Robotizace a digitalizace jsou oblasti, kde se dá růst i v krizi, říká šéf českého ABB Vítězslav Lukáš. Zdroj: CNN Prima NEWS
Češi mívali punc technicky vzdělaného národa. Od nástupu digitálních technologií se na čelo evropského pelotonu ale dostaly skandinávské země. Abychom jejich náskok stáhli, musíme změnit systém vzdělávání. „Člověk našeho století by měl být veden především k adaptabilitě. Nikdo dnes nedokáže předpovědět, jaké povolání bude nejpoptávanější za pět, natož za dvacet let,“ říká Vítězslav Lukáš, generální ředitel českého zastoupení švédsko-švýcarské skupiny ABB. Podle něj by nepomohla ani povinná maturita z matematiky.
Vaši společnost si lidé často spojují s elektrotechnickým průmyslem. Ten je do určité míry závislý na automobilovém průmyslu, který kvůli koronaviru prochází nejhlubší krizí snad od konce války. Jak moc na vás dopadá?
Útlum samozřejmě cítíme, ale díky dlouhodobé diverzifikaci našich výrobků nás jako celek tolik nepostihuje. Už dříve jsme se posunuli do robotiky a digitalizace, což jsou jednoznačně růstové oblasti. A ty převládají i nyní, kdy ekonomika prochází krizí způsobenou pandemií koronaviru.
Kde konkrétně se dá růst, když je ekonomika v krizi?
Rychle rosteme například v dodávkách do datacenter a nabíjecí infrastruktury pro elektromobilitu a mnoha dalších progresivních oborech. Dalšími jsou řešení v oblastech, které přímo souvisejí s pandemií. Příkladem může být koncept laboratoře budoucnosti pro práci se vzorky, který připravil tým vědců z VUT s použitím našeho robota ABB YuMi. Jiným novým směrem je pak využití robotů třeba v zemědělství, které hlásí nedostatek pracovních sil kvůli uzavřeným hranicím. Už jsme si otestovali efektivitu například s klientem, bramborářským podnikem, který díky robotovi dokáže dřívější práci devíti zaměstnanců zvládnout jen s jedním člověkem.
Roboti už tu nejsou jen pro výrobní linky v továrnách, ale mohou a umí dělat práci v nemocnicích nebo třeba jídelnách, kde se bude klást velký důraz na hygienu
Takže, když někdo hovoří o tom, že stávající krize je příležitostí k urychlení robotizace a digitalizace, tak to není klišé?
Určitě ne a měli bychom pro to udělat maximum. Nejen velké, ale i střední a menší podniky by se neměly bát teď investovat do maximální automatizace svých procesů. Pochopitelně stát by měl aktuální podmínky pro poskytování zvýhodněných úvěrů upravit tak, aby tomuto procesu minimálně nestály v cestě. Je mi jasné, že firmy se dnes v mnoha odvětvích potýkají s existenčními potížemi. Přesto se v minulých týdnech ukázalo, že se operativně dokáží spojit s vědeckými pracovišti vysokých škol a vytvářet extrémně důležité produkty a služby. Roboti už tu nejsou jen pro výrobní linky v továrnách, ale mohou a umí dělat práci v nemocnicích nebo třeba jídelnách, kde se bude klást velký důraz na hygienu.
Co, když přijde druhá vlna koronavirové pandemie? Nezhatí to všechny tyto plány na urychlení digitalizace a robotizace? Nebudeme pak stát jen tváří tvář otázce, jak zabránit naprostému ekonomickému rozvratu a zajistit elementární funkčnost hospodářství?
Věřím, že společnost jako celek má to nejhorší za sebou a další možné šíření nákazy už nebude takovým šokem. Ukazuje se, že koronavirus se zřejmě jen tak vymýtit nepodaří, takže jde spíše o to, aby se lidé adaptovali na život s ním, a to s minimálními oběťmi a náklady. Nemluvil bych o rozvratu. Minulé měsíce nám ukázaly, že máme velmi dobře funkční zdravotní systém. Hlavním úskalím nebyla ani tak míra pomoci ze strany státu, ale „rychlost“, s jakou se k lidem dostávala. Zde se ukazuje naše dlouhodobé zaostávání v digitalizaci – státní správa je toho jasným úkazem, když byla zavalena žádostmi, jež by ve společnosti 21. století měly vyřizovat sofistikované algoritmy, a ne úředníci. Období nouzového stavu nás přirozeně k digitalizaci posunulo – začali jsme používat mnohem častěji komunikační software, on-line výuka dětí v mnohém přiučila i jejich rodiče. Teď jde o to tyto mnohdy těžce nabyté zkušenosti využít a nebrat je jako přítěž.
Zmínil jste školství. Jak z pozice člověka z praxe vnímáte debatu o tom, jak naše školství reformovat? Co by se mělo změnit, aby tuzemský vzdělávací systém dokázal lidi vybavovat schopnostmi, s nimiž nejen obstojí na pracovním trhu, ale také dokáží znatelně zvýšit výkonnost českého hospodářství?
Je na čase otevřít zásadní debatu o změně paradigmatu našeho školství. Diskuse o tom, zda by stát měl nebo neměl více podporovat vzdělání pro jednotlivé specializace – a je jedno, jestli třeba mechaniky, pekaře nebo ekology – je diskuse z minulého století. Člověk našeho století by měl být i v profesní kariéře veden především k adaptabilitě. Vývoj prostředí se pod vlivem technologií nesmírně urychluje a nikdo dnes nedokáže předpovědět, jaké povolání bude nejpoptávanější za pět, natož za dvacet let. Na nás, podnikatelském sektoru, stojí i v tomto ohledu spoluodpovědnost. Je nutné, abychom se státem spolupracovali, protože mu můžeme ukazovat z praxe, jak se trh práce vyvíjí. Stát bude z logiky věci vždy o krok pozadu, ale dohromady máme ještě šanci dotáhnout ztrátu, která se tu ve vzdělání dlouhodobě kumuluje.
Co si říkáte, když slyšíte debaty o povinné maturitě z matematiky? Její zastánci tvrdí, že je to cesta, jak zlepšit u dětí a studentů logické myšlení nebo jak motivovat ke studování technických oborů.
Spíše než povinnou maturitu z matematiky vidím jako řešení zcela změnit přístup k výuce tohoto i dalších předmětů, které jsou považovány za „těžší“. Nový přístup by měl klást na učitele a vůbec celý systém mnohem větší nároky. A měl by především přijít s přívětivými a interaktivními metodami, které by studenty do učiva vtáhly. Kdysi jsme byli považováni za technicky vyspělý národ. V průběhu druhé poloviny minulého století až dodnes, kdy svět ovládly digitální technologie, tuto roli převzaly v Evropě především skandinávské země. Nemyslím si, že by nás povinná maturita z čehokoli mohla k těmto lídrům přiblížit.
Neustálou mantrou tuzemských politiků posledních let je, že se Česko musí zbavit nálepky montovny. Je podle vás Česká republika montovnou a pokud ano, jak z toho ven?
Struktura našeho průmyslu zatím stále odpovídá spíše montovně. Zranitelnost subdodavatelsky orientované ekonomiky se ukazuje třeba právě nyní, kdy se propadla produkce automobilů. Taková struktura je méně pružná. Předělat klasickou automobilku na závod s elektromobily v podstatě znamená ten starý zavřít a nový postavit na zelené louce. Zatímco vývojářská technologická společnost se mnohem snadněji restrukturalizuje podle požadavků měnícího se trhu. A řešení? To je věc dlouhodobé strategie, ve které hraje klíčovou roli právě vzdělávací systém a podpora výzkumu a vývoje. Ekonomika s vysokou přidanou hodnotou je ekonomikou znalostní. A tady se v diskusi vracíme k nutnosti zásadní reformy našeho školství.
Jak vnímáte vztah aktuální krize a elektromobility? Zpomalí se přechod k bezemisní dopravě kvůli hospodářskému útlumu, nebo se naopak v důsledku krize urychlí?
Vnímám to stejně jako u přechodu na digitalizaci. Tedy jako příležitost opustit některé staré postupy a technologie a využít „záchranných“ investic na přechod na elektromobilitu. Samozřejmě, Česko je hned po Slovensku největším výrobcem automobilů na světě v přepočtu na obyvatele, takže je to extrémně citlivá otázka. Na druhou stranu, zapomíná se, že Češi dali vzniknout řadě elektrických objevů a inovací a tradičně k oboru mají blízko i díky špičkovým technickým školám. K tomu disponujeme jednou z nejkvalitnějších elektrických soustav na světě, čímž máme splněn zásadní předpoklad pro dobíjecí síť. Elektromobilita je tak pro Česko další šancí vrátit se na světovou technologickou špičku, kde jsme byli před druhou světovou válkou. Česko navíc patří mezi země, které elektromobilitou posílí ještě v jedné strategické oblasti – tou je energetická bezpečnost. Dobíjení vlastní elektřinou sníží naši závislost na importu energetických komodit. Při tom všem nezapomínejme na základní motivaci k přechodu od spalovacích motorů – ochrana klimatu i čistota vzduchu, který dýcháme.
V poslední době se stále častěji hovoří o vodíku coby energetické komoditě budoucnosti. Je to jen snění z říše sci-fi, nebo jde o reálnou alternativu, po které by mělo lidstvo sáhnout? S vodíkem ve svých strategických dokumentech počítá mimo jiné i Evropská komise.
Nejen základní, ale i aplikovaný výzkum by měl pokračovat ve zkoumání všech energetických alternativ fosilních paliv. Ovšem o tom, po čem v daném čase lidstvo sáhne, rozhoduje aktuální dostupnost a efektivita jednotlivých technologií. Měli bychom si přiznat, že v dopravě je nejdále právě elektromobilita založená na bateriových vozidlech (a hybridních verzích) – jiné „hotové“ řešení zatím na stole není.
Vítězslav Lukáš (46)
Od 1. ledna letošního roku je generálním ředitelem českého zastoupení švédsko-švýcarské skupiny ABB. Do této společnosti nastoupil v roce 1998. Za tu dobu prošel několika divizemi a zastával řadu vedoucích pozic v oblasti řízení projektů, obchodu, služeb a také rozvoje obchodních příležitostí. Několik let působil v barvách ABB v jihovýchodní Asii, kde se skupina podílela na výstavbě zařízení pro lodní, ropný a plynárenský průmysl. Vítězslav Lukáš vystudoval Fakultu elektrotechniky a informatiky Vysoké školy báňské v Ostravě.
