Rozhovor s Martou Kubišovou
Zpěvačka, chartistka a disidentka Marta Kubišová je jedním ze symbolů pádu komunismu v Československu. Její píseň Modlitba pro Martu se stala neoficiální hymnou revoluce. Skladbu má prý stále ráda. „Nosím ji jako takový neoficiální ruksak,“ řekla pro CNN Prima NEWS. Komunistickému režimu, který jí zhruba na 20 let zakázal vystupovat, podle svých slov odpustila, ale nezapomněla.
Ve vzpomínkách se Kubišová vrátila i k srpnovým událostem roku 1968. „S maminkou jsme zjistili, že nemáme doma chleba, tak jsem se nabídla, že pro něj dojdu. Proti tomu nemohla protestovat, tak jsem vypadla z domu a hned jsem si to namířila k Československému rozhlasu,“ popsala zpěvačka.
ČTĚTE TAKÉ: Komunisté v listopadu 89 padali jak umrzlí ptáci, říká Pithart. Zpátky jim pomohla šikovná dáma
Na Vinohradské ulici poprvé uviděla sovětské tanky. „Když jsem viděla, co dělají obyčejní lidé, začala jsem se tam smát. Oni totiž na ty tanky plivali a házeli před ně posmrkané kapesníky,“ zavzpomínala. Krátce na to, v roce 1970, jí režim zakázal veřejně vystupovat.
„Někdo říkal, že za to mohly paničky tehdejších politických funkcionářů. Ty mě prý nesnášely. Ale to mi nikdo nikdy nepotvrdil,“ uvedla oceňovaná zpěvačka. Před zákazem vystupovat získala třikrát ocenění Zlatý slavík pro nejlepší zpěvačku Československa.
V období normalizace ji režim opakovaně vyslýchal a vyhrožoval. „Něco povídali, ale já jsem si to nikdy nijak nebrala. Věděla jsem, že jenom štěkají,“ svěřila se. Komunistickým činitelům na ni v té době dokonce donášel její manžel Jan Moravec.
Popsala také situaci, kdy bylo zřejmé, že ji režim sleduje. „Bylo to na ulici na Pankráci, kde jezdí tramvaj. Jednou jsem si říkala, že zjistím, kolik jich na sobě mám. Tak jsem na poslední chvíli proskočila před tramvají a asi čtyři chlapi rychle proskočili za mnou,“ vzpomněla.
V 70. letech působila jako mluvčí Charty 77. „Moc práce jsem s tím neměla, protože lidem ohledně Charty nebylo třeba nic vysvětlovat,“ popsala. Nabídky emigrovat opakovaně odmítala. „Měla jsem tady maminku, skoro devadesátiletou babičku a pudlíky. To bych nemohla udělat.“
Na balkon Melantrichu mě „vystrčili“
Komunistickému režimu, který jí v jejích nejlepších letech zakázal veřejně vystupovat, prý odpustila. „Odpustit je nutné, a proto jsem to taky udělala. Ale nezapomínám,“ řekla. Téměř dvacet let se musela živit neuměleckou činností. Nějakou dobu například pracovala jako písařka.
Během listopadových událostí roku 1989 se pak Kubišová stala jednou z tváří pádu komunismu. Téměř po 20 letech poprvé veřejně vystoupila 21. listopadu na balkonu budovy Melantrich, odkud zaplněnému Václavskému náměstí zazpívala Modlitbu pro Martu. Skladba se od té doby stala neoficiální hymnou sametové revoluce a Kubišová si ji podle svých slov nosí jako „imaginární ruksak“.
„Když jsem vešla do redakce Svobodného slova a pozdravila, přistoupil ke mně hudební znalec a kritik Jirka Černý a řekl mi: ‚Hele, Marti, chtělo by to malou modlitbičku‘. A pak mě doslova vystrčil na ten balkon,“ popsala.
Píseň musela zazpívat bez doprovodu kapely a svůj výkon s odstupem označuje jako „divoký“. „Ale tehdy na tom nezáleželo. Tehdy bylo důležité, aby se člověk radoval z toho, že se zase vrátila svoboda,“ dodala.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Vrcholní politici na Národní budili vášně. Babiše do koše, návrat komunistů nebo srabi, volali lidé
