Ve Vítkovických železárnách vzplanul velký táborák, hořela někdejší kovárna i kalírna. V plamenech však byla i určitá symbolika, že jde také o poslední rozloučení s ostravským hutnictvím. Éra uhlí, železa a oceli v tomhle městě prostě definitivně skončila, tohle je kremace a těžký průmysl už je na druhém břehu. Jenže Ostrava musí žít i bez hutnictví, pro město to nejsou a zřejmě ani nebudou úplně šťastné roky.
Centrum Ostravy vzkvétá, ale periferie se propadají do stále větší bídy. Z magistrátu tam nedohlédnou a páni radní raději zaujatě hovoří o stavbě nové koncertní síně nebo mistrovství světa v hokeji v místní aréně, případně o takzvané „černé kostce“, jak se přezdívá plánované stavbě krajské knihovny. Návštěvníkům Ostravy proto občas ukazuji i odvrácenou stranu města.
Požár v areálu někdejších Vítkovických železáren se stal něčím jako symbolickou tečkou za ostravským hutnictvím. S tradicí již od roku 1828, kdy byly železárny ve Vítkovicích založeny. Zdroj: Ivan Motýl
Požár v areálu někdejších Vítkovických železáren se stal něčím jako symbolickou tečkou za ostravským hutnictvím. S tradicí již od roku 1828, kdy byly železárny ve Vítkovicích založeny. Zdroj: Ivan Motýl
Ostravský pás chudoby je kilometry dlouhý
Je to souvislá řada ghett, která na sebe navazují a stále se zvětšují. „Prohlídku“ začínám vždycky v Přívoze u hlavního nádraží, pokračujeme do Muglinova a Hrušova, pak na Liščinu do Heřmanic a na Slezskou Ostravu. Z hlavního nádraží přitom vede stejně smutná cesta i dalšími směry. Na Přednádraží, do ghetta kolem Spodní a Jílové ulice a dále průmyslovými areály ke garážové favele na okraji Mariánských Hor. Je to zoufalý a nejméně osm kilometrů dlouhý pás bídy. Většinou obydlený Romy, v sociální pasti tu ale uvázly i stovky rodin z majority.
ČTĚTE TAKÉ: Ve státní kase je méně peněz, než se myslelo. Dříve se diskutovalo o každé miliardě, shodli se komentátoři
Když jsem šel tuhle pěšky z hlavního nádraží s jedním zahraničním návštěvníkem, romští dealeři nám nabízeli drogy ve tři odpoledne, zatímco jejich mladší sourozenci při spatření velkého barevného kufru prosili o peníze. Bída třetího světa se vším všudy, i tady ale byznys s chudobou generuje boháče. Šéfy podsvětí.
Když hoří kalírna s kovárnou
Ghetta se v Ostravě střídají s opuštěnými průmyslovými areály, které se postupně bourají. Nedávno třeba zmizely sugestivní trosky „petrolejky“ čili rafinérie v Přívoze. A postupně se asanují i Vítkovické železárny, aniž by mnozí občané vůbec tušili, že „ocelové město“ podél Ruské, Závodní a Rudné ulice definitivně mizí z mapy města. Ve středu pak tenhle zmar umocnil obrovský požár kalírny a kovárny.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Jen chvíli po vypuknutí požáru jsem se u někdejších světoznámých oceláren čirou náhodou ocitl. Napřed jsem spatřil, jak se z vítkovické fabriky valí hustý černý dým do Ruské třídy, který stoupal i nad okolní činžovní domy. A záhy se mi podařilo proniknout až k hořícím halám, neboť ploty areálu jsou občas děravé jak ementál.
Přímo na místě požáru pak oheň skákal i po střeše starší z hořících továrních hal. „Do areálu se dostane každý. Kdo ví, kdo to zapálil,“ meditoval u požářiště jistý Michal, který prý zná všechny díry vedoucí do fabriky. Jak se ale záhy ukázalo, oheň způsobila nedbalost dělníků. „Dělali tam paličské práce,“ stroze mi prozradil muž, který dělníkům v opuštěné kovárně a kalírně zajišťoval přívod vody.
Bylo to efektní rozloučení s ostravským těžkým průmyslem. Možná to tak chtěla „duše“ industriální Ostravy, aby si místní uvědomili, že něco velkého končí. Zda ale něco velkého začíná, to zatím nevíme.
Požár v areálu někdejších Vítkovických železáren se stal něčím jako symbolickou tečkou za ostravským hutnictvím. S tradicí již od roku 1828, kdy byly železárny ve Vítkovicích založeny. Zdroj: Ivan Motýl
Požár v areálu někdejších Vítkovických železáren se stal něčím jako symbolickou tečkou za ostravským hutnictvím. S tradicí již od roku 1828, kdy byly železárny ve Vítkovicích založeny. Zdroj: Ivan Motýl
Vytunelovat a zmizet
Ostrava nikdy nebyla poklidným zázemím pro maloměšťácký život. Tady se rubalo uhlí a kalila ocel jako v románu sovětského budovatelského spisovatele Nikolaje Ostrovského. Za monarchie, v éře první republiky i za komunistů se vítkovickým hutníkům dařilo. Po sametové revoluci se to ale nějak zadrhlo a těžba uhlí se v Ostravě zastavila již v roce 1994. Vítkovické železárny založené v roce 1828 pak do roku 2020 pohřbil Jan Světlík (Vítkovice Heavy Machinery), zatímco Novou Huť (Liberty Ostrava) nyní dovedl ke krachu britský podnikatel s indickými kořeny Sandžív Gupta.
Nějaké závody sice v areálu zaniklých Vítkovických železáren stále se železem pracují, jsou to ovšem jen drobky po obrovském koláči, který byl už jaksi sněden. Často za podivných okolností. Z potápějících průmyslových lodí se totiž nejen snadno utíká, ale ještě se dá na poslední chvíli udělat nějaký ten „tunel“.
REPORTÁŽ: Pohřeb oceláren Liberty, kapitalismus naruby a zpověď hutníka od vysoké pece
Udržuje při životě poslední vysokou pec v ocelárnách Liberty Ostrava. Její srdeční tep prudce klesá. „Ještě se do ní fouká horký vzduch, ale až teplota pece spadne pod určitou teplotu, bude to konečná. A stejně už se nedá zachránit,“ říká 50letý údržbář pecí Vlastimil Hort, který už půl roku sleduje pomalé umírání pece. V úterý také odbory uspořádaly i pohřeb oceláren Liberty a měděnému hutníkovi před ředitelstvím firmy dali do rukou smutečné věnec. Poněkud nelogický happening, když zároveň žádali záchranu části firmy a zaručení mezd pro zaměstnance.
Když například Zdeněk Bakala nechal padnout OKD, dále vydělával na nájemném za 45 tisíc hornických bytů. A když stát v roce 2003 prodal Novou huť britskému podnikateli Lakšmí Mittalovi, upekl se celý obchod podivně zbrkle. Mittal sliboval rozsáhlé investice, ale v roce 2019 prodal ocelárny v naprosto technologicky zastaralém stavu. Celkově vydělal miliardy, ale Ostrava prohrála.
Co přijde po smutečním obřadu?
Od roku 1992 ztratila Ostrava 45 tisíc obyvatel a nyní ve městě žije pouhých 280 tisíc lidí. Přibývá kultury, plánuje se nový koncertní sál, knihovna i galerie, jenže zároveň se ve vyloučené lokality mění i některé bloky na ostravských panelových sídlištích. Upadání těžkého průmyslu směřuje region do situace, která se až nepříjemně podobá té, jíž nedávno prošlo zbankrotované americké průmyslové velkoměsto Detroit. To se s úpadkem průmyslu na počátku milénia změnilo v město duchů a opustilo ho čtvrt milionu lidí.
Byla to vlastně jen otázka času, kdy globální levnou konkurenci nezvládne ani těžký průmysl na Ostravsku. „Mladí a vzdělaní utečou a zůstanou jen důchodci a nepřizpůsobiví. Kam se podíváte, tam přibývají prázdné obchody i byty,“ vyprávěl mi před časem Zdeněk Kološ, předseda odborů vítkovické ocelárny Evraz, což byl také odštěpek od Vítkovických železáren. I Evraz už je po smrti a ocelárna byla srovnána se zemí.
Pondělní požár ve Vítkovicích, to bylo něco jako smuteční obřad v krematoriu. Tklivá hudba dozněla, ale je třeba dále žít. Převážná část Vítkovic se přitom mění ve vyloučenou lokalitu, stačí se projít Zengrovou, Ocelářskou, Sirotčí i mnoha dalšími ulicemi. Ostrava je nyní městem na historickém zlomu, ale nezdá se mi pravděpodobné, že se stane novým českým kulturním centrem, jak o tom někteří Ostravané růžově sní. Spíš to vypadá na velkou montovnu. A na stále více zdivočelé periferie.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Konec slevových letáků v Česku? Ministerstvo chce uvalit na řetězce poplatky, senioři se bouří
