Když rozdíly mizí, 5. díl: Obři s velkým srdcem i pamětí

Často si říkáme, že „čím větší, tím lepší“. To možná platí o výplatě, ale rozhodně bychom neřekli, že to bude platit i o mozku – jak bychom k tomu pak přišli my, lidé. Lidský mozek totiž váží zhruba jeden a půl kila a obsahuje přibližně 86 miliard neuronů, kdežto ten sloní má zhruba pět kilo a necelých tři sta miliard neuronů. A přesto jsme přeci oproti slonům značně chytřejší, i když náš mozek rozhodně nepatří mezi ty největší, že?

Ne tak docela. Z předchozích dílů už víme, že inteligence je definována jako soubor dovedností, které jedinci umožňují přežít a předat své geny dál. Inteligentní zvířata se neřídí jen svými pudy, ale dokáží promptně reagovat na nastalou situaci. Pro každý druh to však znamená něco jiného. Pokud budeme inteligenci u jiných zvířat měřit stejnými testy, jakými ji měříme u sebe, jen se nám potvrdí, že jsme prostě nejlepší a nikdo na nás nemá. A to by byla velká chyba. Každé zvíře má jiné potřeby, jiné smysly a jiné tělesné možnosti. Mozek se těmto proměnným přizpůsobuje. Aby se slon dostal k jídlu, potřebuje dokonale ovládat svůj chobot, ne dostávat dobré známky za vyřešení matematických úloh.

Vědci slony zkoumají již celou věčnost. I v těchto studiích však nejednou došlo právě k chybě lidského faktoru – třeba při zkoumání inteligence slonů za pomoci stejných testů jako u šimpanzů. Klasická výzkumná situace: lákavá potrava mimo dosah a pár větví jako potenciální nástroje k jejímu dosažení. V takových úkolech šimpanzi excelují. Ale sloni? Sloni se při hledání potravy na rozdíl od šimpanzů (i lidí) v podstatě spoléhají jen na svůj vynikající čich a hmat. Uchopením větve chobotem by se tak o svůj skvělý čich připravili a stejně by potravu nenašli. Asi jako kdyby vám někdo zavázal oči a požádal vás, abyste v místnosti našli dveře po sluchu.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejchytřejší?

I když je většina neuronů ve sloním mozku určena k ovládání ohromného těla svého nositele, sloni zvládají (ne)uvěřitelné dovednosti. Začněme třeba tím, že dokáží používat nástroje. Z předchozích dílů již víme, že to vlastně zas až tak překvapivé není. Uveďme si ale přeci jen alespoň jeden sloní příklad za všechny.

V roce 2010 vědci trochu „potrápili“ sedmiletého samce slona indického Kandulu. Do jeho výběhu v zoo umístili lákavé ovoce, na které Kandula nemohl dosáhnout. Po pár dnech ale Kandula přišel s řešením, které vědcům doslova vyrazilo dech. V odlehlém zákoutí výběhu totiž objevil plastovou kostku, kterou přesunul přímo pod ovoce. Když se na ni postavil, chobotem tak akorát dosáhl na svou vytouženou odměnu. Sice mu řešení nepřišlo na mysl hned, ale od té doby už si rozhodně pamatoval jak na to. Úkol se mu dařilo vyřešit opakovaně, a to i s jinými nástroji. Dokonce přišel na to, jak kostky poskládat na sebe, a dosáhnout tak ještě výš. (Videozáznam jeho počinu najdete zde.)

Sloni také patří mezi několik málo druhů, které s přehledem zvládají tzv. zrcadlový test sebeuvědomění. V čem spočívá? Zvíře se uvede do bezvědomí a na jeho těle vědci označí dva body nedráždivou barvou bez zápachu. Jeden bod je viditelný jen v zrcadle, druhý je vidět, ale jen při správném natočení těla. To, že jsou sloni schopni na svém těle objevit oba dva body, znamená, že si uvědomují sami sebe, tedy, že vědí, že odraz v zrcadle patří právě jim. Na vlastní oči to uvidíte třeba zde. Dlouhou dobu se soudilo, že této dovednosti jsou schopni jen lidé či lidoopi. Pro srovnání – dvouleté lidské děti to zvládají jen zhruba v padesáti procentech případů. Dnes však již víme, že testem hravě projdou i delfíni, straky nebo i některé druhy ryb. Ani tomuto testu se nevyhnul chybující lidský faktor – trvalo poměrně dlouho, než vědcům došlo, že zrcadlo musí být stejně velké slon, aby měl šanci v testu uspět.

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi… slonem!

Britským vědcům se podařilo odhalit, že sloni afričtí nerozpoznávají u lidí jen jednotlivé rozdíly v pohlaví, ale že tak činí pouze díky poslechu jejich hlasu. A co je nejzajímavější: pokud slon vyhodnotí, že hlas patří člověku, který by ho mohl ohrozit, okamžitě se přepne do obranného módu. Pokud se ke stádu slonů přiblíží například keňský muž z masajského etnika (se kterým divocí sloni nemají ty nejlepší zkušenosti), sloni začnou vykazovat známky strachu, seskupí se a začnou se přesouvat. Pokud k nim ale promluví muž z etnika Kamba, sloni nijak nezareagují. Stejně tak nereagují ani na ženy či děti z obou skupin. Znamená to tedy, že vědí, že pro ně nejsou hrozbou, na rozdíl od mužů.

Navíc víme i to, že sloni reagují na lidskou řeč těla. Když výzkumníci před slony položili dvě identické nádoby a ukázali prstem na tu, ve které byla skryta potrava, sloni se řídili jejich nasměrováním. Pokud vědci nikam neukázali, sloni si vybírali náhodně.

A pozor! V roce 2012 se do hlavních zpráv dostal slon indický Kosik z jihokorejského zábavního parku. Údajně totiž dokázal napodobit zvuk několika korejských slov (např. „ano“, „ne“, „sedni“ nebo „dobrý“). Zvuk vytvářel tak, že si do úst vkládal svůj chobot a při výdechu s ním třásl (podobně jako lidé pískají na prsty). Možná šlo o naučené chování, možná to byla jen náhoda. Pravdou však je, že kromě papoušků existuje několik zdokumentovaných případů, kdy zvířata skutečně napodobovala lidskou řeč, aby se sblížila se svými lidskými společníky.

Obřík s velkým srdcem a pamětí

Žádný článek o inteligenci u slonů by nebyl kompletní bez zmínky o jejich rodinných vazbách a emocích. Sloni jsou vysoce společenská zvířata, která utváří rodinné skupiny o zhruba deseti samicích a jejich potomcích. Někdy ale, podobně jako velryby, vytváří „superskupiny“ o několika stech jedinců. Samci většinou žijí v mládeneckých skupinách či samotářsky. Zvláště při hledání potravy jim přijdou vhod jejich skvělé dorozumívací schopnosti, díky kterým se udržují v obraze i na větší vzdálenosti.

Jsou to ale i velmi emotivní zvířata. Mláďata i dospívající sloni si rádi hrají. Mezi nejoblíbenější hry patří třeba přetahovaná. A podobně jako gorily i sloni vyjadřují zármutek nad smrtí členů své rodiny, ale i cizinců. U těla mrtvého dokáží stát celé hodiny. Někteří se ho dokonce i snaží pohřbít. Navzájem se utěšují tělesným kontaktem i vokálně – hladí se vzájemně choboty a vydávají jemné cvrkání.

Jejich rodinné i mimo-rodinné vazby stojí i za jejich skvělou „sloní“ pamětí. Díky ní se dokáží po hlase najít i na dlouhé vzdálenosti. Sloni si pamatují i cestu k vodě, a to i na velké vzdálenosti a i po dlouhé době. Dost se jim to hodí, když žijí v pouštním prostředí, kde je voda vzácná. (Možná proto si někteří z nich taky vyrábí ďolíky, kam voda nateče, a oni si ji tam pěkně zašpuntují a schovají na jindy.) Opět jeden příklad za všechny. Ve Sloním azylu v americkém Tennessee se v roce 1999 po více než dvaceti letech setkali dvě slonice, které spolu kdysi byly nuceny vystupovat v cirkusu. Při jejich opětovném shledání bylo natočeno tohle srdcervoucí video.

I přes všechnu naši technologickou a vědeckou vyspělost nám koncept inteligence stále tak nějak uniká. Jednoduše nevíme, proč je jeden druh „chytřejší“ než jiný. Zatím ale víme, že ve hře je spousta propojených faktorů. Zdaleka nezáleží jen na velikosti mozku, ale především na tom, jak ho používáte. Proto slon není stejně inteligentní jako člověk, jelikož jeho mozek je nastaven na provádění sloních operací. Jen si vezměte, jak otřesným slonem byste byli vy…

Ani tato fakta o nesmírné inteligenci u slonů nám však bohužel nebrání v tom, abychom jim ubližovali. Nejen, že ničíme jejich životní prostředí, ale právě sloni jsou jedním z nejčastějších cílů pytláků. Situace došla až tak daleko, že my lidé jsme hnací silou za evolučními změnami u slonů, které můžeme sledovat v přímém přenosu: kvůli tomu, že pytláci cílí na co největší kly, kterým jsou nesmyslně připisovány zázračné léčivé účinky, sloni se rodí s kly menšími a menšími.

Mezi lety 1979 a 1989 padla celá polovina slonů afrických za oběť obchodu se slonovinou. Mezi roky 2006 a 2015 klesla populace slonů afrických o dalších více než 20 %, a ve volné přírodě jich tak zbývá něco málo přes 400 tisíc. Každých 25 minut kvůli lidské hlouposti zemře jeden slon africký. A to vše i přesto, že mnohé státy již vyhlásily zákaz obchodování se slonovinou. Poptávka ani nabídka neklesá. Sloni navíc patří mezi jedny z nejčastěji zneužívaných druhů v zoo a cirkusech. Zde často žijí sami v nevyhovujících malých výbězích. Pro tak společenská zvířata je to jistá cesta k depresím a jiným projevům špatného duševního i tělesného zdraví. A to bohužel asi jen tak někdo nezakáže…