Zavedení sektorové daně
Vláda prý měla zastropovat ceny energií jako ve Francii, ceny pohonných hmot jako v Maďarsku a ceny potravin jako pro změnu opět v Maďarsku. Z řad opozice se dokonce ozývají i hlasy na stropy pro úrokové sazby z hypoték a další návrhy na jednoduchá řešení, které by ale současnou vlnu zdražování jen zhoršily. Je tedy lepší uvažovat o zdanění nadměrných zisků v sektorech, odkud inflační vítr duje nejsilněji?
Jsem příznivcem nízké míry zdanění a malého státu, který svým občanům co nejméně mluví do jejich životů. Zároveň jsem ale přesvědčen, že státu odvádíme část plodů naší práce proto, aby byl nápomocen v krizových dobách. A aby svou pomocnou ruku v takových chvílích nabídl přednostně lidem, kteří se ocitli na hranici svých možností.
Nejen Česká republika čelí energetické krizi, která řadu domácností na tuto hranu přivedla. Je naprosto legitimní, že stát hledá způsob, jak nedopustit narušení sociálního smíru, který je jedním ze základních předpokladů pro dlouhodobou prosperitu či růst životní úrovně, chcete-li.
Od stropů už ustupují i Maďaři
Vládě od začátku radí kdekdo. Jedni populisté navrhovali zastropovat ceny. Tu energií, tu pohonných hmot, tu úroků u hypoték. Jiní populisté přišli s návrhem na každoměsíční výplatu pěti tisíc korun na každé dítě do 26 let věku, které s rodiči žije ve společné domácnosti. A to nejméně do konce letošního roku. Odbory požadují růst platů nejméně v míře odpovídající tempu růstu cen.
Jenže ani jedno z navrhovaných řešení by současný problém s 30letou inflací nevyřešilo a lidem v konečném důsledku jejich situaci ještě zhoršilo. Cenové stropy by jen vedly k nedostatku zboží na trhu, jak konečně pochopili i v Maďarsku, hypotéky by nejspíše časem byly na příděl nebo jen pro známé vlivných bankéřů. Opakující se pětitisícová dávka na dítě, stejně jako růst platů alespoň o inflaci, by inflaci pouze dále přiživovala.
Když korporát natáhne dlaň ke státu
Vláda naštěstí zůstala vůči těmto nápadům všelijakých blouznivců hluchá. Představila energetický tarif, který má domácnostem s fakturami za energie ulevit. A řeší, z čeho avizovanou úlevu zaplatí, a někteří její představitelé hovoří o takzvané windfall tax. Tedy dani, které by podléhaly zisky, jež firmám „spadly do klína“ nikoli díky jejich úsilí o zkvalitnění svých výrobků či služeb, ale díky příznivým okolnostem, jako je právě dramatický růst cen energií.
Samozřejmě, že to zní socialisticky, zdaňovat dodatečnou (vyšší) sazbou jakýsi „nepřiměřený zisk“. Jenže oč méně socialistické jsou natažené dlaně korporací, které po státu požadují hodit záchranný kruh, když jim hrozí pád? Jistěže není snadné určit, jaký zisk je ještě přiměřený, a který už je „cu fíl“. Jenže pokud stát chce alespoň trochu fungovat, jak se od něj v těžkých dobách očekává, musí hledat řešení, které nejohroženějším skupinám obyvatel pomůže, nezruinuje veřejné finance, neroztočí další kolo inflační spirály a nezničí trh.
