Fotbalová Británie je pobouřena. Mnoho tamních fanoušků nahněvalo rozhodnutí hráčů pražské Slavie, kteří před čtvrtečním utkáním proti Arsenalu na rozdíl od soupeřů nepoklekli ve známém gestu na podporu hnutí Black Lives Matter. Určitá část britské společnosti teď tvrdí: Po nedávném incidentu v Glasgow se zkrátka jen znovu potvrzuje, že slávisté – a Češi vůbec – jsou rasisté. Je to samozřejmě nesmysl. Nepokleknout bylo navzdory všem výtkám správné. A rasismus s tím nemá vůbec co dělat.
Vyjasněme si něco hned na začátku. Rasismus je svinstvo. Pokud se prokáže, lze ho označit za ubohý, stejně tak u asociálního řimbaby z extremistického polosvěta, jako u uhlazeného reprezentanta s výjimečnou schopností kopat správně do mičudy.
Opakuji: Pokud se prokáže.
Problém je, že něco takového se (minimálně prozatím) netýká slávistického fotbalisty Ondřeje Kúdely, jehož několik týdnů stará údajná rasistická poznámka k protihráči ze skotských Rangers v Británii rozpoutala protičeské výpady. Nejenže Kúdela z rasismu dosud není usvědčen, podle prvních indicií se navíc zdá, že na základě nedostatku důkazů ani nebude.
Přesto se svého cejchu vypáleného mnohými soudci z britského lidu jen tak nezbaví.
A nejen on. Ani Slavia. Ani já, ani vy. Ani my všichni, kdož vlastníme český pas. Bez ohledu na absurditu kolektivní viny. Bez ohledu na to, že uznávání presumpce neviny je jedním z pilířů civilizované západní společnosti. Bez ohledu na to, že apriorní xenofobní napadání Východoevropanů je možná jen o něco navoněnějším rasismem.
Důkazem budiž čtvrteční zápas čtvrtfinále Evropské ligy mezi Arsenalem a Slavií, respektive jeho předehra.
Než se vůbec začalo hrát, hráči anglického klubu poklekli na podporu hnutí Black Lives Matter. Slávisté (bez Kúdely, který zůstal v Praze) to stejně jako nedávno reprezentace ve Walesu neudělali, místo toho se seřadili kolem středového kruhu a chytili se za ramena.
Ne na dlouho – rozhodčí Ekberg na ně nepochopitelně vystartoval, aby se okamžitě rozmístili po hřišti, jelikož tohle se nesmí. Načež spolu s hráči Arsenalu také pokleknul.
S jasným podtextem: Hoši, tohle si uvědomte – není gesto jako gesto.
Pro slávisty stigmatizované skotskou aférou to tím ani zdaleka neskončilo; mnohé hlasy ze Spojeného království označily jejich nepokleknutí za potvrzení, že jde o vyslance buranské země plné rasistů. Jen se tím navázalo na několikatýdenní soustavnou masáž na sociálních sítích, kde o tomtéž donekonečna ujišťují jak fanoušci Rangers, zhrzení z vyřazení pražským klubem, tak i překvapivé množství dalších Britů.
V realitě, kde má slovo anonymního twitterového absolventa Vysoké školy života stejnou váhu jako poučený akademický úsudek, nejde o zanedbatelnou drobnost. Má to spoustu dopadů: Kazí nám to zážitek z historického fotbalového úspěchu Slavie. Bolí to i proto, že zřejmě málokterý národ má tak rád cizí chválení a drbání za ouškem jako my – platilo to v hrdých časech Klausem proklamovaného ekonomického zázraku z 90. let, platí to při každém sportovním úspěchu, kdy se hned zvědavě pídíme po tom, co nám, pašákům, říká svět.
So, let me just confirm, Slavia Prague were accused of being racist, they came out with a statement on the contrary and released a video of their players saying against racism. Why didn’t they take the knee just now?
— Orpheus 🧡 (@Orpheus79) April 8, 2021
Teď je to jinak. A Slavii proti vlně nenávistných soudů nechrání ani to, že se už dříve proti rasismu výrazně vymezila, že je vyšetřujícím orgánům glasgowské kauzy plně k dispozici. Že má v kádru tolik hráčů tmavé pleti.
Jakmile její fotbalisté při dobou vyžadovaném rituálu nepokleknou, rozpoutává se další kolo honu na čarodějnice.
Za sebe tvrdím, že nepokleknutí bylo za současné situace správné. Předně – pokud si je Slavia skutečně jistá, že neudělala nic špatného, proč by se měla za každou cenu úslužně hrbit před kárající rukou? Vzhledem ke svým sportovním úspěchům má být proč hrdá a sebevědomá. Čeho by pokleknutím dosáhla? V domácím prostředí ničeho. V očích Britů? Ti by si jej s největší pravděpodobností vykládali jedině jako slabost. Buď by jej interpretovali jako pokrytectví: „Teď jsou z vás svatouškové! Stejně víme, co jste zač.“ Druhý možný výklad by zhmotňoval přiznání viny: „Á, Češi dobře vědí, že udělali něco špatného, teď se kají.“
Je tu však ještě něco mnohem podstatnějšího. O obsahové vyprázdněnosti pokleknutí mluví už i fotbalisté tmavé barvy pleti jako třeba Wilfried Zaha z londýnského klubu Crystal Palace, častý terč rasistických útoků na internetu. „Domnívám se, že bychom měli raději podporovat lepší vzdělání ve školách a přijímat důraznější opatření proti lidem, kteří komunikaci na sociálních médiích zneužívají k urážkám,“ řekl Zaha.
Pokud tedy zmíněné gesto nepovažují za nutné ani on, ani afričtí slávisté Olayinka, Oscar a Sima, proč by je měl do povinné demonstrace někdo nutit? Proč by to samé měl někdo chtít po jejich spoluhráčích se světlejší barvou pleti? Kdo k tomu má právo?
Méně agresivní britští mravokárci na sociálních sítích občas v souvislosti s Čechy nemluví o buranech, se shovívavým nadhledem místo toho poukazují, že jsme jako národ zřejmě ještě nedozráli do dostatečně sebezpytné fáze, kdy bychom se s vlastním rasismem dokázali vypořádat. Dalo by se to shrnout do věty: „Češi podle všeho ještě nechápou širší socio-kulturní kontext toho, co se ve světě děje.“
Připouštím, že to do jisté míry může být pravda. V debatě oproštěné od emocí velecitlivého případu bych jim ovšem namítnul: „A vy snad chápete širší socio-kulturní kontext toho, co máme za sebou my?“
Taky bych měl o čem vyprávět. Jako děti jsme se v 80. letech všichni museli účastnit povinných lampionových průvodů k výročí VŘSR. Můj mladší bratr tehdy ve třídě prohlásil, že „my nikam nepůjdeme, protože táta řekl, že je to blbost“. Učitelka si kvůli tomu zavolala rodiče do školy, byla naštěstí natolik rozumná, že pouze varovala: „Mně je to jedno, ale řekněte klukovi, ať to mimo domov nikde neříká, mohli byste mít problémy.“
To byla doba, kdy se manifestovalo nikoliv proto, že to tak lidé chtěli a cítili, ale protože museli. Doba totality. Doba, v níž je s člověkem bezostyšně manipulováno. V níž musí držet hubu a krok. Doba, v níž se malým dětem říká, co se za zdmi domova nesmí – ne protože by se to příčilo slušnému vychování nebo zákonům, ale jelikož jde o názor nepohodlný mocným.
A něco takového, ladies and gentlemen, je pro mě úplně stejné svinstvo jako rasismus.
