Je to poprvé od vzniku Československa v roce 1918, kdy v našem zákonodárném sboru chybí formálně levicová strana, nepočítáme-li tedy období protektorátu. Jak se to mohlo stát, co to znamená pro českou politiku a má levice šanci na návrat?
Fakt je, že na pravolevé rozdělení politiky se v posledních letech už tolik „nehraje“. Specifickým způsobem se to projevuje třeba i ve volebních programech. Například i koalice Spolu slíbila všechno všem a k tomu vyrovnaný rozpočet. Předpokládá se asi, že programy stejně nikdo nečte a nikdo nedodržuje. Cílem kampaní je vytvářet dojmy, emoce. Na to se ale ČSSD a komunisté vymlouvat nemohou. Mimo Sněmovnu se ocitli vlastní vinou.
Začněme komunisty, protože u nich je to jednodušší. Letos se splnil předpoklad, o němž se hovoří už od devadesátých let. Komunisté skončí poté, co dostanou příležitost účastnit se vlády. Nakonec ani nebylo třeba přítomnosti komunistických ministrů ve Strakovce, stačila pouhá tolerance Babišova kabinetu. KSČM navíc nedokázala svůj postoj k vládě vysvětlit voličům. Občas to bylo i komické. Třeba když zkraje letošního roku jedna z hlavních podmínek komunistů pro podporu vlády zněla: zprovozněte lyžařská střediska. Snad si v KSČM mysleli, že je za to ve volbách odmění ti, kdo se v době covidové pandemie marně domáhali lyžovačky ve Špindlu.
KSČM měla až do letoška své místo ve Sněmovně jisté právě proto, že byla považována za „nesystémovou“, protestní stranu. Tolerancí Babišovy vlády ukázala svou pravou podstatu. Totiž že komunisté jsou – a byli po většinu času od listopadu 1989 – povýtce pragmatickou stranou. Její členové přes občasné výkřiky Marty Semelové a spol. o Gottwaldovi většinou jen toužili po svém místečku na slunci. Kapitalismus nekapitalismus. Ne, žádnou revoluci většina poslanců KSČM nikdy nechtěla. Stačily jim funkce ve Sněmovně a ideálně i nějaká ta dozorčí rada v podniku se státní účastí.
Radikální levicovou politiku teď slibuje kandidátka na předsedkyni KSČM Kateřina Konečná. Pokud bude chtít vrátit soudruhům punc protisystémových rebelů, bude to mít hodně těžké.
Sobotkova chyba
A teď k ČSSD. I o ní pochopitelně platí, že jejími hrobaři byli Andrej Babiš, ale i Tomio Okamura nebo Robert Šlachta. Také sociální demokracii chybělo volební téma – ať už pozitivní, či negativní. ČSSD v minulosti volebně svědčil boj o poplatky ve zdravotnictví nebo o školné na vysokých školách (o těchto tématech letos pravice před volbami mlčela).
A samozřejmě ČSSD rovněž udělala řadu vlastních chyb. Především působila nejednotně až rozhádaně. To se projevilo třeba škrtáním na kandidátce v Jihomoravském kraji na poslední chvíli. Šlo o to nahradit straníky blízké exministru zahraničí a neúspěšnému kandidátovi na předsedu ČSSD Tomáši Petříčkovi lidmi loajálními k Hamáčkovu vedení.
Jenže. Pomohli by sociální demokracii politici Petříčkova typu mířící spíše na středové voliče? Zdá se, že nikoli. Při hledání důvodů vygumování sociálních demokratů. ze Sněmovny je třeba se vrátit do dob Sobotkovy vlády. Právě Bohuslav Sobotka se snažil stranu „zmodernizovat“ příklonem k mladším městským voličům a nakonec přivedl ČSSD do situace, z níž před čtyřmi lety už nešlo vyjít vítězně, ba ani důstojně.
V roce 2017 ČSSD získala 7,27 procenta hlasů a strana měla dvě možnosti – obě špatné. Rozhodla se pro vládu s Babišem. Kdyby ovšem bývala zůstala v opozici, těžko by dokázala vlnu antibabišismu využít lépe než obě současné koalice nebo SPD.
Co dál?
Jak ukazují polistopadové volební výsledky ČSSD, dařilo se straně v dobách, kdy měla silné lídry a silná levicová témata – nejvíce za předsedů Miloše Zemana a Jiřího Paroubka. Není náhoda, že nejdiskutovanějším předvolebním počinem sociálních demokratů byla letos videa „husté dvojky“ – ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové a jejího poradce Matěje Stropnického. Jakkoli byly tyto spoty hlavně terčem vtipů, byl to jediný dobře cílený vzkaz tradičním voličům ČSSD. Šlo však jen o „sólo akci“, nestačilo to.
Pokud se chce levice nejpozději za čtyři roky vrátit do Sněmovny, musí si vzít zpátky voliče, které ji vzali Babiš a spol. Čili hlavně ty z menších obcí, s nižšími příjmy, důchodce…
Příležitost dostane. Dá se očekávat, že vznikající pravicová koalice bude – přes programové sliby – „řezat“ do sociálního státu. Pokud by letošní volby současně znamenaly ústup ANO, bude volný prostor na levici – na rozdíl od přetlaku od středu doprava – docela velký.
