DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Nadrchal byl už v roce 1968 chlup od Nagana, teď trpí v domácím vězení

Ruka v modrošedém svetříku trochu ztěžka ukáže nahoru do poličky nad kuchyňským dřezem.

„Vidíte? Tamhle jsou. Odjakživa.“

Pro jeden z talířů se stačí natáhnout, nic složitého.

Pokud jde o mě.

Pokud jde o Vladimíra Nadrchala, 86letou hokejovou legendu a pána domu, je to mnohem těžší.

Držitel dvou medailí z olympiád a tří z mistrovství světa se už několik let sžívá s upoutáním na invalidní vozík. Proto se na svou jarní zahradu, na kterou vede několik schodů, dívá nanejvýš z okna, proto se už skoro nepotkává s kamarády. Proto má ve svém brněnském baráčku mezi přízemím a prvním patrem pojízdnou plošinu, do druhého poschodí se stejně jako ven nedostane bez pomoci vůbec.

A proto by talíře potřeboval položené na lince, ne metr nad ní.

Na rukou se totiž jakž takž vzepře, s obrovským vypětím sil se dokonce i postaví; když se tedy něčeho drží. Kdykoliv se však pokusí o pohyb navíc, vratká kolena jej zradí.

„Takže manželce neustále opakuju, aby nádobí nedávala nahoru, jak je zvyklá. Jenže ona občas zapomene. A já jsem nahraný.“

Co naděláte.

Někdy je nejvíc chytit střelu Jakuševa, Firsova.

Někdy ne.

Na hlavě 106 stehů

Za zasklenou vitrínou si hoví přes půl století staré medaile a poháry. Nezbylo na světě už moc kamarádů, s nimiž je Nadrchal kdysi vyhrál. Přijde to samo od sebe, člověk najednou častěji říká BYLO, než JE.

Když mi jeden z nejúžasnějších brankářů české hokejové historie vypráví příběh každé z těch trofejí, vypadá na vozíku docela křehce.

Je i není to pravda.

Ve skutečnosti byl už od jinošského věku spíš sukovitou náturou, chlapem z křemene. Už jen proto, že než se na přelomu 50. a 60. let stal průkopníkem v používání gólmanské masky, chytal pumelice soupeřů jen tak, prostovlasý. Jak bývalo zvykem.

Hlavu má proto vyspravenou 106 stehy.

Nos měl přeražený mockrát, krev tekla běžně, boule a modřiny nepočítal. Měsíc před svatbou mu rána z dálky vyrazila hned čtyři horní a čtyři spodní zuby, musel pak jíst trubičkou. Šílenost. Ještě horší to bylo jindy při tréninku, když se brusle spoluhráče Dandy mihla vzduchem tak nešťastně, až parťákovi z RH Brno nařízla krk hned u aorty.

„Tenkrát jsem měl namále,“ vzpomíná nejlepší gólman mistrovství světa 1958. „Já byl mnohokrát rozpáranej. Zlé to bylo i před olympiádou v americkém Squaw Valley 1960, když jsem při přípravném zápase v Minneapolisu dostal šťouchanec holí do oka. Krvácelo to, byl jsem rozbitej. Zatímco nároďák odjel pryč, mě odložili do špitálu. Tři dny jsem ležel na ajnclíku s okem zadělaným, mluvili na mě anglicky, nic jsem nerozuměl. Až po čase pro mě někdo přijel autem, zavezli mě zpátky za týmem. Jenže oko pořád nebylo dobré. Olympijský turnaj se navíc hrál vysoko v horách, ve skleněné hale, přes stěny pražilo slunko – oči mi v jednom kuse slzely. No, nebudu se vymlouvat – chytal jsem blbě.“

Dodnes ho mrzí, jak mu tenhle šrám poznamenal kariéru.

„V posledním zápase s Američany jsme po dvou třetinách vedli 4:3, oni si ale o přestávce pomohli nadýcháním kyslíku, což se v té nadmořské výšce projevilo. Za dvacet minut jsme pak od nich dostali šest gólů! Trvalo mi dost dlouho, než jsem se z toho vyhrabal.“

„S tímhle se reprezentant musí smířit, říkal jsem to i mladým: Když pustím v lize dva góly proti Litvínovu, nic moc se neděje. Pokud je ale pustím proti Rusům na mistrovství světa, nikoho nezajímá, jestli jsem ty střely viděl, zda to náhodou nebylo na poslední chvíli tečované. Ne. Stejně se to s vámi veze. Publikum si bude pamatovat: h***o chytil. Ve výsledku tak nejvíc záleží na tom, jestli máte dostatečnej lauf na to být geroj v důležitých soutěžích.“

Dobrý, ne nesmrtelný

Ne, hokej není vždycky milosrdná láska.

Jako v sedmapadesátém, když Nadrchalovi zemřel táta. Nadějný brankář zrovna přestoupil z Pardubic do Brna, nikdo se na nic neptal, smutek nesmutek, alou na led; v novém klubu hrál poprvé jen pár hodin po pohřbu.

Těžká věc.

Stejně jako přijmout fakt, že sice patřil k mimořádné hokejové generaci, nikdy ale nevyhrál ani mistrovství světa, ani olympiádu.

Přitom k tomu chybělo tak málo!

Třeba na šampionátu 1961 v Ženevě, při prvním mistrovství, kde se podařilo porazit SSSR. Kdyby Čechoslováci přemohli i Kanadu, byli by poprvé od roku 1949 zase šampiony. Jenže se zámořským celkem hráli jen 1:1 a konečný poměr branek za celé MS mluvil pro výběr javorového listu. Na titul se muselo čekat dalších jedenáct let.

Nebo na olympiádě v Grenoblu 1968. Tam také stačilo jediné – porazit v posledním utkání Švédy. Dopadlo to 2:2, takže Nadrchal, jeho brankářský parťák Vladimír Dzurilla a další spoluhráči skončili i tentokrát druzí.

„Kdyby to tam přitom jednou, jedinkrát spadlo, mohli jsme být už v osmašedesátém zlatí jak později Haškova parta v Naganu,“ lituje. „Asi by kolem toho nebylo takové haló, ale sláva by byla. No, škoda, šance jsme měli. Podobné momenty vám zůstanou v hlavě do konce života. Turnaje jako mistrovství světa a olympiáda jsou totiž skutečné mezníky. Zahrajete tam třeba i slušně, lidi tleskají. Fajn. I v očích druhých jste dobrej. Jenže ne nesmrtelnej. Nesmrtelnej jste jen tehdy, pokud jste to dotáhnul až ke zlatu. A nám k té nesmrtelnosti chyběl gól. Byli jsme jen… ehm, dobrý.“

Byli, pane Nadrchale, byli.

To zase jo.

Čechoslováci v těch bohatýrských časech dokázali na mistrovství světa porazit Kanadu 8:0, Američany 12:0. Australanům nasázeli na olympiádě 1960 osmnáct gólů, Japoncům o čtyři roky později sedmnáct. I takoví Finové slízli osmibrankový výprask.

To už snad ani není pravda.

„Gólmani mívali na turnajích za milník zápas proti Sovětům. Většinou to bylo tak, že kdo s nimi utkání začal, tak byl střídaný a skončil. Sranda to ale nebývala ani s Kanadou. Třeba na mistrovství 1958 přijela ohromně silná, drtili to tam strašným způsobem. Já od nich dostal jenom šest gólů. Zní to divně, ale to tenkrát znamenalo hodně lichotivou vizitku,“ vybavuje si Nadrchal.

Některé rány od kanadských lamželez se ale jen tak nezacelily. Sebevědomí chlapíci zpoza oceánu hráli úplně jinak, pořádně se to řezalo. Při sérii přátelských zápasů na severoamerickém ledě do sebe šli nahecovaní rivalové tak tvrdě, až se pak musel na ambasádě uspořádat usmiřovací večírek.

„Kanadské mužstvo pátera Bauera tvořili mladí, nadržení kluci, študáci, většinou takoví hajzlíci. A jelikož jsme měli i my hochy, kteří se nebáli, děly se věci. Nakonec jsme si ale podali ruce.“

Maska? Jen pro sraby

Právě od kanadského brankáře Setha Martina ostatně okoukal náčiní, na něž pak v Československu všichni zírali jak na zjevení. Roku 1961 si na šampionátu půjčil Martinovu masku, pečlivě si ji prohmatal a ofotil. Ve vlasti pak s pomocí šikovného kamaráda a sochaře vytvořili věrnou kopii.

Hokejová škraboška byla z dvoumilimetrové vrstvy epoxidu a z tkaniny, leccos vydržela. Zpočátku však nevyvolávala příliš respektu.

„Spíš mě měli za sraba, který se bojí puku,“ popisuje Nadrchal s odstupem.

Dlouho se uvádělo, že právě on byl prvním českým brankářem s maskou. Dnes se ovšem zmiňují i jiná jména. Čert to vem, co má člověk na kmetská kolena z nějakého prvenství. Pozoruhodné ale z dnešního pohledu je, že se lišil i v dalších ohledech.

K průkopníkům patřil třeba, co se týká lapačky. Než se tu po zámořském vzoru ujala, puk se krotil v rukavici boxerce. Bolelo to, nastřelené puky z ní vypadávaly. Nadrchal se s bachratou novinkou na ruce učil chytat celé jedno léto, na betoně jen tak v trenýrkách a teniskách. Kamaráda pobízel: „Střílej, co to jde. Když mě to trefí, moje chyba.“ A na lapačku si zvykl. Oproti jiným tehdejším brankářům byl rázem ve výhodě.

„Snažil jsem se být svůj, mít jak jinou výzbroj, tak i styl,“ přiznává po letech. „Tenkrát jsme neměli kde čerpat poznatky, tak se chytalo tím, že se hodně padalo na zem do širokých rybiček, abyste vyšťouchnul puk. Já se už tehdy snažil víc stát na nohách. Víc se naučit bruslit. Což u brankářů nebylo zvykem.“

I díky této odlišnosti se prý vypracoval do nároďáku.

A hned při svém premiérovém mistrovství jej zvolili nejlepším brankářem, přestože za jedničku byl původně Jiří Kulíček.

„S chytáním je to stejně trochu záhada. Jeden den se můžete klidně otočit zadkem ke hře a všechno vás trefí. Druhý den lítáte v brance jak blbec, jenže někdo jen tak máchne hokejkou, tečuje vám to mezi nohy a jste za pitomce,“ říká. „Já jsem o brankářské roli pochopil spoustu důležitého teprve ve třiceti, když mě po olympiádě v Grenoblu vyřadili z nároďáku. Nasbíral jsem to zkušenostmi. A vidíte – dnes toho bude díky vedení, speciálním gólmanským trenérům a kurzům vědět víc i desetiletý kluk. Musím to přiznat: současní hráči jsou na úplně jiné úrovni.“

Cesta na vozík

Bystré vyprávění osminásobného mistra československé ligy někdy v té chvíli utíná jemné cinknutí, to paní Nadrchalová přináší ke stolu lahev a dvě sklínky.

„Tady máte na zdraví!“

Hned je co chválit, domácí meruňkovice šmakuje, jemně hladí po jazyku. Jenže zrovna s tím zdravím je to polízanice, alespoň u muže naproti mně.

Jsme zase u toho.

Je to pár let nazpět, co Nadrchal doma zničehonic upadl. Vlastně se to dalo čekat. Záda ho trápila už jako aktivního hráče, čtyřikrát mu taky měnili kyčle, u kolen spravovali vazy či menisky. Co prášků za ty roky spolykal, kolik času strávil v lázních v Jáchymově a v Piešťanech! Když se to všechno sečetlo, přišel k stáru o cit v nohách, musel chodit o berlích. A pak se jednoho prosincového dne ukázalo, že už to nepůjde ani s nimi.

Prý: ucpání míchy.

Den před Vánoci ho operovali, svátky strávil na jipce. Měsíce jej pak znovu učili chodit, dávali mu naději. Jedna operace, druhá, infuze, obstřiky, dřina na chodítku, znovu a znovu. Pochybnosti. Marnost. Nakonec jistota: dobré už to nebude.

„Beru to tak, že s tím člověk nic nenadělá,“ přiznává. „Ale to víte, že mi to vadí. Já byl zvyklý jezdit každý den autem, všechno si zařizovat. Teď se nemůžu dostat ven z baráku. To je pro mě nejhorší. Než se mi to stalo, pravidelně jsem chodil na srazy bývalých hokejistů, kecali jsme, byla sranda. To přestalo. A chybí mi to. Moc. Teď když něco potřebuji, musím si o to druhým říkat. A já přitom právě tohle dělám strašně nerad. Je mi to blbé.“

Neptám se, co by zrovna teď potřeboval nejvíc. Vím to. Řekla mi to Liběna Hlinková, vdova po geniálním kouči Ivanovi, jehož jméno nese Nadační fond podporující bývalé hráče nacházející se v sociálně obtížné životní situaci. Právě díky této organizaci má Nadrchal vozík, co chvíli za to vyjadřuje vděk. Právě přes tuto organizaci můžete legendám jako Nadrchal přispět i vy, stejně jako to udělala CNN Prima NEWS.

Hlinková mi svěřila, že bývalý brankář momentálně ze všech krás světa touží především po vybudování nájezdu, díky němuž by se z obýváku dostal na svých kolech až do zahrady nebo dál; kamkoliv by se mu zamanulo.

„Výjezdová trať už je skoro hotová, u branky je to připravené. Musí se to ale dotáhnout. Dělá se to po etapách. Furt se to předělává, furt to nemá konec. Mám velký sen se ještě někdy dostat na hokej za kamarády, jsem ale závislý na pomoci ostatních. To je holý fakt. Beru to, jak to je.“

A zrovna teď je to na draka, proč to nepřiznat.

Zakázané knedlíky

Podávám mu kresbu od své šestileté dcery – dárek. Je na ní hokejový brankář v červeném, s nápisem ČSR na hrudi. Ještě bez masky, zato se snaživě roztancovaným nápisem NADRCHAL nad brankou.

Tu máte, pane.

Za všechno. Za medaile i za meruňkovici.

„Trefila to, i tenhle účes jsem nosil,“ rozzáří se unavená tvář.

Přes obrázek nakreslený podle černobílé fotografie se ještě jednou přenášíme k tomu, co bylo. Třeba do roku 1959, kdy se na českém ledě hrálo mistrovství světa.

Tak jako letos.

Jen jinak.

„Pořád si to pamatuju. Když jsme šli na trénink, museli jsme se protlačit davem. Tehdy to bylo normální – fanoušci vás poplácali po zádech, sem tam někdo pronesl: ‚Chytej pořádně.' Bylo to přátelské, domácké. Lidi s námi víc cítili. Nebylo to od nich zlé. Z tribuny zaznělo: ‚Probuďte se.' Nenadávali nám ale, neřvali ‚zabij ho!'. To ne. Dneska u fanoušků vidím skoro až nenávist, to tenkrát nebylo.“

Ani v tom devětapadesátém to neskončilo zlatem, tým vydoloval bronz až díky památné výhře 5:3 nad Kanadou v posledním duelu. Přesto je na co vzpomínat. Na plné bratislavské a štvanické tribuny. Na to, že šlo o první mistrovství vysílané televizí. Na obávaného kanadského rabiáta Dewsburyho, který už byl tou dobou vítězem Stanley Cupu. Na kultivovaného trenéra Vlastimila Sýkoru, otce dnešního televizního experta Marka Sýkory.

„To byl pozoruhodný člověk. Tichý, inteligentní, ohleduplný. Uměl i zkritizovat, hráče ale nikdy neshodil,“ vzpomíná Nadrchal.

Není náhoda, že se chvíli bavíme právě o Sýkorovi. Přestože je už 11 let po smrti, v brněnském domku na něj stejně občas přijde řeč.

„Neuhádnul byste proč. On mi totiž tenkrát zakazoval knedlíky. A jelikož je moje žena dělá nerada, vždycky mi to vysvětluje: Nebudou, máš je od Sýkory zakázaný,“ popisuje legendární brankář.

Směje se tomu.

Pak je vteřinku ticho.

Než na mě Vladimír Nadrchal spiklenecky mrkne: „Má to ale marný. Stejně je jím.“