DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Kokš byl hlídač hvězd. Holíka chválí, otrávený Nedomanský ho zklamal

Milan Kokš je přesně ten typ člověka, kterého byste chtěli mít za spoluhráče. Zdaleka nejen proto, o jakého obětavce na ledě šlo. Taky pro tu náturu, se kterou se nenudíte. Pro to, jaký je to originál.

Jedna historka za všechny.

Byl ještě holobrádek, když mu jakási bývalá přítelkyně dávala po telefonu na vybranou: „Milane, už toho mám dost. Buď já, nebo hokej.“

Odpověď?

„Neruš, dívám se na mistrovství světa.“

A bylo.

Kdo nikdy s kamarády nesdílel kabinu plnou klukovin, smíchu a rošťácké pospolitosti, ten možná humor s podobně ostrým břitem nepochopí. Jenže Kokš nemá ve zvyku dávat si přehnaně pozor na pusu. Nikdy neměl.

Kolikrát jen na to své řečnění při hokeji doplatil.

Takže mu i v dnešních 83 letech tančí v očích čardáš čtverácké jiskry, když s nadsázkou přizná: „Víte, mně vlastně o góly ani tolik nešlo. Já rád kličkoval, spíš jsem si to s chutí povozil. Bavilo mě i sem tam z někoho udělat hlupáka…“

Pardubický odchovanec se rád směje, je s ním legrace. Přitom by si mohl stěžovat.

Že po osmdesátce sice pořád odřídí 500 kilometrů, celé tělo ho však už bolí. Že už čtvrt století nosí kardiostimulátor. Že když před dvěma roky zkolaboval v lázních, vypadalo to zle. Že kromě všemožných hokejových zlomenin poznal osobně i co je dna, cukrovka, rakovina. Že má doma stříbrnou medaili z mistrovství světa 1966, nechybělo však mnoho a mohla být zlatá. Anebo že v domě kousek za Brnem to nemusela být jediná cenná placka z MS, nebýt zatraceného zranění ze sedmašedesátého.

„Stalo se… Nakonec jsem získal jen stříbrnou. A ta se za mé éry považovala za neúspěch,“ říká chlapík, který má za sebou třeba i dvouleté trénování ženské hokejové reprezentace.

Místo legrace budík

A právě během angažmá u dívek se mu stala ta patálie se srdcem.

Věřte nevěřte, i za touhle 25 let starou historkou je hodně veselého.

Ženský nároďák tehdy hrál mistrovství světa ve francouzském Epinalu, Kokš vedl tým spolu s mladším trenérem Martinem Pešoutem. S děvčaty se mezi zápasy rozhodl provést parťákovi škodolibou lotrovinu: v obchoďáku koupili pohled s bujnými ženskými ňadry a poslali jej Pešoutovi na stadion do Karlových Varů, kde jinak přes rok trénoval. S pozdravem: „Škoda, že jsi s námi nemohl jet.“

Jakmile se pak nebohý Pešout vrátil na západ Čech, přivítaly ho nedůvěřivé dotazy: „Kde jsi byl, když ne na šampionátu?“

Jenže ani Pešout nebyl žádné fórkařské béčko, tak zosnoval rafinovanou pomstu: Kokše i reprezentantky z celé republiky pozval do Varů na svou domnělou rozlučku se svobodou. Přijely skoro všechny, bylo to dojemné, pilo se a hodovalo, než hvězda večera uprostřed rozjetého mejdanu přiznala barvu – kdepak svatba, bouda je to, tentokrát na vás, chacha! A strhnul závěs z tabule, na níž bylo napsáno: Epinal – Karlovy Vary 1:1.

Večírek to neutnulo, holky se té habaďůře smály, vzaly to, sklínky cinkaly ještě dlouho po půlnoci.

Jenže kolem jedné to přišlo.

„Bavím se s děvčaty, najednou tma, jsem na zemi. Na minutu se mi zastavilo srdce,“ popisuje Kokš. „Po chvíli jsem naštěstí přišel k sobě. Zjistili mi ale poruchu srdečního rytmu. A dostal jsem budíka.“

Říkají mi docente

Dnes už má čtvrtého. A není to jediný důvod, proč si ve špitálech připadá pomalu jako doma.

Listování jeho chorobopisem je skoro jako čtení Vojny a míru od Tolstého; taky pěkně na dlouho. I příběh kluka od Matičního jezera ostatně nabral překvapivé zákruty. Vždyť Kokš je vedle všech očekávatelných oddělení registrován třeba i v porodnici.

„Začala mi totiž růst prsa. A hlavně mě bolela,“ vysvětluje. „Šel jsem s tím na rentgen, na cétéčko. Nenašli nádor, ale zánět. Řekli mi, že takové věci se neřeší ani na chirurgii, nýbrž v porodnici. Kde se to vzalo? Trpí tím někteří lidé, kteří berou kortikoidy. A já bral leccos po operaci rakoviny prostaty.“

I ten dva roky starý kolaps v lázních ho poznamenal. Už jen proto, že po něm změnil životosprávu, úplně například přestal pít pivo. Lékaři ho chválí, že ze 107 kilogramů shodil na šestadevadesát.

„Teď mi nikdo neřekne jinak než docente. Před tím jsem byl přescent.“

Zase to říká s úsměvem. A co by také ne, vždyť má s lékaři dost zkušeností už ze svých hokejových let.

Jednou při vhazování zabral s takovou razancí, až si vytrhnul biceps z ramene. Jindy, při mistrovství světa 1966, ho u mantinelu sroloval stokilový Sovět Ragulin, až Kokšovi zlomil dvě žebra. Těžko se to chápe, český útočník ale i s tím odehrál dvě následující přátelská utkání proti Jugoslávii. O rok později už bylo hůř – to měl jet na další mistrovství světa do Vídně, nedlouho před tím si ale zlomil nohu na Spartě.

S tím už se hrát nedalo.

„Bylo to nezaviněné,“ popisuje osudné zranění. „Tenkrát jsem v první chvíli necítil nohu od břicha až po kotníky, ze začátku mi to ale nikdo nevěřil. Přijel sparťan Franta Tikal, skvělý chlap, a povídal: ‚Mladej, nefilmuj a vstaň.‘ Mně přitom tekly slzy bolestí. Ještě v šatně mi spoluhráč Standa Prýl říkal: ‚Stáhni to a hrajeme dál.‘ Skutečně to ale nešlo. Přišel jsem tím o MS 67 a možná i o olympiádu.“

Šťastný náhradník

Jeho jediným šampionátem tak zůstala Lublaň 66. Mistrovství, ze kterého se s týmem sice vraceli s medailí, přesto spráskaní.

Jelo se tam tenkrát s jediným cílem: urvat zlato.

A pozor, mohlo to tak dopadnout.

Finy nároďák zválcoval 8:1, Kanadu a Švédsko přetlačil shodným poměrem 2:1. K prvnímu titulu od roku 1949 stačila i remíza v posledním duelu proti SSSR, jenže místo oslav zahřměl debakl 1:7.

„Velké zklamání. Už v 5. minutě jsme prohrávali 0:3, takže bylo hned jasno,“ vzpomíná Kokš, který na turnaji vstřelil celkem tři góly. „Já tam původně jel jako náhradník, nakonec jsem odehrál všechno. Půlku mistrovství jsem zaskakoval za Jardu Holíka, který si těsně před MS zranil kyčel v přáteláku s Kanadou. Druhou za Pepka Černého, který si v Lublani zlomil nohu. Sranda je, že jsem na mistrovství nemusel jet i z úplně jiných než výkonnostních důvodů. Když se totiž zranil Holík, řešilo se, kdo za něj. A Slováci požadovali, že reprezentace musí být složená v určitém poměru, takže by měl jet jejich Čapla. Předseda hokejového svazu Andršt letěl do Bratislavy jen proto, aby to vyjednal.“

Mohlo to tenkrát dopadnout zlatou tečkou? Snad i mohlo, kdo ví. Kokš se při povídání o dávném šampionátu neubrání zmínce o spoluhráči Václavu Nedomanském. O ikoně, legendě, jednom z nejlepších československých es předjágrovské epochy. A též o poněkud svérázné osobnosti.

„Na MS 66 to nezvládnul,“ domnívá se Kokš. „Nešlo mu to. Zlobil se na něj i trenér Bouzek, dokonce mu vyčinil před celým mužstvem: ‚Vím, že se ti nedaří tak, jak by sis přál. Se svou kvalitou se ale prostě nemůžeš dostat ještě pod průměr. Musíš aspoň bojovat, abys byl průměrným hráčem.‘ Tenkrát se na poslední zápas proti Rusákům měnila taktika. Jako střední útočníci jsme měli eliminovat centry soupeře, aby nemohli střílet na branku. Jenže Vašek se na to úplně vykašlal. A kvůli jeho přístupu mimo jiné obránce Ruda Potsch schytal střelu, která mu vrazila lícní kost dovnitř. Hokejovou disciplínu Nedomanský absolutně neměl. Byl bezesporu velkou osobností. Já jsem na něj ale celkem zanevřel.“

Holík neměl hluché místo

Zatímco v nároďáku se s Nedomanským sešli i ve stejné lajně, v lize patřili k úhlavním nepřátelům. Kokšova role totiž spočívala v bránění největších hvězd soupeře, hru se snažil znechucovat třeba Ivanu Hlinkovi, Jaroslavu Holíkovi.

A když se hrálo proti Slovanu Bratislava, pak i „Big Nedovi“.

„Každý z těch velkých hokejistů na mé bránění reagoval jinak,“ tvrdí Kokš. „Třeba Ivan to bral sportovně. S Jardou to bylo těžké, protože si neustále někam najížděl, bruslil, hrál i bez puku. U něj jste nenašli hluché místo, dal vám zabrat. Zato Nedomanský se hlídáním snadno nechal otrávit. Jednou jsem s ním v Bratislavě jezdil skoro za ruku, a to ho strašně vytočilo. Nemohl si to odpustit a fauloval mě.“

Podle podobných příběhů to možná vypadá, že Kokš býval při hře pěkné kvítko, není to však pravda. Záludnost i hrubost mu byly cizí, bránil povětšinou čistě. Proto mu tak vadí, co často vidí během současných hokejových bitev.

„Proč se to ve skrumážích co chvíli pere a boxuje? Proč se dnešní hráči potýkají i kvůli úplným blbostem? Nemám to rád. Ani Kanaďani už dnes nemají tolik šarvátek jako Češi. Nechápu, jak může hoch likvidovat druhého, když je to u obou jejich zaměstnání?“ ptá se. „Dnešní hráči jsou samozřejmě rychlí, umí u mantinelů bojovat i o zdánlivě ztracené puky. To za nás když to člověk nedostal na hokejku, druhého hned naprášil, kam mu to dává. Jenže jsou věci, které mě na dnešním hokeji strašně rozčilují. Jako když útočník najíždí sám na obránce, bojí se ale udělat kličku, už zpracovaný puk si radši nastřelí a jede si ho znovu vybojovat. Má to logiku? Já ji v tom nevidím.“

Když si holky nenahrají

Za svého života poznal hokej ze všech možných úhlů. O tom hráčském už byla řeč, mimo něj ale potom kroužil po ledě i v pruhovaném jako rozhodčí. A také to dotáhnul až do ligy.

On, dřív tak náruživý kritik sudích!

Rád vzpomíná třeba na utkání Bratislavy s Vítkovicemi o poslední místo, které pískal jako rozhodcovské ucho. Bylo to tehdy hodně vypjaté, pořádně se jiskřilo. Kokš na to nic – jen tak bruslil zleva doprava, dopředu dozadu, hlavou mu létalo: „No jo, teď jsem to asi měl písknout. A tohle asi taky. Aj, no, teď už je pozdě.“

Neuvěřitelná věc – během té řeže nevyloučil ani jednoho hokejistu.

Druhý den mu domů telefonoval šéf rozhodčích Adamec a nechápal: „Prosím tě, můžeš mi říct, co se to tam dělo? Volal jsem do Vítkovic i do Bratislavy. A všichni s tebou byli spokojení!“

Když to stejně benevolentně pojal zanedlouho i v souboji Sparty s Jihlavou, už se to Adamcovi tolik nelíbilo. A protože tuhle svou výtku – mimochodem docela nespravedlivou – vytáhnul na bývalého hráče i o několik měsíců později při hodnocení sezony, Kokš zase jednou ukázal, že ze sebe nenechá dělat troubu.

Cože? Tohle si na mě chcete vymýšlet?

Radši řekl sbohem.

Dělal pak stavařinu.

A přece se k hokeji zase vrátil, tentokrát jako trenér.

Jak potom Jaroslav Holík koukal, když jeho Jihlavákům nadělila parta brněnských starších žáků vedená Kokšem 15:0! „Ten pěnil! Prý: ‚Kokšáku, co to máš za parchanty?‘“

Z těch mladých klacků Ingstavu Brno nakonec udělal i mistry republiky, byla to velká sláva, na niž je dodnes hrdý. Jasně, cloumala s nimi puberta, byla to někdy divočina. A přece to bylo snadnější, než když později kývnul na nabídku vzít si do parády ženský nároďák.

„S ženskými je to těžké. Když spolu dvě nemluví, tak si nepřihrají ani na ledě. To chlapi se pošlou do pr…. a je to raz dva hotové, jede se dál. U děvčat? Problém může nastat i tehdy, jakmile se mají – jak to říct – ráda. Pokud se ukřivdí jedné, poškozená se cítí i její ochránkyně. S tím se pracuje špatně. Nebo si vzpomínám, jak nás trenéry chtěly uvést do rozpaků: ‚Pane Kokši, můžete rozsoudit, kdo z nás má větší prsa?‘ No, co si budeme povídat, to se vám s chlapy nestane.“

Vedle od stolu se téhle historce směje i paní Kokšová.

Utíná náš rozhovor ne proto, že by ji povídání o ženské kabině pohoršovalo. Vůbec. Ozývá se jen a jen proto, že do hlubokých talířů právě rozlévá polévku. Nudličkovou.

„Dáte si, ne?“ otáčí se ke mně. „A víno taky? Určitě! Vždyť já ho naučila pít i toho mého Čížka od Pardubic…“

A je dobře.

Stříbro, nestříbro, choroby nechoroby, budík nebudík.

Je dobře.

Teď ano.