Ve Vítkovických železárnách vzplanul velký táborák, hořela někdejší kovárna i kalírna. V plamenech však byla i určitá symbolika, že jde také o poslední rozloučení s ostravským hutnictvím. Éra uhlí, železa a oceli v tomhle městě prostě definitivně skončila, tohle je kremace a těžký průmysl už je na druhém břehu. Jenže Ostrava musí žít i bez hutnictví, pro město to nejsou a zřejmě ani nebudou úplně šťastné roky.
Centrum Ostravy vzkvétá, ale periferie se propadají do stále větší bídy. Z magistrátu tam nedohlédnou a páni radní raději zaujatě hovoří o stavbě nové koncertní síně nebo mistrovství světa v hokeji v místní aréně, případně o takzvané „černé kostce“, jak se přezdívá plánované stavbě krajské knihovny. Návštěvníkům Ostravy proto občas ukazuji i odvrácenou stranu města.
Požár v areálu někdejších Vítkovických železáren se stal něčím jako symbolickou tečkou za ostravským hutnictvím. S tradicí již od roku 1828, kdy byly železárny ve Vítkovicích založeny. Zdroj: Ivan Motýl
Ostravský pás chudoby je kilometry dlouhý
Je to souvislá řada ghett, která na sebe navazují a stále se zvětšují. „Prohlídku“ začínám vždycky v Přívoze u hlavního nádraží, pokračujeme do Muglinova a Hrušova, pak na Liščinu do Heřmanic a na Slezskou Ostravu. Z hlavního nádraží přitom vede stejně smutná cesta i dalšími směry. Na Přednádraží, do ghetta kolem Spodní a Jílové ulice a dále průmyslovými areály ke garážové favele na okraji Mariánských Hor. Je to zoufalý a nejméně osm kilometrů dlouhý pás bídy. Většinou obydlený Romy, v sociální pasti tu ale uvázly i stovky rodin z majority.
ČTĚTE TAKÉ: Ve státní kase je méně peněz, než se myslelo. Dříve se diskutovalo o každé miliardě, shodli se komentátoři
Když jsem šel tuhle pěšky z hlavního nádraží s jedním zahraničním návštěvníkem, romští dealeři nám nabízeli drogy ve tři odpoledne, zatímco jejich mladší sourozenci při spatření velkého barevného kufru prosili o peníze. Bída třetího světa se vším všudy, i tady ale byznys s chudobou generuje boháče. Šéfy podsvětí.
Když hoří kalírna s kovárnou
Ghetta se v Ostravě střídají s opuštěnými průmyslovými areály, které se postupně bourají. Nedávno třeba zmizely sugestivní trosky „petrolejky“ čili rafinérie v Přívoze. A postupně se asanují i Vítkovické železárny, aniž by mnozí občané vůbec tušili, že „ocelové město“ podél Ruské, Závodní a Rudné ulice definitivně mizí z mapy města. Ve středu pak tenhle zmar umocnil obrovský požár kalírny a kovárny.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Jen chvíli po vypuknutí požáru jsem se u někdejších světoznámých oceláren čirou náhodou ocitl. Napřed jsem spatřil, jak se z vítkovické fabriky valí hustý černý dým do Ruské třídy, který stoupal i nad okolní činžovní domy. A záhy se mi podařilo proniknout až k hořícím halám, neboť ploty areálu jsou občas děravé jak ementál.
Přímo na místě požáru pak oheň skákal i po střeše starší z hořících továrních hal. „Do areálu se dostane každý. Kdo ví, kdo to zapálil,“ meditoval u požářiště jistý Michal, který prý zná všechny díry vedoucí do fabriky. Jak se ale záhy ukázalo, oheň způsobila nedbalost dělníků. „Dělali tam paličské práce,“ stroze mi prozradil muž, který dělníkům v opuštěné kovárně a kalírně zajišťoval přívod vody.
Bylo to efektní rozloučení s ostravským těžkým průmyslem. Možná to tak chtěla „duše“ industriální Ostravy, aby si místní uvědomili, že něco velkého končí. Zda ale něco velkého začíná, to zatím nevíme.
Požár v areálu někdejších Vítkovických železáren se stal něčím jako symbolickou tečkou za ostravským hutnictvím. S tradicí již od roku 1828, kdy byly železárny ve Vítkovicích založeny. Zdroj: Ivan Motýl
Vytunelovat a zmizet
Ostrava nikdy nebyla poklidným zázemím pro maloměšťácký život. Tady se rubalo uhlí a kalila ocel jako v románu sovětského budovatelského spisovatele Nikolaje Ostrovského. Za monarchie, v éře první republiky i za komunistů se vítkovickým hutníkům dařilo. Po sametové revoluci se to ale nějak zadrhlo a těžba uhlí se v Ostravě zastavila již v roce 1994. Vítkovické železárny založené v roce 1828 pak do roku 2020 pohřbil Jan Světlík (Vítkovice Heavy Machinery), zatímco Novou Huť (Liberty Ostrava) nyní dovedl ke krachu britský podnikatel s indickými kořeny Sandžív Gupta.
Nějaké závody sice v areálu zaniklých Vítkovických železáren stále se železem pracují, jsou to ovšem jen drobky po obrovském koláči, který byl už jaksi sněden. Často za podivných okolností. Z potápějících průmyslových lodí se totiž nejen snadno utíká, ale ještě se dá na poslední chvíli udělat nějaký ten „tunel“.
Když například Zdeněk Bakala nechal padnout OKD, dále vydělával na nájemném za 45 tisíc hornických bytů. A když stát v roce 2003 prodal Novou huť britskému podnikateli Lakšmí Mittalovi, upekl se celý obchod podivně zbrkle. Mittal sliboval rozsáhlé investice, ale v roce 2019 prodal ocelárny v naprosto technologicky zastaralém stavu. Celkově vydělal miliardy, ale Ostrava prohrála.
Co přijde po smutečním obřadu?
Od roku 1992 ztratila Ostrava 45 tisíc obyvatel a nyní ve městě žije pouhých 280 tisíc lidí. Přibývá kultury, plánuje se nový koncertní sál, knihovna i galerie, jenže zároveň se ve vyloučené lokality mění i některé bloky na ostravských panelových sídlištích. Upadání těžkého průmyslu směřuje region do situace, která se až nepříjemně podobá té, jíž nedávno prošlo zbankrotované americké průmyslové velkoměsto Detroit. To se s úpadkem průmyslu na počátku milénia změnilo v město duchů a opustilo ho čtvrt milionu lidí.
Byla to vlastně jen otázka času, kdy globální levnou konkurenci nezvládne ani těžký průmysl na Ostravsku. „Mladí a vzdělaní utečou a zůstanou jen důchodci a nepřizpůsobiví. Kam se podíváte, tam přibývají prázdné obchody i byty,“ vyprávěl mi před časem Zdeněk Kološ, předseda odborů vítkovické ocelárny Evraz, což byl také odštěpek od Vítkovických železáren. I Evraz už je po smrti a ocelárna byla srovnána se zemí.
Pondělní požár ve Vítkovicích, to bylo něco jako smuteční obřad v krematoriu. Tklivá hudba dozněla, ale je třeba dále žít. Převážná část Vítkovic se přitom mění ve vyloučenou lokalitu, stačí se projít Zengrovou, Ocelářskou, Sirotčí i mnoha dalšími ulicemi. Ostrava je nyní městem na historickém zlomu, ale nezdá se mi pravděpodobné, že se stane novým českým kulturním centrem, jak o tom někteří Ostravané růžově sní. Spíš to vypadá na velkou montovnu. A na stále více zdivočelé periferie.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Konec slevových letáků v Česku? Ministerstvo chce uvalit na řetězce poplatky, senioři se bouří
