DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Tvrďák Potsch chránil Hlinku před generály, naštvali ho ruští posměváčci

Zeptejte se Rudolfa Potsche, jak se má.

Odpoví lišácky: „Mám se špatně, ale dobře to snáším.“

A je v tom všechno.

Devadesátka na dohled. Všechny vrásky, šrámy, jizvy, bolesti. Zlomeniny, pohmožděniny, operace, sádry, dlahy, šrouby v ruce. Jařmová kost, která se mu kdysi při hokeji vmáčkla dovnitř. Umělá chlopeň, jež ho roky drží při životě. Problémy s ledvinou, na níž mu před časem vypalovali tumor. Ale i jedna vteřina z minulého listopadu, kdy doma zničehonic ztratil vědomí a od chodítka se bezmocně zhroutil na zem tak smolně, až si zlomil obratel.

„A to víte, pane Potschi, že jste měl dříve zlomený i jiný obratel?“ zeptala se ho ve špitálu obsluha rentgenu.

No, možné to je.

To je hokej, mladá paní.

Víte, ono to obyčejně víc bolelo toho druhého. Třeba Sověta Jurzinova, později slavného trenéra. Jak ten prskal, když ho zpevněný mládenec z Brna při zápase trefil tělo na tělo!

„Bodyčeky ramenem, to bylo moje,“ vzpomíná Potsch. „Rozhodně jsem nebyl zákeřný, ale kontakt ve hře jsem vyhledával. Útočníci tenkrát nedávali moc pozor, dívali se na puk, neměli přehled. Tak jsem si na ně počkal. Existovaly dva druhy bodyčeků. Jeden efektní, kyčlí, který používal třeba Machač. Soupeř se po něm překulil. Bodyček ramenem je oproti tomu přímý náraz, protivník prostě padne, většinou má zaražený dech. Měl jsem výhodu, že jsem hrál s Honzou Kasperem. To byl napůl Rom, my říkali cigán. Měl sto kilo, všichni soupeři se ho báli, i Rusové s úctou říkali, že je to medvěd. A jak se mu útočníci snažili vyhnout, většinou vjeli na mou stranu. Počítal jsem s tím, už jsem na ně čekal.“

Tváří prošedivělého pána se mihne úsměv.

Bohatýrský, kurážný, trochu furiantský.

Vlastně stejný, jaký měl v jednašedesátém, když národní tým poprvé v historii porazil Sověty.

Dlouhé nosy Sovětů

V Ženevě a Lausanne to bylo třetí Potschovo mistrovství světa. Tenkrát se šampionát hrál naposledy pod širým nebem, kluziště bylo ve vypuštěném plaveckém bazénu, přímo nad ním se klenul skokanský můstek. Od Čechoslováků se nic moc nečekalo, těsně před turnajem jim navíc při autonehodě tragicky zemřel trenér Eduard Farda. Jenže reprezentace do toho potom od začátku šlápla – smetla Finy i oba německé výběry, porazila Američany.

A pak – zázrak zázraků – potupila výsledkem 6:4 i pyšné Sověty.

„Často nám přišli až nepřekonatelní,“ vybavuje si Potsch. „Jenže v roce 1961 přijeli se staršími, končícími hráči – Sologubovem, Tregubovem. Navíc neměli brankáře, chytal jim průměrný Činov z Dynama Moskva. Však mu taky Venca Pantůček dal gól přímo z buly!“

Když se pak podařilo udržet se silnou Kanadou remízu 1:1, Československu stačilo k zisku zlatých medailí jediné: aby Sověti v posledním zápase s Kanadou neprohráli. Jenže sen o prvním titulu od roku 1949 se rychle rozplynul, sborná dostala výprask 1:5. A její hráči se při závěrečném ceremoniálu nastoupeným Čechoslovákům smáli, dělali na ně dlouhé nosy.

„To jim nikdy nezapomenu,“ popisuje Potsch. „Tehdy prostě nemohli připustit, že bychom měli dopadnout líp než oni.“

Se slavnou generací získal dohromady tři druhá místa na MS, dvě třetí. K tomu přidal jednu bronzovou medaili z olympiády v Innsbrucku 1964. Zahrál si i na domácím šampionátu 1959, kde s kamarády vybojoval třetí příčku až díky závěrečnému přemožení kanadských pořízků. To byla kolikrát pěkná kvítka, ani jich se však Potsch nikdy nebál. Aby také ano – ještě za trenéra Fardy bylo zvykem věnovat až dvě hodiny týdně boxerskému tréninku, tak si ta lamželeza mohla něco zkusit!

Nejvypjatější to tedy nakonec stejně bylo vždycky se SSSR. Řezalo se to fest i dávno před srpnem 68. Kolikrát si fanoušci mysleli, že s velkou východní říší prohrává povinně, jenže tím to nebylo; Sověti hokej prostě uměli.

„Pamatuji si, že byli jak stroje, mašiny, s nikým se nebavili,“ vzpomíná Potsch. „Na klubové úrovni to ovšem bylo něco jiného. Měli jsme třeba družbu s Dynamem Moskva, se kterým jsme dokonce jezdili na turnaje do Novosibirska. Tam to bylo něco. Hrálo se venku, v hrozném vichru, v -30 stupňů Celsia. Sedm se nás klepalo na střídačce, sedm se nahřívalo v kabině. Pod helmu jsme si na uši natáhli kulichy, obličej si mazali vazelínou, pod hokejové rukavice si navlékali další, které se nosily do tanečních. A místní fanoušci jako kdyby nic – i v té morně byli nadšení, kolem ledu stáli už dvě hodiny před zápasem. No, byli na tu zimu asi zvyklí.“

Americká bída

Byla to úplně jiná doba. Když se reprezentace v roce 1960 připravovala na olympiádu v americkém Squaw Valley, trenéři Farda s Horským honili hokejové hvězdy po Nízkých Tatrách, Potsch a spol. se potili při osmihodinových túrách s batohem plným deseti kily písku na zádech, přespávali v kolibách.

Ještě než se letělo přes oceán, svolal si úředník Duda z velvyslanectví v USA hráče k sobě a dal jim politické školení.

„Začal nám vyprávět, že v Americe panuje hrozná bída. Že tam budeme mít hlad, protože Američani neumí připravit dobré jídlo, všechno zkazí kečupem,“ říká Potsch. „Úplně nás zblbnul, všichni jsme si pak do USA zabalili štangli salámu. Na letišti v New Yorku nám ji celníci vzali, hlady jsme tam ale pochopitelně stejně netrpěli. Často jsme si tváří v tvář západní realitě na Dudu vzpomněli. Jaký to byl idealista. Nebo spíš blbec…“

Historek z amerického zájezdu by se našly mraky. O nasazeném tajném očku, soudruhu Vanďourkovi, který měl hokejisty hlídat. A který pak celou olympiádu strávil v jídelně. O zápasu s Australany, jenž skončil 18:1. O tom, že za partu z klokaního kontinentu hrál i emigrant Zdeněk Tikal, brácha československého reprezentanta Františka – jeho jméno rozhlasáci komolili na Tajkl, aby se o něm doma nevědělo. O tom, že si Rudolf v Americe přivodil zlomeninu s tajemným názvem Bennettova – když ho coloradští lékaři operovali, doktor českých hokejistů zíral, že při zákroku vůbec nedívají na pacienta, ale na velkou obrazovku, kde mají všechno zvětšené.

Zkrátka jiný svět!

I Rudolf na to všechno koukal s otevřenou pusou, Nemohl nevidět, na jaké straně železné opony se žije líp. Přesto o emigraci nikdy nepřemýšlel.

„Su typ, který by nemohl žít ani v Praze. Brno je moje srdeční záležitost,“ vysvětluje.

Svému milovanému městu pomohl na přelomu 50. a 60. let k devíti ligovým titulům, RH (později ZKL) Brno bylo i v evropském měřítku pojem. A soupeři jej nenáviděli. Ať hrálo na jakémkoli československém stadionu, vždycky z tribun zněly nadávky na protěžovaný policejní klub.

„Jacípak policisté? My jsme byli civilní zaměstnanci,“ nechápe Potsch. „Vůbec nejhorší to bývalo na Slovensku. U zimáku v Bratislavě stála železniční trať s kameny, místní to po nás rádi házeli. Až se do toho musela vložit policie. Po zápasech jsme radši ještě čtyři hodiny seděli v kabině, z Bratislavy jsme měli vypracované tři únikové cesty. Stejně si nás pokaždé našli a těmi kameny zasypali…“

Skoky do přehrady

Ještě v něčem to byla jiná doba. Jakmile bylo vyučenému soustružníkovi z Králova Pole třicet, pro hokej ho už pokládali za starého. Z Brna byl, jak se říká, odejit. Vyzkoušel si angažmá v německém Düsseldorfu, pak se stal trenérem.

Přísným.

Hráčům dával pokuty i za malé pivo.

„V tomhle jsem se inspiroval Fardou, který byl pes na všechny. I na sebe,“ přiznává. „S nároďákem třeba zorganizoval trénink odvahy na Slapské přehradě – z mostu se muselo skákat z deseti, patnácti metrů do vody. Říkal, že tím získáme odvahu. A skočil jako první. Neskočil nakonec jediný hráč – Šuna z Budějovic. Každý mu to pak připomínal.“

I jako trenér toho Potsch dokázal dost. S Ingstavem Brno a Olomoucí postoupil do první ligy, s Trenčínem dvakrát získal slovenský titul. Vedl navíc několik mimořádných hokejistů, například Ivana Hlinku a Jiřího Dopitu.

Na oba má výraznou vzpomínku.

Hlinku znal ještě jako soupeře. Nadaný hoch si ligu zahrál už v šestnácti, ve dvaceti z něj v Litvínově udělali kapitána. V osmadvaceti si měl jako absolvent vysoké školy ekonomické odkroutit zkrácenou vojnu u Potsche v Trenčíně, už po osmi zápasech si ale zranil meniskus, takže po operaci strávil zbytek armádní služby rekonvalescencí.

„Generálové se hněvali, že až se uzdraví, musí si zbytek vojny normálně odsloužit. Já jim to naštěstí rozmluvil, takže mu to odmazali. Co si budeme povídat, vojna pro Ivana nebyla,“ popisuje Potsch. „Lidsky jsem si s ním rozuměl. I to jeho kouření jsem přecházel. U něj ano. Já viděl, jak v armádě trpí. A ti generálové se mu to navíc ještě snažili znechutit. Tenkrát nám hodně pomohl ministr obrany Dzúr, který jezdil do Tater lovit s generálem Kodajem. Oba to byli Slováci. A Kodajovi domlouval: ‚Co chceš komu radit? Trenérovi? Vždyťs hov.. hrál. Trenér musí mít hlavní slovo.‘“

S Dopitou se Potsch setkal v Olomouci, o mnoho let později. I pozdější naganský šampion byl na ledě k nepřehlédnutí – měl urostlou figuru, dlouhé ruce, od puku ho nikdo neodstavil.

„Jenže mi, žebrák, chodil potají hrát házenou do Šumperka!“ říká Potsch se smíchem. „Hráči měli zakázané všechno možné, aby se nezranili. A on si pokoutně odbíhal za tímhle strašně tvrdým a bolestivým sportem, kde jsou běžné šílené nárazy bez chráničů… Jen jsem si pak vždycky zpětně přečetl, kolik dal gólů, borec jeden.“

Dopity si samozřejmě nesmírně vážím, byla radost mít takového svěřence. Přesto nezastírá, že ho tenhle obr naštval ještě jednou.

„To, když odešel do NHL, ale už po roce se vrátil. Asi mu vadilo, že ho ve Philadelphii dávali do čtvrté lajny. Jenže tím si musí projít skoro každý. Škoda, že nevydržel déle, měl na to. Mohl v hokeji dojít dál. Já mu mockrát vyčetl, že byl měkký.“

Zavřen v druhém patře

Za okny brněnského paneláku voní jaro, z druhého patra to je pro Potsche jak nějaký vzdálený a nedostupný svět. Před chvílí z výšky sledoval svou paní, jak něco pohrabává na trávníku. Nejradši by se neviděl; sám se dolů kvůli tomu svému zpropadenému zdraví nedostane.

„V celé ulici jsme jediný barák bez výtahu. A já schody nezvládám.“

Od toho listopadového karambolu nebyl venku. Dřív ho všichni považovali za náramného chodce, ani spoluhráč Josef Černý jeho tempu při cestě na trénink nestačil. Teď se musí veškeré Rudolfovy výpravy omezit na putování mezi kuchyní, koupelnou a pokojem. Tam a sem, tam a sem.

Je to ubíjející.

Ne náhodou za těch pár měsíců shodil 15 kilogramů.

„Snažím se to brát s humorem. Ve stáří to jinak nejde. Nedávno mi třeba na kontrole zjistili, že je ledvina hezky zahojená. Jak mi to paní primářka řekla, dál jsem si na tom lůžku v ordinaci hověl, až se divila, co mi je, proč nevstávám. Musel jsem jí vysvětlit, že si v těchto letech každou dobrou zprávu vychutnávám. Já to beru tak, že můžu být vděčný, když jsem se s umělou chlopní dožil takového věku.“

Ach ano, devadesátka na dohled, už o tom byla řeč. Dobré je, že na to s manželkou nejsou tak úplně sami – od Nadačního fondu Ivana Hlinky (přes který můžete díky odkazu v článku přispět i vy) dostal nedávno chodítko a polohovací postel, pomáhá i Český olympijský výbor.

A když je nejhůř, pořád si může pustit hokej v televizi.

Hlavně jeden hráč mu spolehlivě dokáže zvednout náladu.

„Vyloženě obdivuji Pastrňáka. Jak je to možné, že o něm každý soupeř ví, přesto jim znovu a znovu dává jeden gól za druhým? To je výjimečný hráč. Takový je sám sobě dobrým trenérem.“

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Proč bydlí fenomén Procházka v lese?