Někdo má v době pandemie potřebu zavzpomínat na staré dobré časy a setkat se s lidmi, s nimiž se vídal dříve. Zdroj: Pexels.com
V průběhu pandemie řada lidí tráví většinu času doma o samotě, a tak mají prostor na vzpomínání. Díky tomu také častěji začínají kontaktovat třeba bývalé spolužáky nebo staré lásky, na něž by si nebýt koronaviru už možná ani nevzpomněli.
Designer Miroslav Volevecký (24) se druhou vlnu koronaviru rozhodl strávit v Rakovníku se svou rodinou. Díky práci na home office mohl opustit byt v Praze, kde bydlí už sedm let sám. „Rozhodl jsem se napsat své bývalé učitelce ze základní umělecké školy (ZUŠ). Díky jejímu individuálnímu přístupu jsem se kdysi dostal na Střední uměleckou školu Václava Hollara. Věřila ve mě více než kdokoliv jiný. Proto jsem se s ní chtěl podělit o své milníky v umělecké kariéře,“ vypráví Volevecký.
Potřebu lidí zavzpomínat v době pandemie na staré dobré časy potvrzuje i psycholog Jan Kulhánek, který působí v Psychoterapii Anděl. „Vzpomínání na časy, kdy byl podle lidí svět ještě v pořádku, je pro některé únikem z reality, která je nyní ořezaná restrikcemi a omezeními. Nejedná se ale o žádný hromadný jev, záleží hodně na jedinci,“ vysvětluje Kulhánek.
Oprášená přátelství
Vzpomínka na staré dobré časy byla důvodem, proč se Volevecký rozhodl napsat své mentorce. „Přijde mi, že už jsem dospěl a došel do bodu, kdy si vážím určitých věcí a uvědomuji si, co v životě chci – obklopit se lidmi, kteří na mě mají pozitivní vliv,“ podotýká Volevecký a dodává, že si s bývalou učitelkou dokonce začali tykat.
Začátkem října se ozval i bývalému kolegovi z práce a dvěma spolužačkám ze základní školy. Se všemi se chtěl osobně setkat, ale kvůli dalším vládním nařízením z dohodnutých schůzek zatím sešlo. „Všichni mi ale slíbili, že v lednu, pokud to vláda povolí, přijedou na křest mojí knihy do Prahy. Moc rád bych je všechny viděl,“ říká Volevecký.
Sám přiznává, že nebýt pandemie, hned tak by se jim asi neozval. Do Rakovníka jezdí zřídka a lidé, které oslovil, navíc nepatřili mezi jeho nejbližší kamarády. „Za ty roky mám všechny své současné přátele v hlavním městě. Jenže jsem nechtěl v Rakovníku trávit čas o samotě, a tak mě napadlo, že bych mohl oprášit stará přátelství z doby, kdy jsem tam bydlel,“ vysvětluje Volevecký.
Psycholog Kulhánek tyto pocity zná i ze své praxe. „Setkávám se s tím, že lidé například na školních srazech po dvaceti letech kontakty s některými bývalými spolužáky opráší. Většinou se ale jedná o chvilkový moment, který po čase opadne,“ míní psycholog.
Staré lásky nerezaví
Koronavirová pandemie přiměla zavzpomínat na staré lásky i Jana (22), profesí tesaře. Kontaktoval dívku, s níž se před čtyřmi lety nějaký čas scházel. „Na Instagramu jsem si všiml, že je sama a hodně cestuje. Poprvé jsem se jí ozval přibližně v květnu, chvíli jsme si psali, ale o prázdninách jsme kontakt přerušili. Měl jsem hodně práce a ona nejspíš taky,“ vysvětluje Jan.
O měsíc později ho práce zavedla do jejího rodného města v Plzeňském kraji, a tak jí napsal znovu. „Vše se zlomilo ve chvíli, kdy mě poprosila, jestli bych ji vyzvedl na letišti. Od té doby se vídáme alespoň jednou za týden či čtrnáct dní, protože oba hodně cestujeme. Na rčení ‚stará láska nerezaví‘ asi něco bude,“ uvádí Jan.
Hlavním důvodem, proč se dívce v době koronaviru ozval, byla samota. „S nikým nebydlím a vzhledem k tomu, že nebylo kam jít, jsem se nejen hrozně nudil, ale i cítil osaměle. Myslím, že bych ji časem nakonec zkontaktoval, ale koronavirus a samota pro mě byly tím impulzem. Teď jsem moc rád, že jsem jí napsal,“ říká Jan.
Právě pocit izolovanosti je nejčastějším důvodem, proč se lidé rozhodnou někomu ozvat třeba i po letech. „Největší dopad na lidskou psychiku zaznamenáváme u těch, kteří se nemoci bojí nebo se cítí izolovaně. Těmto lidem chybí kontakt s živými lidmi, a někteří dokonce propadají depresím,“ vysvětluje psycholog Kulhánek.
Text je součástí mediálního projektu Generace 20 studentek a studentů Vyšší odborné školy publicistiky ve spolupráci se CNN Prima News.
