Mezinárodní měnový fond svou aktuální předpovědí vyděsil svět. Podle něho nás letos čeká největší hospodářská krize za uplynulých devadesát let. Mnoho vyspělých zemí se má připravit na propad svých ekonomik o šest a více procent. Od poslední velké recese uplynulo jedenáct let. Které další ekonomické výkyvy si zaslouží takové označení?
Když ve čtvrtek 24. října 1929 došlo k masivnímu propadu cen akcií na burze v New Yorku, málokomu došlo, že do Spojených států právě dorazila ekonomická krize, která do roka zachvátí téměř celý svět. Přestože jde o devadesát let starou epizodu, hospodářství jednotlivých zemí byla (až na pár výjimek) už tehdy propojena obchodem a kapitálovými toky, podobně jako dnes. Bezprostředně po černém čtvrtku se zdálo, že se nic zvláštního neděje. Newyorské „Timesy“ sice vydaly zprávu o neobvyklém dění na Wall Street, jenže rovněž obsahovaly výroky řady významných finančníků, kteří se snažili šířit klid a dobrou náladu.
„Takové události nejsou na amerických finančních trzích nic nového. Kyvadlo se houpe vždy na jednu, nebo na druhou stranu, trh takto hledá svou rovnováhu,“ uvedl například Lewis E. Pierson, šéf investiční banky Irving Trust. Také prezident National City Bank Charles E. Mitchel tvrdil, že „fundament zůstal nedotčený“ a že „reakce trhu byla více než přehnaná“. V klidu zůstávali také lidé z vedení Federálního rezervního systému (americké centrální banky), kteří se dušovali, že nezaznamenali zvýšenou poptávku po likviditě od komerčních bank.
Krize, co porodila Hitlera
Jenže situace byla skutečně vážná. Výroky bankéřů připomínaly ujišťování oficírů na Titaniku, že loď po kolizi s ledovcem brzy znovu vypluje. Jen v tomto jediném obchodním dni bylo na newyorské burze nabídnuto k prodeji téměř třináct milionů akcií. Tedy asi trojnásobek běžného objemu. Jejich hodnota propadla po zahájení obchodování o jedenáct procent, přičemž ještě na konci seance burza zaznamenala jednoprocentní posílení. To zřejmě vyvolalo neopodstatněný optimismus, což si zřejmě uvědomovala jedenáctka lidí, která si toho dne vzala život.
Druhá rána na sebe nenechala dlouho čekat. Hned následující úterý pokles Dow Jonesova indexu překonal čtvrteční rekord a v tu chvíli bylo už všem jasné, že se newyorská burza dostala do volného pádu. Své dno s občasnými výkyvy hledala do poloviny roku 1932. Kdo měl v akciích uložené úspory, během tří let přišel téměř o devadesát procent původního objemu. Burzovní panika obletěla svět, který tak stanul tváří v tvář největší hospodářské katastrofě v dějinách.
Samotný krach newyorské burzy by nemusel nutně představovat vážný problém. Jenže krize akciová se poměrně záhy přetavila v krizi ekonomickou, která v plné nahotě ukázala, jak málo laická i odborná veřejnost tenkrát chování hospodářství rozuměla. A nerozuměli mu ani tehdejší politici, ba ani centrální bankéři, kteří v rukou třímali poměrně silné makroekonomické nástroje. Bohužel je používali zcela opačně, než by bylo v reakci na krizi správné. Hrubý domácí produkt USA se do roku 1933 propadl o třicet procent, bez práce byl každý čtvrtý Američan. To vše nakonec přivedlo do Bílého domu v březnu 1933 Franklina Delano Roosevelta, který už během předvolební kampaně sliboval restart amerického hospodářství v podobě programu New Deal (Nový úděl). Po svém nástupu do funkce jej začal prosazovat.
Krize se ovšem záhy přelila do Evropy, čemuž „pomohl“ pokles objemu světového obchodu až o šedesát procent. Mezi nejpostiženější země starého kontinentu patřila Velká Británie, Itálie, Polsko, Československo nebo Německo. A právě v Německu přispěla krize k nástupu Adolfa Hitlera k moci.
Jak porazit Západ?
Definitivní vybřednutí z Velké krize přišlo až s přípravami světa na válku, kdy vlády jednotlivých zemí zásadně zvyšovaly své výdaje, čímž masivně stimulovaly poptávkovou stranu ekonomiky. Daní za to bylo poválečné zvýšení míry státních zásahů do hospodářství, což v některých částech světa bylo dotaženo do extrému centrálního plánování.
Prvních třicet let po druhé světové válce bývá označováno jako zlatá éra. Životní úroveň se zvyšovala jak v zemích s tržní ekonomikou, tak s tou centrálně řízenou (byť zde výrazně pomaleji). Zdálo se, že byl objeven svatý grál věčné a krizemi nepřerušované prosperity. Jenže v 70. letech svět čelil hned dvěma krizím, které přišly v rozmezí pěti let, a obě souvisely s ropou.
V říjnu 1973 vypukla na Blízkém východě Jom Kippurská vláka (již čtvrtý arabsko-izraelský konflikt), ve kterém přes počáteční úspěch arabských zemí nakonec zvítězil Izrael. Arabské státy sdružené v organizaci OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) se v odpovědi rozhodly použít ropné zbraně a razantně omezit těžbu černého zlata. Tím chtěly západní svět paralyzovat, což se jim nakonec podařilo. Nedostatek ropy na světovém trhu se promítl do několikanásobného zvýšení její ceny. Jestliže se na podzim roku 1973 prodával barel ropy za 2,5 dolaru, počátkem roku následujícího to už bylo dolarů téměř dvanáct.
Japonská úsporná auta
Ve Spojených státech a v celé západní Evropě začaly rapidně zdražovat pohonné hmoty a výjimkou nebyly regulace individuální automobilové dopravy. Na benzínových pumpách se tvořily fronty a v USA se na čerpačkách občas ozývala střelba. Inflace, která se od války jen málokde dostala nad dvě procenta ročně, najednou vylétla na dvouciferné hodnoty. Hospodářství postihla takzvaná stagflace, tedy stagnace spojená s inflací. Lidé přicházeli o práci. Situace se zopakovala na přelomu let 1979 a 1980. Příčinou druhého ropného šoku tentokrát byla islámská revoluce v Íránu.
Západní svět se z obou surovinových šoků vzpamatovával až do poloviny 80. let. Dvojitá ropná krize však měla i svá pozitiva. Kvůli dražší ropě se hledaly a našly způsoby, jak ji využívat efektivněji. Jestliže do té doby nikdo moc neřešil spotřebu paliva u dopravních prostředků, najednou to byl jeden z klíčových parametrů pro úspěch u zákazníků. Mistrně toho dokázaly využít zejména japonské automobilky. Ropa se také začala ve větší míře těžit tam, kde to bylo předtím nepředstavitelné, protože to bylo příliš nákladné. V neposlední řadě ropné šoky přispěly k hledání alternativních energetických zdrojů tak, aby svět nebyl tolik závislý na černém zlatě.
Asijská krize smetla i Česko
Po ropných krizích opět nastalo poměrně klidné období. Hospodářské útlumy sice přicházely, ovšem ne s takovou razancí a v takovém rozměru jako ty dosavadní. S globální ekonomikou kupodivu ani příliš nezamávalo zhroucení sovětského bloku, založeného na centrálně plánovaných hospodářstvích. Devadesátá léta jsou nicméně poznamenána krizí, která měla kořeny v jihovýchodní Asii.
V té době v regionu vyrostla druhá generace takzvaných asijských tygrů – Jižní Korea, Singapur, Malajsie, Indonésie, Thajsko nebo Filipíny. Roční přírůstky jejich HDP o pět až devět procent ročně lákaly zahraniční kapitál. Zmíněné státy disponovaly lacinou pracovní silou a měnou zafixovanou vůči americkému dolaru. Zkrátka ideální prostředí pro solidní zhodnocení investic při minimálním riziku.
Jenže právě kombinace přílivu zahraničního kapitálu a fixního směnného kurzu národních měn způsobovala, že se ekonomiky asijských tygrů vychylovaly z vnější rovnováhy. Jejich schodky zahraničněobchodní bilance se prohlubovaly, což vytvářelo tlak na oslabení thajského bahtu, korejského wonu či singapurského dolaru. Centrální banky ale nechtěly své kurzy uvolnit, až si to nakonec situace vynutila.
Česká národní banka na lopatkách
Koncem roku 1996 došlo k propadu thajského akciového indexu SET, což byl pověstný výstřel z Aurory. Investoři se náhle začali ptát, zda se Thajsko dokáže vyrovnat se svým obchodním deficitem a začali ze země stahovat své peníze. Tlak na thajský baht rostl, až počátkem června musela thajská centrální banka na boj se spekulanty rezignovat a kurz měny uvolnit.
Krize se počala šířit do okolních zemí. Po thajské centrální bance se své měny snažily udržet i centrální banky na Filipínách, v Malajsii či Koreji. A i zde svůj boj prohrály. Krize měnová a finanční se přetavila v krizi ekonomickou. Vzhledem k poměrně malému významu ekonomik dotčených zemích v rámci globálního hospodářství se však krize nestala celosvětovou. Přesto svůj mezikontinentální vliv měla.
Investoři totiž na svět nenahlížejí na základě administrativního členění, nýbrž podle stupně hospodářského rozvoje konkrétních zemí. Region jihovýchodní Asie byl tehdy vnímán jako rozvíjející se. Do stejného ranku ale patřila i Česká republika, které se asijská finanční krize rovněž dotkla. I Česko totiž v té době mělo kurz koruny zafixován částečně k americkému dolaru, částečně k německé marce, a také se potýkalo s prohlubujícím se schodkem zahraničního obchodu. Česká národní banka tedy v květnu 1997 rovněž změřila své síly se zahraničními investory, kteří svá aktiva převáděli do cizích měn. A také ona nakonec kurz koruny uvolnila.
Dostupné bydlení všem
Dosud poslední globální hospodářská krize se dostavila na přelomu let 2008 a 2009. Po dlouhé době se její epicentrum nacházelo ve Spojených státech, konkrétně na tamním hypotečním trhu. Přestože za příčinu krize bývá označována chamtivost investičních bank, bylo to jako obvykle poněkud složitější.
Na hypoteční krizi bylo zaděláváno postupně, a to přinejmenším od roku 1992. Tehdy byl americkým Kongresem schválen zákon o rozvoji dostupného bydlení. To mimo jiné znamenalo, že státní agentury Fannie Mae a Freddie Mac měly za úkol poskytovat úvěry na pořízení bydlení. A to nejméně ve výši 30 procent z hodnoty nemovitosti. O sedm let později došlo ke zrušení Glass-Steagallova zákona z roku 1933, který od sebe odděloval retailové (běžné spotřebitelské) a investiční banky. Někteří američtí ekonomové varovali, že tím se jen retailová část bankovního sektoru začne pouštět do riskantnějších obchodů.
Uvolňování regulací bankovnictví přicházelo i v dalších letech. Ruku v ruce s tím Federální rezervní systém snižoval svou základní úrokovou sazbu, od které se odvíjí sazby u všech druhů úvěrů, včetně hypotečních. Zanedlouho významně narostl počet poskytnutých hypoték, které se označují jako subprime, tedy velmi rizikové hypoteční úvěry. To znamená, že banky půjčovaly i těm klientům, kteří by za běžných okolností nebyli schopni takové úvěry splácet.
Když na úvěr dosáhne každý
Ještě v roce 2004 dosahoval podíl rizikových hypoték méně než deseti procent. O čtyři roky později už to byla více než čtvrtina. Banky přesto dál půjčovaly, protože ruku v ruce s lacinými úvěry rostla poptávka po bytech a domech, a tím i jejich cena. Hypotéky tak byly zajištěny nemovitostmi, jejichž tržní cena byla velmi nadhodnocena.
Bylo jen otázkou času, kdy bublina praskne. To se stalo ve chvíli, kdy ona čtvrtina rizikových klientů přestala být schopna své hypotéky splácet. V tu chvíli banky na trh začaly vrhat zabavené nemovitosti, aby je zpeněžily. Čím víc těchto domů a bytů k prodeji bylo, tím víc klesala jejich cena. Banky se propadaly do obřích ztrát a některé svou situaci neustály. Počátek finanční krize bývá spojován s pádem banky Lehman Brothers v září 2008. Hypoteční trh se zhroutil jako domeček z karet a do problémů se dostávaly další a další banky. A nejen ty americké. Do potíží se dostaly i banky z Evropy, protože řada z nich byla na americkém hypotečním trhu angažována. Následky dodnes nese například největší německá banka Deutsche Bank.
Následoval scénář, který už svět znal z 30. let. Finanční krize se rychle změnila v krizi ekonomickou a záhy nabyla globálního rozměru. Dodnes platí, že šlo o nejhorší krizi od černého čtvrtku 1929. Jenže pravděpodobnost, že ji aktuálně nastupující hospodářská krize překoná, roste. Na rozdíl od našich předků máme alespoň tušení, jak se takové události bránit.
