Zákaz využívání volně žijících druhů zvířat v cirkusech, ukončení klecových chovů nosných slepic i třeba zvýšení pokut za týrání zvířat. To všechno prošlo v balíku změn zákona na ochranu zvířat proti týrání, kterou schválila většina poslanců, minulý týden i Senát a tento týden finálně podepsal prezident. Pro většinu (dle řady průzkumů veřejného mínění) Čechů vítané změny, pro menší část společnosti však omezování jejich vlastních svobod, vítězství aktivistů a nežádoucí zákazy. Co tyto změny tedy doopravdy znamenají?
Argumentace pro obě klíčové změny – tedy konec klecí pro slepice a konec drezury divokých zvířat v cirkusech – proběhla veřejným prostorem v průběhu uplynulého více než roku opakovaně. V případě klecových chovů a jejich obávaných dopadů na spotřebitele i české chovatele připomeňme to zásadní: obávané zdražení vajec bude naprosto zanedbatelné (cca 20–40 haléřů na kus, což je již dnes cenový rozdíl mezi klecovými a podestýlkovými vejci). A dovozy o něco málo levnějších klecových vajec z jiných zemí není důvod očekávat, protože k tomu nedošlo ani v zemích, kde již na bezklecové chovy přešli, tedy sousedním Německu a Rakousku.
V případě cirkusů je pak hlavní argumentační linka ta, že se jedná o dlouholetou tradici, podmínky pro volně žijící druhy zvířat jsou zde dostatečné a zákaz omezuje svobodu podnikatelů v tomto oboru na nakládání s divokými zvířaty dle vlastních potřeb. V těchto čerstvě schválených změnách však není Česko nijak ojedinělé, naopak, kopíruje vývoj legislativy na poli ochrany zvířat ve většině vyspělých západních zemí.
Příště nám zakážou cvičit psy!
Zákonodárci potažmo celá společnost se při posunech v našem zacházení se zvířaty snaží najít balanc mezi potřebami a zájmy lidí (spotřebitelů, chovatelů apod.) a zájmy zvířat. Ty vycházejí z aktuálního stupně našeho poznání o nich a obecně přijímaných norem, co je ospravedlnitelné a akceptovatelné využití zvířete, a co už nikoli. Vývoj těchto norem není ničím novým, kontinuálně se mění a posouvá desítky let. To, co bylo před 50 lety považováno za nepřijatelné novoty a posuny norem, je dnes všeobecně přijímáno a hájeno i velkými konzervativci (a to neplatí jen pro ochranu zvířat, ale i většinu dalších oblastí).
Je tedy namístě obávat se, že příště dojde na zákaz cvičit psa „sedni“ a „na místo“? Jistě není. Zatímco v minulých letech a staletích byl výcvik psů nutností pro práci, pro niž byli svými majiteli drženi, dnes je to pro běžné pejskaře vedle cesty k bezproblémovému soužití také způsob, jak psa psychicky stimulovat a upevňovat vzájemný vztah. Pro psa je totiž spolupráce s člověkem už tisíce let přirozená – zatímco pro tygra nikoli, stejně jako pro slepici není přirozené trávit život na drátěném prostoru o velkosti papíru A4.
Tento vývoj nesměřuje k tomu, že příští generace „nebudou znát divoká zvířata, nebudou smět mít pudlíka v bytě nebo si nekoupí vajíčko“. Směřuje naopak k tomu, že naše děti a vnoučata budou vědět, nakolik důležité je chránit přirozené podmínky pro divoká zvířata, držet ta hospodářská v co nejpříznivějších podmínkách a že pudlík je naopak mnohem spokojenější v bytě než jako živý alarm u domu.
