Zdaleka ne každý ukrajinský chlap ve věku od 18 do 60 let touží navždy složit kosti někde v zákopu. Mnohým se samopal v ruce upřímně příčí, a nejenže nemají chuť zabíjet vojáky na druhé straně frontových linií, hlavně sami nehodlají zemřít. Někteří čeští politici či jiné veřejně známé osobnosti teď navrhují navracet domů ukrajinské muže v branném věku. Kdo ale posílá někoho jiného na bojiště, tedy pravděpodobně i na smrt, měl by napřed popadnout zbraň a sám ukázat, jak se válčí s Ruskem.
Kdo uteče před tanky, není automaticky zbabělec, v jednadvacátém století je prostě lepší zůstat živým dezertérem než mrtvým hrdinou. U žen, dětí či starců se úprku z frontových linií nikdo nediví, když ale Ukrajinu opouštějí bojeschopní muži, jsou rázem podezřelí a měli by se prý vrátit domů bránit vlast. Takové hlasy zaznívají z Polska, Litvy, Německa, Slovenska a stále silněji i z Česka.
ČTĚTE TAKÉ: Ukrajinci v Rusku dál postupují. Působivý úspěch může skončit kapitulací Kyjeva, varuje expert
Volání po odchodu potenciálních posil ukrajinské armády výrazně zesílilo letos na jaře, když vláda v Kyjevě rozhodla, že mužům v branném věku nebude dále poskytovat konzulární služby. Cestovní doklady ukrajinských uprchlíků v Česku tak postupně ztrácejí platnost a jejich pobyt se v některých případech stává dokonce nelegální. Namísto ujištění, že ani uprchlíky bez platných pasů za žádných okolností nebudeme šupem posílat do Kyjeva, mnozí politici svými výroky ukrajinské migranty spíše nepříjemně znervózňují.
Nelidskost napříč politickým spektrem
„Mladému Ukrajinci v Česku bych řekl, aby se vrátil domů a bojoval,“ prohlásil v rozhovoru pro Aktuálně.cz europoslanec Alexandr Vondra (ODS). „Vracejme bojeschopné Ukrajince zpět,“ vyzval vzápětí Ondřej Kolář (TOP 09) a téma žádal otevřít i ve vládě. Přidal se Tomio Okamura (SPD) i další, načež pomyslnou jízdenku do Kyjeva začala Ukrajincům v branném věku kupovat kdejaká česká veřejně známá osobnost, protože tohle téma zajímavě rezonuje u voličů. A vůbec ve veřejném prostoru.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
„Ukrajinci, co jsou tady a jsou bojeschopní, by skutečně měli jít bojovat za svůj stát. To je bez diskuse,“ řekl v minulých dnech internetovým Parlamentním listům bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.
Pokud si poslanec Kolář nebo vysloužilý lampasák Šedivý hodí přes rameno samopal a vyrazí třeba do zákopů u Chersonu, mohli bychom jejich výzvy možná i pochopit. Nikoli je však považovat za relevantní, protože ani veteráni válek nemají právo vtahovat do bojů někoho, kdo válčit nechce. Bohužel, výše jmenovaní posílají ukrajinské uprchlíky do „mlýnku na maso“, jak se frontě přezdívá, takříkajíc od psacího stolu. To je alibistický, ale také krajně nemorální postup.
Šťastný Jehor a šťastný Oleksander na útěku
Každá válka přináší smrt, a utéct před jejími pařáty, to je instinktivní reakce. Zažil jsem to 24. února 2022 na ukrajinsko-slovenském přechodu Užhorod / Vyšné Nemecké, když ještě mohli před válkou utíkat i muži, což se dělo jen do brzkých večerních hodin. Jehor a Oleksander žili v Užhorodu, oba narození v roce 1994. A upřímně se svěřovali, že se přece nenechají naverbovat do nějaké šílené války, kterou sami nechtějí a ani si ji nevymysleli.
Byli to možná nejšťastnější mladí muži, jaké jsem kdy vůbec potkal. Oddechli si, že utekli před válkou, kterou rozpoutal šílený Putin, ale Zelenskyj vzápětí rozhodl, že se Ukrajina bude bránit se zbraněmi v rukách. Napřed to vlastně ani nebyl problém, že Jehor, Oleksander a miliony dalších ukrajinských mužů nechtěli bojovat. Země měla v prvním roce války dostatek dobrovolníků, kteří byli za vlast ochotni i zemřít. Jenže takoví vojáci docházejí a většinou už odpočívají na čestných pohřebištích hrdinů. A Kyjev teď na frontu potřebuje nahnat vlastně kohokoliv, také uprchlíky z Polska nebo z Česka.
Nikdo nemůže být nucen válčit
Pokud by se jednou válka přiblížila až na české hranice, stát bude na bojiště asi také posílat i brance, kteří samopal nikdy nechtěli držet v ruce. Jak silný takový tlak na tuzemské odpírače vojenské uniformy vlastně bude, to předem nevíme. Dá se ovšem předpokládat, že značná část českých mužů se před mobilizací pokusí utéct dále na západ nebo i do zámoří. I v Česku bude vcelku logicky platit, že je lepší zůstat živým dezertérem než mrtvým hrdinou.
V případném střetu Česka s Ruskem rozhodnou o odvodech rozkazy a zákony v rámci vnitrostátní politiky svrchovaného státu. Nyní ovšem čeští politici chtějí nějak pomoci s odvody branců také ukrajinskému státu. Posílat brance zpět do války, to je za hranou elementární lidskosti. Někteří politici tak vlastně navrhují porušování základních evropských svobod, hlavně svobody svědomí. „Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním,“ říká Listina základních práv a svobod.
Hlasy z Bachmutu i Zakarpatí
Když jsem loni ve Lvově zpovídal vojáka, který prožil peklo u Bachmutu a po opušťáku se tam měl zase vrátit, bránil i práva svých přátel, kteří se uniformy báli jako čert kříže. „Všichni se bojíme. Je to na volbě každého jednotlivce, ale je to i o jeho svědomí. Buď jsi na boj připravený, anebo nejsi, každý má jiné hodnoty a nechci nikoho odsuzovat, že nechce bojovat,“ vyprávěl mi. Většina uprchlíků v České republice navíc pomáhá vlasti jinou formou, když shání humanitární a vojenskou pomoc, mnozí pak na obranu rodné země posílají i třetinu výplaty.
Někomu se zdá nespravedlivé, že jeden zdravý muž riskuje život na frontě, a druhý podobně fyzicky zdatný žije v bezpečí za hranicemi. „Spravedlnost v tom nehledejte, ve válce se jí nedovoláte,“ řekl mi nedávno Mychajlo Kalynyč, starosta obce Horinčovo v Zakarpatské oblasti. Těm, co utekli před válkou do Evropské unie, nic nezazlívá. Ukrajina podle něho potřebuje v exilu vychovat i silnou generaci vzdělanců, která po válce pomůže s obnovou zničené země. Armádu v Evropě vyškolených inženýrů, stavařů, IT odborníků nebo právníků.
Nepodlehnout vydírání
Když padnou v zákopech, stanou se hrdiny. Když zkušenosti získané v Evropské unii předají své zemi, nakonec také velmi poslouží své vlasti. Válka není jen o nahánění vojáků do první linie, jak nyní naznačují někteří litevští, polští, němečtí i čeští politikové.
Možná by bylo dobré dát hlavy dohromady a tyhle hlasy odmítnout přímo z pozice orgánů Evropské unie. Brusel by dokonce mohl zatlačit na Kyjev, aby se vrátil ke konzulárním službám pro uprchlíky i na velvyslanectvích a přestal podmiňovat prodlužení platnosti cestovního pasu návratem žadatele na Ukrajinu.
Ukrajina teď uprchlíky svým způsobem vydírá, ovšem Praha by takové postupy neměla podporovat a raději pro ukrajinské migranty vymyslet nějaký nový status ochrany. Glejt, že se nemusejí bát návratu do válkou zmítané země. Možná by takový průkaz mohl mít modrou unijní barvu a nesl by nápis Status lidskosti.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Nápad opilců, který už Zelenskyj nezastavil. Jak Ukrajinci přišli na sabotáž Nord Stream?
