Petr Fiala měl coby opoziční politik na obstrukce poněkud jiný názor než dnes (na fotografii z roku 2016 s Miroslavem Kalouskem). Zdroj: Profimedia.cz
Žila jednou jedna krásná princezna, která hrdinně bojovala proti zavedení EET nebo proti volbě radních České televize. Ta princezna se jmenovala Obstrukce a všichni na ni pěli ódy. Prý byla správná, skvělá a pomáhala chránit demokracii. Jakmile ale ta samá Obstrukce začala stejně urputně bojovat i proti pandemickému zákonu, rázem se z krásné princezny stala ošklivá zlá babice, kterou by bylo nejlépe z království vykázat, zakázat a přibouchnout jí nos mezi dveře.
Ano, velká část našich politiků a médií si prostě potrpí na to, že vykládají standardní politické procesy jako pohádky o mýtickém souboji dobra se zlem. Namísto, aby pochopili, že politika je prostě politika!
„Jak dlouho budete ještě obstrukce dělat?“ „Jak dlouho bude potřeba. Klidně do konce volebního období. Za předpokladu, že všichni vydrží a že nás neznásilní vládní většina, tak jsme schopni to vydržet do voleb. Slibuji, že my neustoupíme.“
Ne, tohle nejsou slova Tomia Okamury, ani nikoho z opozičních poslanců, jak by se na první pohled mohlo zdát. To jsou slova premiéra Petra Fialy. Slova, která ovšem pronesl koncem ledna 2016, tedy v době, kdy ještě premiérem nebyl. Byl v opozici, a tak se jemu, i všem tehdejším opozičním stranám, zdály obstrukce jako jediný možný způsob, jak zablokovat Sněmovnu, aby v ní vláda neprotlačila návrhy, které se opozici nelíbily – ať už šlo o EET nebo o volbu Rady České televize. Zajímavé je, že tehdy obstrukce nikdo nijak nekritizoval a dokonce se našli jedinci, kteří páchali v tuzemských médiích oslavné komentáře typu „Obstrukce budiž pochváleny“.
Hezky se na tom ukazuje, jak v politice neplatí nic univerzálně. Hodí/nehodí, dobré/zlé, hrozba demokracie / záchrana demokracie, zkrátka vše záleží na úhlu pohledu a účel světí prostředky. Obstrukce není ani krásná princezna a zachránkyně demokracie, ani zlá ošklivá baba, která demokracii škodí. Obstrukce je zkrátka standardní nástroj, jeden z mála, které opozice má, aby zabránila prosazení vládních norem. Nástroj, který může opozice využít, aby ji, slovy Petra Fialy, „vláda neznásilnila“. Pohádky o tom, že některé obstrukce jsou v principu špatné a jiné naopak stejně principiálně dobré, tady prostě neobstojí a žádný souboj dobra se zlem, ve kterém si řada českých novinářů tolik libuje, se tu skutečně nekoná!
Striktně vzato není obstrukce nic jiného, než korektivní mechanismus, krajní záchranná brzda, za kterou se dá zatáhnout. Tvrdit, že je třeba změnit jednací řád Sněmovny tak, aby k obstrukcím nedocházelo, jednoduše znamená, že Sněmovnu tohoto korektivního mechanismu nadobro zbavíte.
Ano, jistě se najde mnoho těch, kteří tomu zatleskají, čistě proto, že současná opozice je jim příjemná, jako vosa v limonádě. Ale problém je v tom, že současná opozice nebude v opozici věčně, stejně tak, jako strany současné vládní koalice nebudou věčně vládnout. (Navíc je třeba si uvědomit i to, že celý tenhle kolotoč nemusel vůbec být, kdyby vláda nepředkládala legislativní zmetky, které v zimě roku 2022 reagují na rok starou situaci z jara 2021 nebo přinejmenším, kdyby vláda uměla adekvátně komunikovat se svou vlastní většinou v Senátu. Či dokonce, kdyby vláda nechtěla ve středu narychlo schvalovat něco, co prý nakonec klidně stačí schválit až v pátek).
Takže pokud někdo chce měnit jednací řád Sněmovny, aby opozičním obstrukcím zatnul tipec, měl by tak činit s vědomím, že tím může do budoucna zatnout tipec vlastně i sám sobě, až se karta zase obrátí... Zjednodušeně řečeno, měl by si uvědomit, že společně s tou zlou a ošklivou babou se zbaví i oné krásné princezny, kterou ještě docela nedávno vynášel do nebes.
