Když rozdíly mizí, 7. díl: Ptačí mozeček s myslí génia

Čeleď krkavcovitých zahrnuje více než 120 popsaných druhů ptáků. Nenajdeme v ní jen krkavce, ale i vrány a havrany, sojky či straky. A právě tito ptáci patří mezi nejchytřejší na zemi. Od ptáků nás dělí celých 300 milionů let evoluce. Asi vás tedy nepřekvapí, že stavba našich mozků se od těch ptačích dost liší. Platí to však i o jejich funkci? Vědci se domnívají, že nikoliv – inteligence savců (a zvláště primátů) a ptáků je totiž zřejmě produktem konvergentní evoluce. Při ní se zcela nepříbuzné druhy pod vlivem podobných selekčních tlaků vyvíjí podobně, i když po jiných evolučních stezkách. Nezapomínejme, že inteligence je definována jako soubor dovedností zajišťujících přežití. A inteligence krkavcovitých byla nechvalně známá dávno předtím, než se do jejího zkoumání pustili vědci.

Nechvalně známými se pak stali i vědci samotní. Zjistili totiž, že vrány mají pořádného pamatováka na lidské tváře. A zvláště na tváře lidí, kteří jim nějak ublížili. A kdykoliv se takový člověk objeví v jejich blízkosti, pořádně mu vynadají. A aby toho nebylo málo, tuto informaci si předávají dál! Vědci si to ověřili při jednoduchém experimentu. Část z nich skryla svůj obličej pod masku „nebezpečí“ a vrány odchytávala a znovu vypouštěla. Druhá část měla „neutrální“ masku a vran si nevšímala. Během prvních dvou týdnů po odchytu na nebezpečnou masku reagovalo 26 % ptáků. O 15 měsíců později číslo stouplo na necelých 30 %. O tři roky později svoji nechuť vyjadřovalo už celých 66 % vran.

Jenom zloděj pozná zloděje

Nedávají si ale pozor jen na lidi, ale i na ostatní ptáky. Na počátku roku 2016 vědci prokázali, že vrány, ale i sojky disponují tzv. teorií mysli. Jde o schopnost vykládat si nejen vlastní mentální stav, zájmy, přání či pocity, ale usuzovat, že existují i u jiných, a chápat, že se liší od těch našich. V praxi se to může projevovat třeba i jistou paranoiou – vrány i sojky si schovávají jídlo na později. Pokud se při ukládání v okolí vyskytuje jiný pták, činí tak mnohem obezřetněji. Někdy se uchylují i ke lsti a předstírají, že jídlo už uložily, ale přitom si ho odnášejí na klidnější místo. Ale pozor! Jeden pták může mít takových úkrytů celé tisícovky a všechny do jednoho si je pamatuje nazpaměť, a to dokonce i s informací o datu uskladnění jídla pro případ, že by hrozilo, že se zkazí! Zřejmě není překvapením, že nejopatrnější jsou při ukládání ti ptáci, kteří nejčastěji vykrádají skrýše jiných.

Pokud se ale tyto krádeže provalí, pachatel se snadno ocitne na okraji společnosti. Vídeňští vědci totiž v roce 2015 zjistili, že havrani spolupracují jen s jedinci, kteří se chovají fér. Po společném zatažení za provaz se objevila odměna ve formě dvou kousků sýra. Pokud jeden havran snědl oba kousky a nepodělil se, ostatní s ním odmítli nadále spolupracovat. Zdá se, že se krkavcovití opravdu neřídí jen instinktem, ale dovedou předvídat následky svých činů a třeba si i počkat, pokud za to odměna stojí. Stanfordský maršmelounový experiment asi znáte. Jeho vraní varianta se liší jen výběrem odměn. Výměnou za hrozen mohly vrány získat třeba kousek masa, pokud byly ochotné počkat. Pokud však bylo odměnou jen větší množství hroznů, nečekaly. Ukazuje to, že vrány čekají, protože samy chtějí. Na pamlsek si klidně počkají i několik minut. Nicméně pokud uplyne více než pár vteřin, první pamlsek si při čekání pro jistotu schovají mimo svůj dohled. Čokoládě přímo před očima byste asi taky odolávali dost těžko, i kdyby na vás měl čekat celý dort, že…?

Kutil 007

Krkavcovití jsou i mistry v používání nástrojů. A kromě toho si je i sami vyrábí. Během několika prostých kroků si dokáží ze stromové větvičky vytvořit háček nebo kopí, kterým pak mohou vytahovat larvy skryté pod kůrou stromu. U vran novokaledonských se tato dovednost dokonce dědí v rámci kultury, a různé populace vran tak mohou vyrábět nástroje více či méně pozměněné. Kromě přírodních nástrojů rádi využívají i nástroje vyrobené lidmi. Jak jinak byste chtěli rozlousknout ořech než tím, že si ho položíte na silnici a počkáte, až ho přejede auto?

Pokud je to k dosažení cíle potřebné, dokáží jednotlivé nástroje i kombinovat či za jejich pomoci vyřešit i několikastupňové úlohy. Poprvé to vědci zdokumentovali u vrány novokaledonské, kterou pojmenovali 007. Zadaný úkol bylo nutné vyřešit v určitém pořadí. Jinak se k odměně dostat nedalo. Předložené nástroje 007 znal jako jednotlivé pomůcky, ale nikdy je nepoužil společně. Na videu se můžete přesvědčit, že i přesto to zvládnul levou zadní.

Krkavcovití jsou velice společenskými ptáky a možná právě to je příčinou jejich vysoké inteligence. Většina z nich utváří velice silná partnerská pouta, která mnohdy vydrží i po celý život. Podobně jako lidská mláďata i mláďata krkavců se rodí závislá na rodičích, od kterých přebírají všechny budoucí dovednosti a schopnosti. Prodloužené dětství jim tak dopřává dostatek času osvojit si i ty nejsložitější procesy.

Díky životu ve velkých skupinách (a tedy nutnosti zapamatovat si jednotlivé sousedy, jejich pohlaví, věk i společenské postavení) se u krkavcovitých rozvinuly i vysoké kognitivní dovednosti. Jsou u nich známy i případy, kdy adoptovali mláďata svých mrtvých příbuzných. Kromě toho vědci u strak i vran zdokumentovali pohřební rituály a truchlení po úmrtí člena rodiny. V jedné studii byli svědky takového rituálu u strak. Straky jemně šťouchali svými zobáky do své mrtvé přítelkyně, pak odletěly, aby se vzápětí vrátily se zobáčky plnými trávy, kterou položily vedle mrtvé.

Vedle smutku krkavcovití projevují i radost a velice rádi si hrají. Sjíždějí po střechách, aportují, přetahují se nebo hrají na schovku. Dělají to ze stejného důvodu jako my – přináší jim to potěšení a snižuje hladinu stresu. Podle vědců jde i o další z důvodů vysoké inteligence těchto ptáků: hra stimuluje mozek a pomáhá mu růst. Krkavcovití jsou také jedinými ptáky, kteří prošli zrcadlovým testem.

Při diskuzích o inteligenci je třeba brát v potaz naše předsudky. Možná krkavcovití nejsou nutně nejchytřejšími ptáky. Možná se jen jejich inteligence navenek natolik podobá té naší, že nebereme v úvahu to, co sami nedokážeme. (Třeba echolokaci. Ale o té zase příště.)