Herec Lambert pro CNN Prima NEWS: Druhý Connery se už nenarodí, při Highlanderovi pláču

Váš nejslavnější film Highlander je starý skoro čtyřicet let, přesto zůstává nesmírně populární. Jaké kvality musí film mít, aby ho zdobila taková dlouhověkost?
Některým filmům se to zkrátka povede. Není to zas tak často, občas ale ano... Dobře si vybavuju, že hned jak jsem poprvé četl jeho scénář, úplně jsem se do Highlandera zamiloval. Rozhodně jsem ale nečekal, že se z něj stane podobná legenda. Vždyť už ho milují víc jak tři generace.

Možná jeho kouzlo spočívá v tom, že zdaleka není jen akčním filmem...
Přesně tak. Je to velice romantický film o nesmrtelnosti. Od samého začátku jsem ho nepovažoval za bezduchý akční snímek, vlastně spíš za něco, co se tomuto žánru zcela vymyká. Upřímně řečeno – nejvíc se mi na něm zamlouvala právě jeho romantická stránka. Fakt, že jste nesmrtelný, přináší místo výhod spíš spoustu bolesti. Vždyť zatímco vy po staletí zůstáváte stále stejně mladý, vaši milovaní a nejbližší postupně stárnou, umírají. Trpíte tím znovu a znovu. Tahle věc mě na Highlanderovi naprosto fascinovala.

Highlander je hodně emotivní film. Dokáže rozplakat i vás?
Samozřejmě. Třeba při scéně, kdy mi v 16. století před očima umírá má milovaná žena. Vrásčitá, zestárlá, zatímco já mám stále mladou podobu. Ale naměkko jsem i na mnoha jiných místech.

Ve filmu coby hlavní hrdina podstupujete spoustu soubojů s mečem v ruce. Jak těžké bylo naučit se s ním zacházet tak, abyste vypadal jako opravdový mistr?
Před samotným natáčením jsme se čtyři měsíce připravovali speciálně jen na to. Každý den, spoustu hodin, opravdu pečlivě. Začínali jsme s plastovými meči, přešli jsme na dřevěné, až po nějakém čase jsme mohli začít bojovat i s těmi ocelovými. Dostali jsme je do ruky teprve v okamžiku, kdy už jsme si práci s nimi opravdu osvojili a nebyli nebezpeční ani sobě, ani svému okolí. Naštěstí nás připravovala opravdová esa, takže se to všechno povedlo. Zpětně můžu říct, že to byla nejen dřina, ale i velká zábava.

Byl jste mezi postavami „nesmrtelných“ nejšikovnější s mečem i ve skutečnosti, nebo jen podle scénáře?
Nejšikovnější? Spíš nejsnaživější. Co si pamatuju, byl jsem s mečem hlavně hodně rychlý. Podstatnou část highlanderovského příběhu jsem bojoval s japonskou katanou, která mi šla dobře do ruky. Přišla mi jako opravdu praktický meč – byla lehká, určitě se mi s ní manipulovalo lépe než s těžkými meči, které měli ve filmu moji soupeři.

Trpíte silnou krátkozrakostí. Nedělala vám při natáčení bojových scén v Highlanderovi problémy?
Ani ne. Tenhle handicap vás vlastně jen nutí, abyste se o to více soustředil. Dáváte tím pádem ještě větší pozor na každý pohyb vašeho meče. Na to, kde se přesně nalézá váš protivník. Se svým zrakem jsem musel být opravdu stoprocentně koncentrovaný. Svým způsobem jsem to tedy mohl chápat naopak jako výhodu – nedovolil jsem si podcenit vůbec nic. Možná se to nezdá, ale při podobných bojových scénách to může být opravdu nebezpečné. Bez dostatečného tréninku se to natočit prostě nedá. Musíte si spoustu pohybů a návyků vštípit natolik, abyste je dělal automaticky, ani jste už o nich nepřemýšlel.

Za pár měsíců začne režisér Chad Stahelski natáčet remake filmu Highlander. Nebojíte se, co provedou s příběhem, jemuž jste kdysi vtisknul svou tvář?
Vůbec se toho nebojím. Ať už to dopadne jakkoliv, kultovní film z roku 1986 zůstane tím samým, čím byl dosud. O letošní verzi nevím vůbec nic. Ani to, nakolik se bude její příběh lišit od toho, co jsme točili my před 36 roky. Henryho Cavilla, který by měl místo mě hrát Connora MacLeoda, mám jako herce každopádně rád. Třeba v Zaklínači byl přesvědčivý, obecně je to dobrý herec. Myslím, že natočení remaku bylo svým způsobem nevyhnutelné. Právě proto, jak moc populární první Highlander byl. Dodnes si udržuje širokou fanouškovskou základnu, nepřijde o něj kvůli žádnému remaku.

Otec elfů a hobitů Tolkien byl génius i podivín. Mordor vymyslel podle první světové války

Rozhovor

Před 130 lety se narodil John R. R. Tolkien, autor dnes už klasických fantasy Hobit nebo Pán prstenů. Jeho fascinující svět Středozemě s elfy, trpaslíky, čarodějem Gandalfem či skřety zpopularizovaly veleúspěšné Jacksonovy filmy, baví lidi po celé planetě i půl století po Tolkienově smrti. Teolog Pavel Hošek napsal o anglickém jazykovědci knihu, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS s laskavou nadsázkou tvrdí, že Tolkien byl génius i podivín.

Je to asi jako když režisér Roger Donaldson natočil v roce 1994 film Útěk do Mexika s Alecem Baldwinem a Kim Basingerovou. Šlo o remake slavného Útěku z roku 1972, v němž zářil Steve McQueen. Pro Baldwina to muselo být obrovsky těžké, se Stevem McQueenem prostě nelze soupeřit. V případě moderního Highlandera se samozřejmě nabízí spousta otázek: Jak se změní příběh? Kdo se místo skupiny Queen a Freddieho Mercuryho postará o hudbu? Kdo bude obsazen do role mého mentora Ramireze, kterého tak skvěle ztvárnil Sean Connery? Za sebe doufám, že se v remaku nebudou snažit přespříliš kopírovat originál. Rozumnější by podle mého bylo vytvořit si vlastní dějovou linku.

Zmiňujete kapelu Queen, která pro film stvořila takové hity jako Who Wants to Live Forever nebo A Kind of Magic. Jaké to bylo poznat je osobně?
Ze všeho nejvíc to byla velká zábava. Dodnes zůstávám jejich velkým fanouškem. Potkat je osobně, to bylo – řečeno s názvem jejich alba – A Kind Of Magic, kouzelná věc. Prostě pecka. Vlastně nám díky Highlanderovi uspořádali soukromý koncert, na to se nezapomíná. Neuvěřitelný zážitek.

Slova plná úcty máte i pro Conneryho. Jaký dojem na vás zblízka udělal?
Skvělý. A to jak po lidské, tak po herecké stránce. Ze všeho nejvíc si ho pamatuju jako úžasnou lidskou bytost. Sean byl milý a velkorysý chlapík, který by se pro ostatní rozdal. Mně osobně při natáčení velice pomáhal, radil mi především se skotským přízvukem, který jsem jako horal z tamní Vysočiny měl mít.

Při natáčení jste se stali blízkými přáteli. Co jste měli společného?
Určitě ne Seanův golf, ten nehraju. Takže možná spíš víno, na to jsme si potrpěli oba. Obecně nás ale spojovalo hlavně to, jak jsme se dívali na svět kolem sebe. Jak jsme přemýšleli. Proto jsme si byli blízcí.

Letos to budou dva roky, co zemřel. Co jsme v něm jako filmoví fanoušci ztratili?
Pro mě je zcela jednoznačné, že hledání nového Seana Conneryho je marná snaha. Druhý takový se nenarodí. Je to jako s tím Stevem McQueenem. Měli jsme jediného McQueena, jediného Conneryho. I když upřímně řečeno – já si vlastně nejsem jistý, co současní režiséři a producenti skutečně chtějí. Nevyhledávají dnes náhodou něco docela jiného, než tyhle charizmatické machry ze staré školy, chlapy se spoustou vnitřní síly? Nepreferují spíš poněkud obyčejnější postavy, se kterými se publikum víc ztotožní?

Co myslíte vy?
Upřímně… Nevím.

Highlander není vaší jedinou velkou rolí. Už před tím jste zazářil v Tarzanovi. Byla příprava i na toto natáčení náročná?
Rozhodně. Na Tarzana jsem se musel připravovat šest dlouhých měsíců. Bylo to perné, dřel jsem až devět hodin denně. Zabíračka. Jen si to představte: Jakmile jsem začínal s tréninkem, vážil jsem 58 kilogramů. A šest měsíců poté jsem nabral tolik svaloviny, že se mi na váze ukázalo 86 kilogramů. Nenašel byste na mně ani gram tuku, fakt za tím byly neuvěřitelné gymnastické galeje. Nezapomenu, že v prvních dvou měsících to bylo hodně těžké. Pak se ale cvičení proměnilo v návykovou činnost. Devět hodin tréninku denně mi najednou nestačilo. Vrátil jsem se do svého londýnského bytu a cvičil dál. Fakt to bylo jako droga, prostě jsem nemohl přestat.

Na Tarzana jste se nepřipravoval jen v posilovně, ale i pozorováním šimpanzů. Zpětně jste někde řekl, že to pro vás byla nejlepší herecká škola. Proč?
Protože si v určitou chvíli uvědomíte, že slova jsou právě jen slova. Ve skutečnosti musíte s ostatními komunikovat srdcem a očima. Zvířatům nic jiného nezbývá, se slovy si nepomůžou. Když něco potřebují, třeba i lásku, říkají si o to očima. Pro mě jako pro herce bylo tedy velmi zajímavé se od šimpanzů učit. A skutečně trvám na tom, že lepší hereckou školu jsem si nemohl přát. Šimpanzi nic nepředstírají, jsou sami sebou. Permanentně.

Když jste jako mladík kdysi řekl otci, že chcete být herec, prý vám odpověděl, proč se nemíníte živit něčím pořádným. Hercem jste se přesto nakonec stal. Litoval jste toho někdy?
Nedá se říct, že by můj otec byl zcela proti tomu, aby se ze mě stal herec. Spíš měl představu, že to nejdřív zkusím s něčím jiným. Já ale od začátku věděl, že chci dělat právě tohle. V hlavě jsem to měl už od dvanácti. Když mi pak bylo osmnáct, vydal jsem se za svým snem nejdříve do Londýna, pak do Paříže. Prostě jsem to zkusil. A svůj sen jsem si splnil.