby v říšském mistrovství zvládly nastoupit.

Tresty měly vyhovět společenské náladě

Jak se o takovýchto propagandistických utkáních informovalo v novinách?
V českých to byl spíše takový výsledkový servis, k tomu se dodávalo, že vstřelil gól ten a ten. V německých se objevilo více informací, tak to zkrátka bylo. U nás se to tak nějak tolerovalo, za války si nikdo netroufnul psát něco negativního na adresu německých týmů. To se dělo jen před válkou, kdy naopak články – dnešní optikou – byly až moc vyhrocené. Každé noviny vlastnila nějaká politická strana a vydání víceméně odrážela jejich názory.

Když to trochu přeženu, byl na konci války v československé společnosti nějaký Dominik Hašek? Tedy člověk, který by intenzivně volal po trestech pro sportovce, kteří spojili svoji kariéru s agresorem?
Nemyslím si, že by mezi tehdejšími sportovci někdo vyloženě toužil v uvozovkách po krvi. Hokejové prostředí bylo v té době velmi malé, existovaly pouze dva stadiony s umělým ledem – v Bratislavě a Praze. Těch dobrých hráčů bylo třeba 50, všichni se dobře znali a nikdo evidentně neříkal: „Protože tamten nastoupil za tamty, nesmí s námi dál hrát.“ Tak to nefungovalo.

A Vladimír Zábrodský – už v té době nejlepší československý hokejista – dostal trest, který by byl u někoho jiného daleko tvrdší. Vzhledem k tomu, že nikdo nechtěl oslabit nově vznikající reprezentaci, padl v jeho případě spíše symbolický verdikt. Dokonce jsem našel zmínku, že Josef Kus, který byl v trestu, nastoupil během distancu za Spartu. Novináři to popsali slovy: „Trapná situace. Distancovaný Kus nastoupil do utkání, vstřelil branku. Když si soupeři stěžovali, tak odstoupil.“

Zřejmě měly tresty jen vyhovět společenským náladám. Hokejový svaz k tomu tak přistoupil, ale podle všeho se jim do toho moc nechtělo. Navíc u českých hráčů to určitě nebyla otázka politického přesvědčení. Samozřejmě nemůžeme vyloučit ani finanční prospěch. Ale pokud tak uděláte v zemi, kde nemáte moc jiných možností, je to úplně něco jiného, než když se dneska svobodně rozhodnete odejít do Ruska. To se nedá srovnat. Proto z dnešního pohledu vypadají tresty velmi přísně. Naštěstí byla tato potrestání s odstupem přehodnocena.

Aspoň se aktuální hokejový svaz rozhodl zakázat hráčům, kteří podepsali v KHL po začátku války, reprezentovat…
Náš svaz k tomu zaujal celkem jasné stanovisko, ale stačí se podívat kousek za hranice na Slovensko. Vidíte, že stejně jako byli kdysi velmi vstřícní k Herbertu Ulrichovi – hrál za německý klub a můžeme si o jeho politickém přesvědčení myslet leccos –, jsou shovívavější i nyní (úsměv). Asi jsme na to jako Češi citlivější.