Vzpomínka na poslední český titul. Jágr proti Křovákům a bázlivé oči Honzy Marka

Připadalo mi, jako bych se topil v červeno-modro-bílém moři. Změť míhajících se vlajkových trikolór doplňovaly rozhulákané tváře v otevřených okéncích projíždějících aut. Do toho ten šílený klaksonový randál, který se přeplněným tunelem pod centrem Kolína nad Rýnem násobil hřmotnou ozvěnou.

„Rasíja! Túúúúúúúúúúút! Rasíja!“

Od finále hokejového šampionátu 2010 uplynula jen chvíle. Ruští fanoušci vypadali, jako kdyby chtěli do světa vykřičet a vytroubit všechnu tu nespravedlnost, která je právě potkala. Jako by to chtěli všechno vrátit, přeškrtnout, zahodit, začít znovu.

„Rasíja! Túúúúúúúúúúút! Rasíja!“

Svým způsobem jsem se jim nedivil. Měli přece v týmu Ovečkina, Malkina, Kovalčuka, Fjodorova, Dacjuka. Bezkonkurenční soubor superhvězd. Proti nim se květnovou neděli 2010 snažila nezdary otlučená parta bezejmenných kolem 38letého Jaromíra Jágra.

Upřímně – sborná byla ve finálovém utkání lepší, hlavně ke konci se její převaha zdála přímo drtivá. Stejně jí to nebylo nic platné, podceňovaní Češi vyhráli 2:1. Ulicemi německého města dlouho do noci bloudily mraky ruských příznivců, kterým v očích hrála jediná otázka: „Jak se tohle mohlo stát?“

Pořád je vidím před sebou. A ptám se vlastně s nimi.

Čez-kou do to-hou

Je to však pouze jeden ze střípků vzpomínek na poslední zlatý šampionát, které se přede mnou stále koulí jak rozsypané korálky. Je jich tolik, každý vypráví nějaký příběh.

Třeba o tom, jak jsem byl po zápase s Kanadou strašně naštvaný na zámořského soupeře, jelikož nevybíravě zajížděl do českého brankáře Vokouna. Do tiskáče jsem šturmoval tak energicky, až jsem na tribuně vrazil do legendy NHL Marka Messiera. Málem spadnul ze schodů. Na moje „sorry“ odpověděl blesky v očích.

Nebo o prostořekém kvítku Petru Vampolovi, jehož si na turnaji tak oblíbil Jágr. Vampola si po finále pamatoval, co jen pár dnů před tím psali novináři po ostudné prohře s Norskem. Zůstal mu v hlavě škodolibý text, jenž v nadsázce rozebíral, s kým prohrajeme příště – zda s Křováky, eskymáky, cvičenými cirkusovými medvědy. Když tedy Vampola procházel se zlatou medailí na krku kolem žurnalistů, se zadostiučiněním halekal: „Kde máte ty Křováky?“

Nezapomenu ani na to, jak se mnou německý taxikář cestou na rozhovor s Vladimírem Růžičkou naboural. V duchu jsem klel, co je to za pitomý den, a přitom se pak dočkal neuvěřitelného zážitku, když nás při interview míjel kompletní kanadský nároďák s rodinami, jedna z manželek zastavila svou malou dcerku a směrem k českému trenérovi ukázala: „Podívej, tenhle pán hrál za Edmonton spolu se strejdou Markem.“ Přičemž Markem byl pochopitelně míněn ten Messier, jehož jsem málem poslal na sádrovnu.

Takových kusých epizod mi z Kolína zůstalo v hlavě mraky.

Jako ta se slovinským kolegou Sinišou, který mi před finále tvrdil: „Hala sice bude plná Rusů, všichni ostatní ale budou fandit vám. I kvůli tomu, jak mladý a sympatický tým máte.“

Jako pozdvižení, jež na tribuně při zápasech vyvolával fandící kout českých krásek. Vedle Jágrovy tehdejší milé Inny Puhajkové stávala přítelkyně útočníka Martina Růžičky, někdejší účastnice Miss Canada Lena-Charlotte Harmanová. A roztomilou češtinou povzbuzovala: „Čez-kou, do to-hou!“

Jako textovka, která mi od kamaráda pobývajícího pracovně na etiopsko-súdánské hranici pípla na mobilu v novinářské mixzóně po vyhraném semifinále se Švédskem: „Není nic hloupějšího, než uprostřed Afriky zjistit, že naši hoši budou hrát finále.“

Jako TA vteřina, kdy Karel Rachůnek v úplném závěru toho samého mače vyrovnal na 2:2. Diváci u televize slyšeli komentátora Zárubu křičet „Rachna, kachna, to to letělo“, já se na stadionu propadnul do intenzivního stavu mimo čas a prostor, kdy se na svět díváte jakoby seshora, kdy se dotknete čehosi nadpozemského, kdy je úplně jedno, že vás tlačí uzávěrka, hádka s přítelkyní nebo prázdná peněženka, kdy se vteřina prazvláštně nafoukne a trvá jako věky. Hokej má tuhle moc, alespoň pro mě.

Slavný let místo fotbalu

Uznávám, je to vrchol jájínkovství, dovolte mi ovšem odcitovat kousek svého tehdejšího článku: „Vážně si nepamatuji, kdy naposledy novinářská tribuna tak prožívala zápas jak při semifinále Česko – Švédsko. Vlastně nemáte na výběr – můžete být morous, sportovci vám obvykle mohou být protivní, můžete mít něco proti kouči Růžičkovi, můžete zkrátka cokoliv. Ale co musíte – prostě musíte téhle partičce fandit. Pokud by se na turnaji udělovala cena největších sympaťáků, měla by ji česká družina zaručenou.“

Snad chápete, proč to sem po té době znovu píšu. Pořád to totiž považuju za něco výjimečného. Stejně jako byl svou skromností výjimečný způsob, jímž se v mixzóně loučil s novináři tehdejší kapitán Tomáš Rolinek. Říkal: „Díky, borci.“

Taky jsem tenkrát jeho partě nevěřil. Během finálového víkendu jsem vlastně najisto počítal s tím, že už budu dávno v Praze s kamarády na fotbalovém turnaji. O ten jsem sice přišel, bohatě jsem si to ovšem vynahradil – ještě s několika dalšími novináři jsem se do Česka mohl vrátit v letadle spolu s vítězným mužstvem.

Něco mi utkvělo ještě z kolínského letiště: Na právě korunovaného šampiona nezvykle smutné, skoro až bázlivé oči útočníka Jana Marka, bloumajícího mezi duty-free shopy. Hrozně se bál létání, kolikrát jen to v rozhovorech zmínil! Až bych si nafackoval, když si vzpomenu, že jsme si z něj kvůli tomu s kolegy trochu dělávali legraci – před chudákem Honzou, jedním z nejhodnějších sportovců, jaké jsem kdy potkal, zbýval rok života; 7. září 2011 zahynul spolu s Rachůnkem a Josefem Vašíčkem při leteckém neštěstí v ruské Jaroslavli…

Připoutejte se, zamotejte se

O letu z května 2010 se naštěstí psalo z úplně jiných důvodů. Proměnil se totiž v pořádně bujarý večírek. Celým strojem se už krátce po poledním vzletu nesl pokřik „Tak jsme mistři, no a cóó!“.

Do role vrchního generála oslav se brzy pasoval Vampola, který své kamarády s chutí dirigoval: „Klepiš, ty to piješ jako ženská! Jágr, sundej tu beranici!“ Jakmile si v letadle všiml bývalého brankáře Jiřího Holečka, začal si ho v narážce na jiného slavného gólmana minulosti dobírat: „Tamhle panu Králíkovi bych dal z pěti penalt minimálně jeden gól!“

A činili se i další: Jakub Voráček potrestal spícího brusiče bruslí tím, že mu na čelo fixou nakreslil kosočtverec. Mírně společensky unavený Roman Červenka chodil od sedačky k sedačce a nabízel sušenky. Přišel i ke mně: „Nechceš tatranku? Vem si, je oříšková!“

Jak jsme se pak přiblížili k Praze, vtipálek Vampola se chopil mikrofonu letušek a hlásil: „Brzo budeme přistávat. Připoutejte se, zamotejte se.“

Pořád mi to přijde vtipné, i když už uteklo jedenáct let. Po Kolínu nad Rýnem 2010 pro český hokej doba hojnosti a rozjetých mejdanů skončila, čekaly nás světové šampionáty plné zklamání, nenaplněných očekávání, dílčích radostí.

Třeba to ale právě letos bude jiné. Třeba zase všichni užasneme kvůli vteřině, která zastaví čas. Třeba se zase bude slavit. Třeba.