Hokejový šampion, který slaví životní jubileum, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS hovoří nejen o svém milovaném sportu, ale také o zákulisí olympijského zlata v Naganu, bitkách na ledě, politické kariéře, ČSSD, Jiřímu Paroubkovi nebo o své rodině.
Co říkáte na účinkování české reprezentace na MS?
Po těch úvodních třech zápasech, když jsme prohráli s Rusy, Švýcary a Bělorusko porazilo až v prodloužení jsme samozřejmě nemohli moc chválit. Nejen výsledky, ale i herní projev nebyly takové, jako v přípravě před šampionátem, kde jsme hráli moc hezký hokej. Nevím, co se tam událo během několika dní, že šly výkony tak najednou dolů. Mezery jsem viděl především v oslabeních a přesilovkách, což jsou rozhodující momenty a v obou těchto disciplínách jsme zaostávali. Naštěstí jsme pak dokázali porazit Švédy. To byl strašně důležitý zápas. Věřím, že kluky správně nastartoval. Porazili jsme pak s přehledem Velkou Británii, ale ta skupina je tak zamotaná, že to bude ještě boj.
Jiří Šlégr (50)
Bývalý hokejový obránce a trenér. Patří k hráčům, kteří během kariéry vyhráli olympiádu, mistrovství světa, Stanley Cup i českou extraligu. Od roku 2010 až 2013 byl poslancem Poslanecké sněmovny za ČSSD. V roce 2019 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Od března 2020 je členem Rady České televize. Jeho druhou manželkou je bývalá miss Lucie Králové, s níž má ročního syna Rona. Z prvního manželství dceru Jessicu.
Má tento tým podle vás šanci na medaili?
Má... Jen se musí kluci ještě více stmelit. Je vidět, že se snaží, ale působí to, že občas neví, co mají hrát. Chybí tomu větší kreativita. Přitom hokejisté jsou to kvalitní. Samozřejmě, když se nedaří, tak hledáme, kdo měl v nominaci být, kdo ne. Za sebe můžu říci, že mi tam chybí Roman Červenka. Ale ti kluci se v přípravě osvědčili a nebyl důvod do toho sahat.
Patříte k hráčům, kteří během kariéry vyhráli olympiádu, mistrovství světa, Stanley Cup i českou extraligu. Co řadíte nejvýše?
Jednoznačně olympiádu v Naganu. To je národní věc, národní hrdost. Považuji se za nacionalistu, jsem hrdý, že jsem Čech, takže to pro mě bylo úplně nejvíce. Mělo to náboj, poprvé v historii se tam sešli nejlepší hráči z celého světa, o to ten úspěch hřál víc. Do toho v ČR panovala divná doba, lidé byli nespokojeni s tehdejší politikou. Naše vítězství všechny tak nějak spojilo, přišlo mi, že se najednou začali mít lidé více rádi.
Co se vám při vzpomínce na zlaté Nagano vybaví?
Úplně všechno už od příletu do Tokia. Robert Reichel přijel s takovou malou taštičkou, všichni jsme se mu smáli, protože každej z nás měl kufr – loďák. Jenže jak se ukázalo, jediný z nás byl prozíravý. Záhy jsme všichni nafasovali olympijské oblečení, které jsme museli nosit, a oblečení, jež jsme si s sebou přivezli, nám bylo k ničemu. Takže zatímco my jsme ty své velké kufry měli celou dobu zamknuté, on si ze své taštičky vyndal kartáček na zuby a byl spokojený. Od začátku jsme si šli za tím, že uděláme medaili. Motivace byla obrovská. Bylo nás tam hodně těch, co byli podepsaní pod Světovým pohárem, který dva roky předtím skončil fiaskem. Nechtěli jsme udělat další ostudu, toužili jsme to odčinit. Když jsme odlétali z Pittsburghu, kde jsem tehdy hrál, oznámili jsme našemu trenérovi v nadsázce, že jedeme vyhrát.
Začaly se tvořit skupinky, jestli je někdo z Čech, Moravy a podobně. Nebyla tam ani disciplína, nebylo tam prakticky vůbec nic. Porazili jsme se sami. Nakonec jsme tam řešili nějaké tenisky, jestli jsme měli nafasovat jedny nebo dvoje.
Co se tehdy stalo, že Světový pohár pro české barvy dopadl tak tragicky? Byli jste čerství mistři světa a najednou jste rozdílem třídy prohráli v základní skupině všechny tři duely s celkovým skórem 4:17. A to v týmu byla řada hvězd.
Šlo o to, že jsme se tam scházeli jako švábi někde na trhu. Jednou nepřijel Jarda Jágr, pak Petr Nedvěd... Začaly se tvořit skupinky, jestli je někdo z Čech, Moravy a podobně... Nebyla tam ani disciplína, nebylo tam prakticky vůbec nic. Porazili jsme se sami. Nakonec jsme tam řešili nějaké tenisky, jestli jsme měli nafasovat jedny nebo dvoje... V Naganu byla atmosféra od začátku úplně jiná. Semkli jsme se, nikdo neřešil, jestli hraje v první nebo čtvrté formaci nebo kdo chodí na přesilovky. Každý měl svoji úlohu a tu také na sto procent plnil.
V týmu bylo plno osobností, individualit, čím to bylo, že jste najednou dokázali táhnout za jeden provaz? Trenérem Ivanem Hlinkou, který vás dokázal usměrnit? Nebo kapitánem Vladimírem Růžičkou?
Ivan měl obrovské charisma. Uměl nám vlézt, jak se říká, pod kůži. Oznámil, jak to budeme hrát, občas k tomu utrousil nějakou srandičku a šli jsme na to. Všichni jsme ho respektovali a uznávali.
Co bylo nejtěžší vyhrát, olympiádu, mistrovství světa, Stanley Cup nebo českou extraligu?
Každý ten úspěch byl specifický. Bylo to i o štěstí, správném rozhodnutí a samozřejmě dřině. Na olympiádě jsme hráli proti nejtěžším soupeřům. Na mistrovství světa jsem jet původně vůbec neměl. Nebyl jsem nominovaný a nebyl ani v širším kádru. Měl jsem zaplacenou dovolenou, ale den před odletem večer mi zavolal tehdejší trenér Vláďa Růžička, jestli se nechci poprat o národní dres v přípravě v Karlových Varech. Tak jsem zrušil dovolenou, jel jsem se poprat o mistrovství světa a výsledkem bylo zlato. I cesta ke Stanley Cupu byla trnitá.
Povídejte...
Hrál jsem v Atlantě a měl jsem na stole nabídku na tříletý kontrakt s velice slušnými penězi s vizí, že budu kapitánem a ten tým postaví kolem mě a Ilji Kovalčuka. Zároveň jsem ale věděl, že má o mě zájem Detroit a Colarado, tedy skvělé týmy, které měly velkou šanci ten pohár získat. Hodně lidí jsem v Atlantě naštval, protože mi nabídli jednu z nejlepších smluv, co komu kdy dali, ale já se rozhodl pro Detroit. Když jsem tam přestoupil, ten kádr byl tak našlapanej, že ve svých jednatřiceti letech jsem tam pomalu sbíral puky a připadal si jako bažant. V jednom zápase jsme po mé chybě dostali gól a od toho momentu mě přestali stavět. S týmem jsem každý den trénoval, jezdil na každý zápas, ale do sestavy jsem se nedostal, aniž by mi k tomu trenéři cokoliv řekli.
Nakonec jste nastoupil až do rozhodujícího finálového utkání o Stanley Cup...
Před posledním zápasem se vyfauloval Jirka Fischer a byli jsme asi tři, čtyři obránci, kteří mohli hrát místo něj. Po poradě trenér Scotty Bowman sestavu neoznámil, řekl jen, že bude stejná jako minule a odcházel. Najednou ke mě přišel, poklepal mě po rameni a řekl, že dneska večer budu hrát, a popřál hodně štěstí... Po více než třech měsících, kdy jsem neodehrál jediný zápas, nebyla žádná sranda rovnou naskočit do tak veledůležitého mače. Klepal jsem se jako horký pudink. Hned jsem utíkal nahoru říci to Donovi Cherrymu, kanadskému hokejovému komentátorovi. S ním jsem sledoval zápasy Detroitu, když jsem nehrál a docela jsme se během té doby spřátelili. On je pověstný tím, že nemá v oblibě Evropany, vždycky nás za všechno hrozně kritizoval. Vadily mu i dlouhé vlasy. Ptal jsem se ho, proč nás nemá rád, a on to zdůvodňoval tím, že bereme Kanaďanům práci. Když jsem mu tu novinu oznámil, řekl mi, že budu první Evropan, kterého veřejně pochválí a skutečně se tak stalo. Ale jsme vyhráli, bylo další den setkání s fanoušky. Teprve tam jsem se dozvěděl, proč mě nestavěli. Bowman prohlásil, že přestože mě vyndal ze sestavy bez odůvodnění, viděl, že jsem celou dobu na sobě každý den tvrdě makal. Proto mi tu šanci ve finále dal. Ale i vyhrát s Litvínovem extraligu byla nezapomenutelná záležitost.
Ano. Předtím jste učinil dosti překvapivé rozhodnutí. Bylo vám dvaačtyřicet let, tři roky už jste působil ve vrcholové politice jako poslanec a najednou se rozhodl, že se znovu vrátíte na led. Co vás to napadlo? Chtěl jste být jako Jaromír Jágr?
Přesně si pamatuji ten moment, kdy jsem se rozhodl. Dva roky před tím, než se nám podařilo titul získat, jsme ve čtvrtfinále Play OFF prohráli s Plzní, která to nakonec celé vyhrála. A po tom zápase jsem prostě věděl, že ten náš tým má obrovský potencionál a pokud zůstane pohromadě, že podobný úspěch může udělat také a já chtěl být u toho. Vyhrát s Litvínovem, klubem mého srdce první titul v historii, byl můj životní sen. Když jsem řekl doma ženě, že jdu znovu hrát, smála se a říkala, že jsem se zbláznil, ať se podívám do zrcadla, jak vypadám. Měla pravdu, měl jsem strašnou nadváhu, snad dvacet kilo navíc. Během prvního tréninku jsem po dvaceti minutách byl červenej jako rajče, totálně vyčerpanej. Ale měl jsem obrovskou motivaci to dokázat.
Zmiňovaná čtvrtfinálová série s Plzní měla zajímavé pozadí. Hrálo se na čtyři vítězné zápasy a vy jste na zápasy vedly 3:2. Šéf západočeského klubu a v té době ještě aktivní hráč Martin Straka poté zavřel svůj tým v hospodě, kde se popilo, vyříkaly se nepříjemné věci a pak už Škodovka dokráčela do finále, kde porazila Zlín a mohla slavit...
Alkohol samozřejmě do sportu nepatří, ale občas to tak je, že i taková zdánlivá maličkost zafunguje. Mančaft se semkne, vyčistí se vzduch. Něco podobného kdysi udělal i trenér Ivan Hlinka, když jsme dostali hroznou vatu v Košicích. Po cestě zpátky dal povel, zastavilo se v Knovízi, tam jsme si dali trochu do nosu a pak se udělala vítězná šňůra a deset zápasů za sebou jsme neprohráli.
Na ledě jste byl vyhlášeným bitkařem. Na jakou vzpomínáte nejraději?
Na jakou nejraději to nevím, ale na kterou nerad, to vím přesně. Na nakládačku v NHL od Chrise Prognera. Šel jsem uklidňovat nějaký konflikt mezi naším a jejich hráčem, chtěl jsem je od sebe jenom odtrhnout, neměl jsem v úmyslu se rvát. Ale on si myslel, že tam jedu s tím úmyslem a vlítnul na mě. Shodil jsem rukavice, jenže jednu ruku mi držel rozhodčí, druhou protihráč a on mě začal řezat. Dostal jsem nespočet ran. Když jsem tenkrát přijel domů a ráno mě uviděla malá dcerka, ukazovala na mě prstem a říkala: Bubák. Měl jsem zlomený nos, snad pětadvacet stehů a modrofialový obličej. Ale nikdy jsem to neměl tak, že bych se chtěl prát. Spíše jsem chránil brankáře a své spoluhráče. Základy jsem měl, přes léto jsem vždycky chodíval boxovat s profíky.
Po ukončení sportovní kariéry jste se dal na politiku. Co vás k tomu vedlo?
Když jsem se v roce 2006 vrátil domů, kamarádi z dětství mi říkali, že když chci žít v Litvínově, bylo by fajn zapojit se do místního dění. Tak jsem vstoupil jako nezávislý do komunální politiky. Pak jsem hledal možnosti, jak pomoci litvínovskému hokeji. Snažil jsem se oslovit krajské i vrcholové politiky, ale nikdo se k tomu moc neměl. Až Jiří Paroubek slíbil pomoc, říkal, že Litvínovu fandí, že jsme tradiční hokejový klub, který si to zaslouží. Na oplátku ale také něco chtěl. Požádal mě, zda bych pro ně neudělal před krajskými volbami v roce 2008 kampaň. Původně jsem si myslel, že budu jenom tváří sociální demokracie na billboardech, ale Jiří mi řekl, že když mám za nějakou stranou stát, měl bych s nimi měl jezdit i mezi lidi, abych věděl, co potřebují, co je trápí a jak to ČSSD hodlá řešit. Musím říci, že to pro mě byla velká škola a za tu zkušenost jsem Jiřímu Paroubkovi vděčný. V té době jsem byl v NHL zvyklý na pohádkový, luxusní, bezstarostný život a najednou jsem slyšel skutečné, reálné problémy občanů. I to byl jeden z důvodů, proč jsem následně přijal jeho nabídku, abych za ně kandidoval do Poslanecké sněmovny.
Pokud by ČSSD zmizela z politické mapy, byla by to pro naši zemi strašná škoda. Nemusíme ji mít rádi, ale tato levicová partaj do politiky prostě patří.
Jaké byly reakce vašich bývalých spoluhráčů, když se dozvěděli, že kandidujete za ČSSD?
Co si budeme povídat, sportovci jsou většinou pravicově zaměření, takže jsem si od některých vyslechl své. Vždycky jsem jim říkal jednu věc. Rozumím tomu, když udělám rozhodnutí, které jemu jako pravicovému voliči uškodí. Ale kritizovat mě jenom za to, že jsem v levicové straně, tomu nerozumím. Chtěl jsem lidem, prodavačkám, dělníkům, horníkům, kteří jsou závislí na zaměstnavatelích, vytvořit sociální podmínky pro důstojný život. Stejně tak pomoci seniorům. A samozřejmě sportu, navýšit do něj finance. Už tehdy jsme měli vizi vytvořit sportovní agenturu nebo ministerstvo sportu. Aby nepatřil pod resort školství.
Na zmíněnou sportovní agenturu se ovšem valí kritika ze všech stran...
Jasně, teď to třeba nevypadá dobře, vytahují se ty špatné věci, ale pojďme se podívat na ty dobré. Vraťme se v čase. Ještě v roce 2014 šly do sportu tři miliardy korun, dnes jsme úplně jinde. Sportovní agentura je obrovským přínosem a jsem za ni šťastný. Je to samozřejmě něco nového, takže nějaké chyby se udělaly, neumím posoudit, jestli záměrně, nebo neúmyslně. Milan Hnilička odvedl velký kus práce a je škoda, že odešel. I když se mu nedivím po tom obrovském tlaku, který na něj poslední půlrok byl.
Z ČSSD jste po pár letech vystoupil a přešel do strany LEV 21 – Národní socialisté k Jiřímu Paroubkovi. Proč jste se rozhodl změnit dres?
Jiří Paroubek mě požádal, jestli bych nešel s ním a já neváhal ani minutu. On mě přivedl do ČSSD, takže jsem s ním i odešel. Strávili jsme spolu strašně moc času, poznal jsem ho jako velmi pracovitého člověka, který to s lidmi vždycky myslel dobře. Myslím, že je škoda, že už v aktivní politice nepůsobí. Rozhodně by měl co nabídnout. Každopádně nelituji, že jsem do politiky vstoupil. Pokud bych se mohl vrátit v čase, udělal bych to znovu. Byla to obrovská zkušenost.
Co říkáte na současné dění v ČSSD? Má podle vás šanci dostat se přes pět procent v letošních parlamentních volbách?
Pokud by taková tradiční strana zmizela z politické mapy, byla by to pro naši zemi strašná škoda. Nemusíme mít ČSSD rádi, ale tato levicová partaj do politiky prostě patří. Minimálně jako opozice. Pokud se do Sněmovny nedostanou, bude mi to strašně líto. Myslím, že jim uškodilo, že neumí prodat svůj program. Ve vládě toho prosadili hodně, ale ty úspěšné věci si přisvojilo ANO.
Z prvního manželství máte už dospělou dceru Jessicu, podědila po vás sportovní talent?
Dlouhá léta dělala krasobruslení, pak měla zdravotní problémy, kvůli kterým musela přestat. Mrzelo nás to všechny, protože byla velmi nadaná. Každopádně sport jí dal hodně do života.
Čemu se věnuje?
Jessica je kadeřnice, dělá na sebe a je strašně šikovná. Žasnu, když vidím, jaké účesy dokáže svým zákaznicím udělat.
Loni se vám se současnou manželkou, bývalou miss Lucií Královou, narodil syn Ron. Jak si užíváte otcovství?
Náramně. Když byla Jessica malinká, byl jsem věčně pryč. Největším důkazem toho bylo, kolik měla plyšáků. V určitém věku jsme se spolu o tom bavili, ptala se, proč jich měla tolik, odpověděl jsem, že každý plyšák byl jeden zájezd. V jejím dětském pokoji to vypadalo jako v hračkářství. Dnes si to užívám úplně jinak. Skončil jsem v litvínovském hokeji a mám daleko více času být co nejvíce se synem. Začal chodit už asi v deseti měsících, je s ním zábava. Už má i hokejku, hází míčky, kope do balonu. Je prostě úžasnej.
Berete padesátku jako zásadní životní zlom?
Ta pětka se mi vůbec nelíbí. Určitý zlom to asi je. Rád bych řekl, že jsem v polovině života, ale to už asi ne... Je to známka toho, že jsem ve věku, kdy už máte něco za sebou, získali jste nějaké zkušenosti, které je třeba předávat dál.
Jaká bude oslava?
Zatím jen v rodinném kruhu. S kamarády posedíme až někdy v létě, až bude všechno rozvolněné a bude se moci najednou setkávat více lidí.
