Kratochvíl: Nejhorší je zápach smrti. Na Ukrajině se bude bojovat, dokud Putin bude chtít
Výběr redakce
Stal se jedním z nejvýznamnějších fotografů své doby. Jeho černobílé snímky mnohokrát obletěly svět, ať už fotil hrůzy války, nebo největší hvězdy showbyznysu. Cesta Antonína Kratochvíla k práci, jíž se proslavil, však nebyla snadná. Hned po emigraci musel bojovat o život v rakouském uprchlickém táboře. „Mého bratrance tam Albánci zabili. Vyhodili ho z okna. Já jsem se tam musel prát každý den,“ vzpomíná na těžké období světoznámý fotograf v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Fotil slavné osobnosti jako je Bob Dylan, George Clooney, Jean Reno, Bono Vox a mnozí další. Krom toho pracoval na kampaních nejluxusnějších značek. U takového druhu práce mohl klidně zůstat, přesto ještě se svým fotoaparátem jezdil do válkou ničených zemí, aby ostatním ukazoval, jaké hrůzy se na světě dějí. Nyní už si Jiří Kratochvíl užívá klidu v rodné zemi a vydává knihy. Tou nejnovější je Hledání světla s Davidem Bowiem, jehož fotil v roce 1997 v New Yorku.
ČTĚTE TAKÉ: Lásku s ukrajinskou uprchlicí mi předpověděla stařenka v hospici, prozradil Viewegh
Jako fotoreportér jste zažil zblízka mnoho válek po celém světě. Co pro vás znamená dění na Ukrajině?
Je to průser, vzhledem k tomu, že je to tak blízko. Jako když byla válka v Jugoslávii, kde jsem pracoval. V devadesátých letech si dal člověk ve Vídni dobré kafe a pak už byla jenom dělostřelba. A teď je to taky za humny. A bůhví, jak to skončí.
Po vašich zkušenostech z válek – jaký je váš odhad? Jak dlouho to může trvat?
Potáhne se to, jak dlouho bude Putin chtít. Takže nevím, jak to dopadne. Ale válka je svinstvo a někdy trvá dlouho.
Nikdy jsem se necenzuroval. To potom dělali až zákazníci, pro které jsem fotil.
Když jste viděl záběry z Ukrajiny, a někdy to opravdu připomíná spíš měsíční krajinu, co vás v tu chvíli napadlo, s ohledem na zkušenost s podobnými místy?
Že nikdy nevíte, kdy vybouchnete. Protože se tam hodně používají rakety, že jo… A já když jsem byl ve válce, tak to bylo spíš o minometech, dělostřelectvu anebo o boji zblízka. Ale tohle je úplně o něčem jiném. Používají i drony, ty se dříve nepoužívaly. Takže války, co jsem já fotil, a bylo jich dost, tam nebyly tyto technické věci. Tohle je úplně něco nového. Nemůžete si být nikdy jistí. Jdete po ulici a najednou bum. Nejste nikdy v týlu.
Smrt zachycená objektivem Antonína Kratochvíla Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Probudila se ve vás chuť opět vyrazit jako fotograf na místo, když to začalo?
Myslíte ten adrenalin? Samozřejmě, ale už jsem starý, takže už na to fyzicky nemám. Nechám to mladým klukům a holkám. A taky se změnil celý ten byznys. Časopisy v tomto směru umřely, že jo? Dávají jednu dvoustránku, možná. Nebo to koupí od nějakého lokálního reportéra, který to udělá přes telefon. Je to už o něčem jiném. Všechno musí být rychle, rychle, rychle. A už bych se v tom ani nechtěl zorientovávat, abych řekl pravdu.
Práce válečného fotoreportéra se na vás ale i takzvaně podepsala, že? Vaše manželka například vyprávěla o tom, jak jste se v noci vzbouzel a zabarikádovával dveře do ložnice.
Ano, 20 let jsem měl noční můry. Teď už je nemám, teď už jsem asi totálně vymetený. Ale moje žena to zažila, takže může vyprávět. Já si to nepamatuju. Byl jsem cvok, no.
Čtěte také
Kdy jste byl během své práce nejblíž smrti?
Většinou o tom nevíte, když vás mají v hledáčku a rozhodují se, jestli vás odbouchnou, nebo ne. Ale několikrát se mi stalo, že po mně stříleli, tak jsem se uklidil. V Iráku mi řekl britský voják, že mě málem odbouchl, abych se šel převléct. Byl jsem v černém a vypadal jsem jako ti, co na ně stříleli. Tak jsem druhý den vyšel v barvách Benetton. (pousměje se)
Jste věřící?
Ano.
Takže máte za to, že při vás v takových chvílích stál…
Spíš andělé. Moje žena říká, že moji andělé jsou určitě hrozně unavený.
Co nejhoršího jste viděl za tu dobu, kdy jste dělal válečného fotoreportéra?
Mrtvá těla, utržené nohy a ruce. Mozky z hlavy… Fotil jsem hodně špatných věcí. A nejhorší je ten zápach smrti.
Okamžik z války zachycený Antonínem Kratochvílem Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Také jste fotil i mrtvé děti, že?
Ano, například v Zaire, dnes je to Kongo. Tam umíraly tisíce dětí.
Svými fotografiemi jste chtěl lidem ukázat, jak hrůzná je válka. Proto jste se snažil záměrně fotit to nejhorší.
Nikdy jsem se necenzuroval. To potom dělali až zákazníci, pro které jsem fotil. Nechtěli například fotografii mrtvého amerického vojáka. Na to bylo tehdy embargo.
Plno válečných reportérů říká, že lidé, o jejichž hrůzách referují, jsou za to vlastně rádi. Jsou rádi, že se to svět dozví. Máte taky takovou zkušenost?
Souhlasím. Takoví lidé byli rádi, že jim dávám hlas, možnost o tom promluvit. S takovými lidmi jsem nikdy neměl problém. Byli rádi, že tam jsem. Jediný problém jsem měl s vojáky. Nechtěli, abych fotil, co udělali.
Fotka od Antonína Kratochvíla Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Když jste fotil válku v Jugoslávii, co si z toho asi nejvíc pamatujete?
Pracoval jsem na chorvatské straně, protože jsem tehdy reprezentoval západní agenturu. A Srbové nás odmítli přijmout. Co mně se vybaví, je ta krutost v lidech… Pracoval jsem třeba s Chorvatem, který byl před válkou řidičem a vozil zeleninu do Německa. Měl fotku v řidičáku a na vojenské kartě. A na těch fotkách bylo vidět, jak moc se změnil. Totálně změněné oči tou krutostí. Srbové mu říkali „Major Drákula“. Jednou jsem fotil výměnu Srbů a chtělo se mi jít na záchod. Tak mě poslal na nedalekou čerpací stanici. Všude tam byla zaschlá krev. A on se úplně zbláznil. Neměl u sebe zbraň, ale najednou udělal „Ta ta ta ta… (naznačuje rukama střelu samopalem) Na tomhle místě jsem zabil třináct Srbů.“ Totální mešuge. Válka ho prostě změnila a udělala z něj tak krutého člověka.
Vždy jste fotil převážně černobíle. Přitom všude už chtěli barvu, že?
Ano, ale mě barva nudila. A jednou mě poslali fotit do Afghánistánu pro Rolling Stone magazín, kde jsem udělal dobrý černobílý fotky a oni s tím vyhráli nějakou velkou cenu v Americe. A tak se to změnilo a chtěli už po mně sami černobílé fotky.
Ještě se ale vrátím k válce. Jejím vedlejším efektem jsou samozřejmě uprchlíci. A s tím máte osobní zkušenost, když jste emigroval.
Rok jsem prožil v rakouském utečeneckém táboře Traiskirchen, o kterém se v Československu hodně psalo. Komunisti tvrdili, že tam jsou ty nejhorší lidi. Ale oni měli pravdu. Mého bratrance tam Albánci zabili. Vyhodili ho z okna. Já jsem se tam musel prát každý den. Spal jsem a měl jsem petlák (visací zámek, pozn. red.) v ruce. Přerazil jsem tam hodně čelistí. Zámek si navlíknete na prst a zpevní vám to dlaň. Takže když někoho trefíte do čelisti, tak to hodně bolí. Je to jako byste měli na ruce boxer.
Také vás tam pořezali, je to tak?
Ano, ještě mám jizvy. Polák s břitvou. On se zbláznil. Jdu zrovna chodbou a kamarád na mě zařval: „Bacha!“ Otočím se a on šel po mně. Tak jsem se s ním popral. Pak na mě byli Poláci naštvaní a kluci mi říkali, ať nevylézám z pokoje. Vyšel jsem ven až ve dvanáct v noci, protože tam byla společná toaleta. A když jsem tam vešel, stál tam zase on a holil se. Tak to začalo znovu. Ale už tam byl jenom on a já. Odrovnal jsem ho a z kapsy mu ještě sebral cigarety. (pousměje se)
Váš životní příběh je opravdu neuvěřitelný…
Já myslím, že jsem měl smůlu. Z vězení mě odvedli do cizinecké legie, odkud jsem později zběhl.
Připomínalo mi to, když jsem fotil Havla. Ten mi říkal: „Nefoťte mě s cigaretou.“ Tak jsem odpověděl: „To je nemožné.“
David Bowie na snímku od Antonína Kratochvíla Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Po tom všem jste se ale přece jen dostal k fotografování.
V tom jsem měl kliku. Dostal jsem se na akademii v Holandsku a vystudoval jsem fotografii, dějiny umění a podobný s**čky. Potom jsem jel se svým portfoliem, který bylo jenom černobílý, do Los Angeles. Všichni měli rádi moje fotky, ale říkali: „Tady bereme jenom barvu.“ Naštěstí jsem tam potkal jednoho art direktora, to byl Němec, jmenoval se Hans Albert. A ten se díval na moje fotky a říkal, že je to dobrý. Později mi zavolal, jestli nechci být jeho asistent. On byl art direktorem v Sunday magazínu a já tam začal pracovat. Takže lidi viděli každou neděli v L. A. moje fotky. A když jsem odešel z L. A. Times, tak znali moje fotky. Později jsem začal dělat hlavně muziku.
Ano, slavné muzikanty jste fotil hlavně v New Yorku, stejně jako Davida Bowieho. Z vašeho tehdejšího setkání teď vznikla i unikátní kniha David Bowie, Antonín Kratochvíl – Hledání světla. Jaké to bylo jej fotit?
On přišel do studia a já mu říkám: „Davide, já nerad fotím ve studiu, nepůjdeme ven hledat světlo?“ A on na to skočil. Přitom jeho manažer mi říkal: „Tondo, neříkej mu, že bys chtěl jít fotit ven, protože jeho tam otravují lidi a chtějí autogramy.“ Ale my jsme se pak tři hodiny flákali a našli dobrý světlo.
Úsměv Davida Bowieho zachycený Antonínem Kratochvílem Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
A jaký byl zblízka?
Skvělý. Profík. A pořád kouřil Marlboro Red. Nonstop. Připomínalo mi to, když jsem fotil Havla. Ten mi říkal: „Nefoťte mě s cigaretou.“ Tak jsem odpověděl: „To je nemožné.“ (směje se)
S kým jste zažil něco podobného?
S mnoha. Třeba s Jeanem Reno, to bylo taky dobré setkání. Jean byl výborný. Fotil jsem ho v Paříži a říkal jsem mu, že už jsem unavený. A on: „Ne, ne, ne, jeď dál, mně se to hrozně líbí.“ Asi chtěl víc doutníků, které jsem přivezl.
Fotil jste celebrity, modelky, drahé kampaně na nejrůznější značky. Pak jste si ale řekl, že toho máte dost a šel jste fotit válku…
To bylo během toho, dohromady.
Jedna ze silných fotek Antonína Kratochvíla Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Ale mohl jste skončit jen u focení modelek, plno lidí to tak má.
Já chtěl mít velký rozlet.
Po tomhle všem a tak bohaté kariéře jste ale zpátky v Česku. Jste tu rád?
Když se dívám na Ameriku, tak určitě. Tam ta politická korektnost… To já nejsem.
Čtěte také
Vás osobně se vlastně týkala například kampaň Me Too…
Totální nesmysl. Vůbec to není pravda. Babka si to vymyslela, možná si to přála. Tak to řeknu, ne… (směje se)
Mimochodem fotil jste během své kariéry opravdu mnoho herců. A nakonec jste se hercem sám stal, a to ve filmu Kawasakiho růže. Jak na to vzpomínáte?
Chtěl jsem tehdy zažít, když jsem právě fotil různé herce a podobně, jak se před objektivy vlastně cítí. Proto jsem tu roli vzal, když mi ji pan Hřebejk nabídl. Vůbec jsem ale nevěděl, že to bude tak extenzivní, že se budu muset naučit text. Zkoušel jsem to, ale nakonec mi Honza Hřebejk řekl, ať to říkám, jak chci. A nakonec jsem byl nominovaný na Českého lva za vedlejší roli.
Originální foto od Antonína Kratochvíla Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Ještě se vrátím k Davidu Bowiemu. Co se vám při vzpomínce na něj vybaví jako první?
Jeho ochota být vyfocený tak, jak jsem chtěl. To bylo dobrý. Někdy je to složitější. Fotil jsem například Boba Dylana a ten mi chtěl říkat, jak ho mám fotit. A to, jak on chtěl, abych ho fotil, bylo totálně šílený. To jsem čuměl.
Jako například?
Skočil třeba do bláta a já mu říkám: „Bobby, já vám nevidím do držky.“ Pak se na mě podíval a šilhal. Nakonec si vzal černé brýle a bylo to lepší. Ale nedávno mi volali ze Sony Music a koupili z toho asi sedm fotek, protože on teď vydává double album.
Celý rozhovor si můžete pustit ve videu výše.
David Bowie na snímku od Antonína Kratochvíla Zdroj: se souhlasem Antonína Kratochvíla
Je novinářem od roku 2015. Osm let psal primárně pro deník iSport.cz převážně o bojových sportech. Byl přitom i přispěvatelem časopisů Reflex, ForMen či Esquire, v nichž publikoval zejména interview. Moderuje podcast Fight Cast One.
