Vojáci KLDR překročili hranice Jižní Koreje
Od smrti vůdce KLDR Kim Ir-sena uběhlo 30 let. Nelítostný vládce byl zodpovědný za miliony úmrtí, což ho řadí mezi nejhorší diktátory 20. století. I když se mu nepovedlo silou sjednotit celou Koreu, moc, kterou získal v severní části poloostrova, se vymykala nejdivočejším představám. Kim si za dekády své vlády vytvořil kult osobnosti hodný Boha, zároveň založil neotřesitelnou komunistickou dynastii, která panuje dodnes. Z KLDR vybudoval jednu z nejvíce izolovaných a nesvobodných zemí světa. Ač se chtěl krutý zakladatel Severní Koreje dožít alespoň 120 let, zemřel 8. července 1994 ve věku 82 let.
Kim Ir-sen se narodil 15. dubna 1912 ve vesnici nedaleko od Pchjongjangu. Jeho původní jméno bylo Kim Song-džu. Krátce před jeho narozením Koreu ovládlo Japonsko. Kimova rodina začátkem 20. let utekla před okupanty do Číny. Tam se poprvé seznámil s myšlenkami marxismu a komunismu. V roce 1931 se stal členem čínské komunistické strany.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Občanská válka, Mao Ce-tung, SSSR i USA. Co navždy rozdělilo Čínu a Tchaj-wan?
Ve stejné době si Kim změnil jméno na Ir-sen (dosáhnout slunce) a přidal se k partyzánům, kteří se účastnili protijaponských sabotáží. Během zmíněných bojů se osvědčil. Nebylo mu ani 25 let a už velel stovkám mužů. V roce 1940 se však Japonsku podařilo odboj potlačit. Kim v důsledku toho Čínu opustil. Se zbylými partyzány se přesunul do Sovětského svazu.
Tam bedlivě studoval metody Josifa Stalina. V roce 1941 mu jeho první žena Kim Čong-suk porodila nejstaršího syna a budoucího nástupce Kim Čong-ila. Severokorejská propaganda později tvrdila, že se Kim Čong-il nenarodil v roce 1941 v zapadlé ruské vesnici, nýbrž v roce 1942 na úbočí posvátné korejské hory Pektusan.
Velká chvíle Kim Ir-sena přišla v roce 1945. Poté, co skončila druhá světová válka v Evropě, mohl Sovětský svaz vyhlásit válku Japonsku. Ještě před jeho definitivní porážkou vstoupili vojáci Rudé armády do Pchjongjangu. S nimi samozřejmě i Kim Ir-sen, který si rychle podmanil severní část poloostrova. Zemi fakticky vedl již v roce 1946, o pár let později se stal předsedou nově vzniklé Korejské strany práce.
Brzy bylo všem jasné, že ke sjednocení s jižní částí poloostrova, kterou spravovali Američané, mohlo dojít pouze silou. Zatímco Kim Ir-sen začal na severu uplatňovat model diktatury ve stylu Josifa Stalina či Mao Ce-tunga, na jihu se v roce 1948 uskutečnily demokratické volby pod dohledem mezinárodního společenství.
Komunistická KLDR a prozápadní Jižní Korea
Ve stejný rok na korejském poloostrově vznikly dva na sobě nezávislé státy – na severu Korejská lidově demokratická republika (KLDR) s hlavním městem Pchjongjang a na jihu Korejská republika s hlavním městem Soul. Obě země od sebe dělila 38. rovnoběžka. Většina korejské populace žila na jihu, zhruba dvě třetiny.
Ještě v roce 1948 se Sověti z KLDR stáhli. Kim Ir-sen už měl tou dobou moc nad severní částí poloostrova pevně v rukou. Jeho dalším cílem bylo sjednotit celou Koreu pod komunistickou nadvládou. Propaganda, která měla severokorejské občany připravit na válku, se rozjela na plné obrátky.
„Američtí imperialisté rozdělili náš národ a snaží se kolonizovat naši zemi. Náš národ je v nebezpečí,“ tvrdil Kim v jednom ze svých tehdejších projevů. Dne 25. června 1950 severokorejská vojska vtrhla do Jižní Koreje, aby obsadila území svého souseda.
Začala tak jedna z nejkrvavějších a nejdynamičtějších válek historie. Frontová linie se posouvala tam a zpátky až neuvěřitelně rychlým a předem jen těžko odhadnutelným způsobem. Začátkem září 1950 ovládala Jižní Korea jen asi 10 procent svého území. Zároveň ztratila Soul, čemuž předcházela hektická evakuace vrcholných představitelů z hlavního města.
Před totální likvidací Jižní Koreu zachránila koalice OSN tvořená zhruba 20 státy v čele s USA. Už v říjnu 1950 se situace na bojišti dramaticky otočila. Jihokorejci za pár týdnů získali zpět celé své území a svého nepřítele zatlačili hluboko za 38. rovnoběžku – velmi blízko k čínské hranici, přičemž dobyli i Pchjongjang. I Severokorejci se však brzy oklepali, zejména díky pomoci Číny a SSSR.
Zvraty tak pokračovaly dál až do léta 1953. Tehdy obě válkou vyčerpané strany podepsaly příměří a obnovily hranice na 38. rovnoběžce. Hranice území se tak vrátily do okamžiku, kdy celý zbytečný konflikt začal. Mírová smlouva nebyla nikdy podepsána. S trochou nadsázky tak KLDR a Jižní Korea válčí dodnes.
Diktátor s kultem osobnosti Boha
Počty obětí války se pohybovaly v milionech. Mnoho měst bylo srovnáno se zemí, na což v poválečných dobách doplácela hlavně ekonomicky nevyspělá Severní Korea. Kdo ale čekal, že rozpoutání krvavé války (a tím způsobená humanitární i ekonomická katastrofa) Kimovi podrazí nohy, šeredně se pletl.
Podle severokorejské propagandy totiž válku odstartovali Jihokorejci. Kim Ir-sen také kolem sebe vytvořil takový kult osobnosti, který mu Stalin i Mao Ce-tung mohli jen závidět. Zároveň začal po tisících fyzicky odstraňovat své odpůrce i další skupiny obyvatelstva, které se mu nehodily.
Totálně zlikvidoval například početnou křesťanskou komunitu, k níž přitom jako chlapec patřil. Šlo celosvětově o nejhorší tažení proti křesťanům ve 20. století. Pchjongjang měl přitom velkou náboženskou tradici, kdysi byl nazýván „Jeruzalémem Východu“. Náboženství bylo Kimovi k ničemu ze zřejmého důvodu. Prostřednictvím propagandy udělal Boha sám ze sebe a dalšího už nepotřeboval.
V polovině 50. let se Kim Ir-sen z velké části odpoutal od vlivu Sovětského svazu. Koncem roku 1955 přišel s novou ekonomickou doktrínou a ideologií známou jako čučche. Tento pojem ve volném překladu znamená něco jako absolutní soběstačnost.
Šlo o promyšlený nástroj, jak běžným obyvatelům KLDR vysvětlit, proč je jejich země tak moc izolovaná a proč je nutné, aby absolutní moc ve státě držel jeden člověk. Podle zásad čučche by užší spolupráce s jinými zeměmi zničila suverenitu Severní Koreje, a jedinou možností tak byla pevná vláda jednoho velkého vůdce – Kim Ir-sena.
Prezident, který si vzal za vzor román 1984
I když byla Severní Korea během studené války více či méně závislá na SSSR a Číně, snažila se uplatňovat své vlastní recepty, jak udržet Kimův totalitní systém při životě. V roce 1956 Kim Ir-sen odmítl při jednání s novým sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem přijmout program destalinizace. Umírnění komunisté v KLDR se v reakci na to pokusili Kima svrhnout, jenže neuspěli.
Kim Ir-sen poté většinu odpůrců ve straně zlikvidoval, čímž ještě více posílil svou moc. Oprávněný strach ale měli i jeho spojenci. Ti se báli pravidelných čistek a vykonstruovaných procesů, které severokorejský vůdce po vzoru Stalina využíval jako denní rutinu. Na popravišti mohl skončit prakticky kdokoliv.
Kimova tajná policie byla skoro všemocná. Lidé byli nuceni špehovat a udávat své sousedy, známé i příbuzné. Strach a nejistota byly všudypřítomné. Ze všech diktátorů 20. století byl právě Kim Ir-sen tím, kdo svůj režim dokázal nejvíce přiblížit „ideálům“ absolutní totality, kterou popsal a před níž varoval George Orwell ve slavném románu 1984.
Do problémů s tajnou policií se občan Severní Koreje mohl dostat z důvodů, které mohou přijít Evropanům jako naprosto malicherné a absurdní. Ti, kteří se znelíbili režimu, skončili rovnou na popravišti nebo v pracovních táborech, jejichž krutost byla prakticky bezmezná.
V roce 1972 vznikla nová severokorejská ústava a Kim Ir-sen usedl do čerstvě zřízené funkce prezidenta. V 70. letech začal také postupně předávat první důležité pravomoci svému synovi a nástupci Kim Čong-ilovi. Když se na přelomu 80. a 90. let zbortil východní blok v Evropě a došlo k rozpadu Sovětského svazu, Kim Ir-sen v KLDR nadále držel moc pevně ve svých rukou.
Totální izolace tamního obyvatelstva znamenala kromě zákazu cestování do zahraničí i výrazné omezení pohybu uvnitř KLDR. Na běžných lidech se za uplynulé dekády pochopitelně podepsala totální nesvoboda, silná propaganda i nemožnost dostávat se k pravdivým informacím. Proto byl jakýkoliv větší vzdor proti systému téměř vyloučen.
Chtěl se dožít 120 let
Kim Ir-sen sice nedokázal násilně sjednotit Koreu do jednoho státu, na severu poloostrova se mu ale podařilo vytvořit pevnou komunistickou dynastii. Už za jeho vlády započal severokorejský jaderný program, který má zemi ochránit před vnějšími hrozbami. Severokorejská vláda jej mimo jiné financuje díky výrobě a pašování drog, které posílá zejména do Číny.
Svá poslední léta Kim Ir-sen prožíval ve strachu a v nejistotě. Mnoho času trávil ve svém atomovém krytu. Očividně měl panickou hrůzu z vlastní smrti. Zatímco jeho lid žil v totální bídě a chudobě, on si svolal speciální výzkumný tým, po němž chtěl, aby zařídil, že se dožije alespoň 120 let. I když severokorejští vědci a lékaři dělali, co mohli, ve svém úkolu selhali.
Kim Ir-sen zemřel 8. července 1994 ve věku 82 let, příčinou byl infarkt myokardu. Ve stejném roce zemi v důsledku ekonomického kolapsu postihl hladomor, kvůli němuž zemřelo až 3,5 milionu lidí. Kimovo tělo je uloženo v mauzoleu. Jeho nástupce Kim Čong-il mu přenechal titul „věčný prezident“ a funkce prezidenta byla formálně zrušena.
Sám Kim Čong-il zemřel v roce 2011 (také na infarkt myokardu), ve funkci vůdce ho nahradil Kim Čong-un – jeho syn a vnuk Kim Ir-sena. Komunistická dynastie Kimů tak pokračuje dodnes. KLDR je nadále jednou z nejvíce izolovaných a nesvobodných zemí světa.
VIDEO: Velmi špatná zpráva pro země Západu i Ukrajinu. Co může znamenat Putinova cesta do KLDR?
