Měl víc peněz než Kellner i Baťa. Nejbohatším Čechem všech dob byl Albrecht z Valdštejna

Každé podobné srovnávání bývá ošidné, hitparáda o největšího českého boháče všech dob by ale měla překvapivého vítěze. Nebyl by jím žádný porevoluční miliardář, nýbrž výrazná evropská osobnost 17. století: ambiciózní vojevůdce Albrecht z Valdštejna, jemuž plné truhlice záviděl i císař ve Vídni.

„Albrecht jako historicky nejbohatší Čech? Rozhodně to nelze považovat za přestřelený odhad,“ potvrzuje mínění historiků spisovatel Josef Pepson Snětivý, jemuž před pár dny vyšla o Albrechtovi nová kniha. „Jediný odhad Valdštejnova jmění pochází z doby jeho zavraždění v roce 1634. Pohybuje se mezi osmi až třinácti miliony zlatých, což je skutečně astronomická částka.“

Co si pod takovou sumou můžeme dnes představit?
Vezměte si, že za dva a půl tisíce zlatých se tehdy dalo pět let žít v komfortu. Třeba slepice se v 17. století prodávala za pět krejcarů, loket plátna za tři a půl, přičemž jeden zlatý dukát měl v roce 1610 hodnotu 140 krejcarů. Snad si z toho lze udělat obrázek... Valdštejnovi obrovsky pomohla doba. Pokud by se narodil o 50 let dřív, musel by se spokojit s tím, že by se z něj stal bohatý moravský pán. Ke svému nepředstavitelnému majetku se dostal zásluhou doby vymknuté z kloubů. Doby třicetileté války. Svým způsobem je to podobné jako u porevolučních zbohatlíků konce 20. století. Lidé Albrechtova typu – tedy nejen cílevědomí a odvážní, ale i bezskrupulózní, s kontakty a selským rozumem – jsou na velké dějinné zvraty vždy připraveni o něco lépe. Umějí toho využít. U Valdštejna je však důležité cosi dodat: Byl nejen největším boháčem, ale i věřitelem.

Proč je to důležité?
Protože to hodně přispělo k jeho pádu. Víte, co se říká – kde není věřitel, tam není dlužník. A Albrechtovým největším dlužníkem byl sám císař, který půjčené peníze nazpátek zkrátka neměl. Valdštejnovo bohatství jednoduše přesáhlo únosnou mez. Vždyť se dostal výš, než byla říšská knížata a hrabata. Se všemi navíc jednal povýšeně jako se svými podřízenými. To vedlo k osudovému 25. únoru 1634, kdy byl v Chebu zavražděn.

Vraťme se ale na samý začátek. K tomu, jak se ke svému bohatství vůbec dostal.
Určitě to nebylo zásluhou rodinných dispozicí. Byl synem chudého podkrkonošského šlechtice, který mi zpětně trochu připomíná Trautenberka ze známého večerníčku. Rodině Valdštejnů patřilo pár vesnic, v nich dohromady 92 poddaných držících grunt, jedna nepříliš výstavná tvrz. To ho k zářné kariéře nepředurčovalo. Dvěma užitečnými věcmi ho ale v rodině přece jen vybavili.

Zkusím uhádnout alespoň jednu: Poděděné umění výhodně se oženit?
Pravda, můžeme počítat i tohle. Vždyť bohaté nevěsty si nevybíral jen Albrecht, ale i jeho otec Vilém – do sňatku se zámožnou Markétou Smiřickou rozhodně nevstupoval jako rovný s rovným. Já měl ale na mysli něco jiného. Rodiče předně dopřáli Albrechtovi slušné, bratrské vzdělání. Nebylo to bez problémů – Valdštejn byl sice odmalička velmi inteligentní a chápavý, taky ale hodně vzpurný, prchlivý, vzteklý, pyšný. A širší rodina mu k vzestupu pomohla ještě něčím: protekcí. Albrecht byl totiž vzdálený příbuzný s Adamem mladším z Valdštejna, který mládence záhy vybavil hodně dobrou sítí kontaktů, navíc jej inspiroval ke konverzi ke katolicismu. A to byla pro další kariéru jinocha z Heřmanic nesporná výhoda. Díky tomu ho minulo, čeho se bál: nudný a chudý život na venkovské tvrzi.

Bylo brzy poznat, že z něj roste osobnost?
Leccos se dalo vytušit rychle. Často se na něj nahlíží jako na manipulátora, bezskrupulózního obchodníka. On byl ale také statečný a výborný voják. Jakmile byl tedy naverbován do armády, okamžitě proslul chrabrostí, dočkal se řady povýšení. A pak tu byly ty jeho svatby…

Poprvé se ženil v roce 1609.
Tehdy ukázal, že má tah na branku. Vzal si totiž mladou vdovu Lukrécii Nekšovnu z Landeka, dědičku tří dost bohatých panství. Mladý a pohledný Albrecht se sňatkem rázem vyšvihnul mezi nejbohatší moravské šlechtice, jen si musel poradit s jistým zádrhelem. Lukrécie sice byla dědičkou, pokud by ale měla zemřít bezdětná (což se vzhledem k jejímu churavému zdraví dalo očekávat), celý obrovský majetek by spadl do klína rodině jejího prvního manžela. To Albrecht nehodlal za žádnou cenu dopustit. Zahájil boj za zneplatnění závěti, z níž tenhle zádrhel pocházel. Po několika letech se mu to povedlo – i pomocí úplatků, snad vydíráním, násilím a bůhvíčím ještě. Lukrécie zanedlouho skutečně zemřela, a to bezdětná. Jelikož si to ale Valdštejn včas pojistil, stal se majitelem obrovského panství. Právě mluvíme o Albrechtově prvním vzestupu.

Jak vypadaly ty další?
Hodně si pomohl například tím, že své obrovské državy úzkostlivě chránil před válečnými zásahy. Nejen, že se snažil, aby se v nich nebojovalo, hlavně dělal všechno možné, aby tam nekvartýrovala armáda. Pobyt vojsk s sebou nesl bezohledné vysávání, Valdštejn proto vojáky chytře přesouval na území jiných. Tím si samozřejmě u spousty vlivných jedinců vysloužil obrovskou nenávist. Důvodů k závisti se nicméně záhy našlo více.

Třeba?
Jeho vzestup byl grandiózní už před stavovským povstáním. Roku 1615 byl jmenován jedním ze tří plukovníků moravských stavů. Rozjel velké kšefty se zbraněmi, které někde koupil a s velkým ziskem je vzápětí právě stavům prodával. Nebál se riskovat. Na Moravě měl tak vysokou funkci, že by se s ní 99 lidí ze sta spokojilo. Pro něj to však byl jen začátek. Pochopil, že žije v době „kdo s koho“. Morava byla většinově protestantská, Albrecht si ovšem spočítal, že budoucnost patří katolíkovi Ferdinandu Štýrskému. Podle toho se choval a budoucího císaře si mazaně zavazoval. Když Ferdinand v roce 1616 vedl ve Furlánsku zbytečnou válku s Benátskou republikou, přestože na ni neměl peníze, Albrecht se nabídnul, že za vlastní prostředky zverbuje pluk, v jehož čele osobně potáhne. Velkoryse přitom prohlásil, že mu to Ferdinand splatí, až bude moci. K téhle vojenské výpravě opravdu došlo a jeho gesto na Ferdinanda udělalo obrovský dojem. Sblížili se. Albrecht v osudové chvíli vsadil všechno na jednu kartu. Zase jsme u té odvahy – za své rozhodnutí podpořit Ferdinanda mohl klidně zaplatit životem.

Byl k tomu na začátku své dráhy někdy blízko?
Musel se vypořádat s několika kritickými chvílemi. Když se v jeho pluku schylovalo ke vzpouře, buď sám osobně zabil nebo nechal zabít vrchního strážmistra, který byl proti přiklonění k císaři. A druhý těžký okamžik: V Olomouci ještě před bitvou na Bílé hoře bezostyšně ukradl pokladnici moravských stavů. Šlo o tak neslýchaný krok, že se za něj Ferdinand stavům dokonce osobně omluvil. Valdštejnovi se tehdy chytrým manévrem podařilo z Moravy utéct. Pokud by to neudělal, byl by coby psanec možná i popraven. Místo toho nadále stoupal. Díky mazanosti, ambicím, schopnosti riskovat. Ale ano, i schopnosti zradit.

A to i císaře, pokud šlo o peníze.
To lze zmínit třeba v případě stříbrného pokladu Albrechtovy ženy, který nechal prozíravě včas deponovat ve Vídni. Cenu pokladu značně nadhodnotil a nabídl jej jako půjčku císaři. Místo, aby to Ferdinand prohlédl jako podvod, znovu to na něj udělalo dojem. Valdštejn už tou dobou dosti churavěl (snad se syfilidou), přesto jeho vliv rostl. Začátkem listopadu 1620, ještě před bitvou na Bílé hoře, ho kníže Karel z Lichtenštejna pověřil, aby zlomil odpor severočeských měst hlásících se k protestantům. Vybavil jej listinami, které městům poskytovaly pardon, pokud se podřídí. Valdštejn začal v Lounech. Přednesl místním svou nabídku, všichni čekali zdlouhavé vyjednávání, i občané Loun vzkázali, že se ještě poradí. Jenže Albrecht místo vyčkávání nečekaně zapálil neopevněné předměstí, kde měli Lounští zásoby obilí. Dosáhl svého. Nezapomněl pak samozřejmě hledět ani na vlastní zájmy, vedle oficiálního výpalného pro císaře vybíral bokem i pro sebe. Od místních bral mimo jiné ve velkém víno, jehož bylo tenkrát zrovna málo, a s obrovským ziskem ho následně prodával v Praze.

Byl, zdá se, velmi zdatný obchodník.
Měl na to talent. Byť zrovna tomuhle klidně můžeme na rovinu říkat „zlodějina“. Tak jako tak se rychle proměnil v mocnou postavu, na kterou si nikdo nedovolil. Od roku 1620 se dá vysledovat, že arogantní začíná být i vůči dvoru. Nabyl dojmu, že císař je jen loutka. Vystupuje velice sebevědomě, ztrácí soudnost. Dochovaly se Albrechtovy pohrdavé výroky typu „Řekněte Jeho Veličenstvu císaři, ať se raduje z lovu a těší se hudbou a nezabývá se válkou; voják rady dvořanů nepotřebuje. Při koncertech našeho dělostřelectva se musí hrát podle našich not.“ Podcenil odvěkou vlastnost všech dvorů, na nichž je ze všeho nejvíc ceněno patolízalství. Ostatní velitelé si možná mysleli to samé, Valdštejn to ale jako jediný říkal nahlas. Dokud byl mocný, mohl si to dovolit. Řada jeho nepřátel však rostla, čekali pouze na vhodný moment, aby mu setnuli hlavu. Což se nakonec podařilo.

Než k tomu ale došlo, byl výraznou postavou měnové reformy z roku 1622, která se zpětně označuje za největší tunel v českých dějinách. O co přesně šlo?
O znehodnocení měny na desetinu původní hodnoty ražbou tzv. „dlouhé mince“. Místo, aby se císař Ferdinand II. vahou své moci zasloužil o řádnou měnovou politiku, nechal se přesvědčit ke zřízení tzv. mincovního konsorcia, které dalo za necelé dva roky do oběhu 42 milionů zlatých. Císař do jeho čela postavil zcela bezskrupulózního Karla z Lichtenštejna, který už taky pochopil, že si může dělat prakticky, co chce, pokud to patřičně vykáže. Patnáctičlenné konsorcium, k němuž patřil i Albrecht, dostalo monopol na výkup stříbra. Jeho členové zkraje stříbro jen levně vykupovali a draze prodávali, pak ale zjistili, že vydělat lze mnohem víc. Minci začali tzv. zlehčovat.

Snižovali v ní obsah stříbra.
Přesně. Část mincí si navíc nechávali a za znehodnocenou minci ještě velmi levně vykupovali zkonfiskovaná panství. Jejich zisk se neustále násobil. Valdštejnův mocenský vzestup tím sílil – jen účastí v mincovním konsorciu si přišel na půl milionu zlatých. Císaře i nadále zásoboval často velice nadhodnocenými půjčkami, do zástavy za to dostával zkonfiskovaná, původně protestantská panství; vždycky si pak nějak pojistil, aby mu zůstala. Samozřejmě se mu hodilo i to, že jeho matka byla z bohatého rodu. Stal se v podstatě jediným dědicem Smiřických.

V podstatě?
Jeho jediným konkurentem byl slabomyslný Jindřich Jiří. Albrecht se „velkomyslně“ nabídnul, že se jej ujme coby poručník. Když Jindřicha Jiřího získal do své moci, držel ho na Hrubé Skále, kde tenhle nešťastník zanedlouho zemřel.

Valdštejnovou rukou?
Kdo to dnes dokáže? Vyloučit se to nedá.

Jeho povaze by to odpovídalo.
Těžko říct… Když už zmiňujete jeho povahu, Valdštejn nebyl ani tak krutý, jako především velmi systematický člověk. Nešlo mu o bohatství a rozsah držav za každou cenu. Dbal na kompaktnost svého území, které by dokázalo zásobovat jeho vojsko. Prováděl kvůli tomu rozsáhlé výměny, které jeho současníci někdy považovali za velmi nevýhodné. Jemu však nešlo o to mít okrajová panství někde ve východních Čechách, raději je směnil zdánlivě nevýhodně za jiná a vytvořil si souvislou doménu. Vojevůdci tehdy uvažovali podle šablony „zaberu panství a budu ho vysávat, dokud ho nevysaju“. On získaná panství naopak rozvíjel. Sám sobě dodával vše potřebné, načež to s patřičnou marží vykazoval císaři. Císařovy dluhy vůči němu tím neustále rostly. Jelikož panovník tolik peněz ani neměl, přibližně od roku 1626 už Valdštejnovi prakticky nic neplatil. Jako protihodnotu Albrecht dostal několikero vévodství. Byl postupně povyšován z hraběte na knížete, potom na vévodu; jako úplně jediný český šlechtic. Mezi českou aristokracií mu nemohl nikdo konkurovat. Tím spíš, když k tomu připočteme dvojnásobné jmenování císařským generalissimem.

Valdštejnovým heslem bylo „Závisti navzdory“. Potýkal se s ní hodně?
Velice. Pro něj bylo hnacím motorem, aby všem ukázal svou moc. Bohužel – a hodně v tom hrála roli i jeho nemoc a dobová léčba rtutí – ztrácel soudnost. Měl maniakální období, kdy se domníval, že je vládcem Evropy a že může úplně všechno. Realita tomu ovšem přestávala odpovídat. Ač ho jeho agenti varovali, aby trochu ubral, své chování neměnil. Ve čtyřiceti si vzal bohatou Kateřinu Izabelu, jejíž otec Karel z Harrachu patřil k nejpřednějším císařovým rádcům. Albrechtův vliv na vídeňském dvoře přes tuto páku nejdřív vzrostl, jenže když jeho tchán za nějakou dobu zemřel, šlo o předzvěst Valdštejnova pádu. Rok 1628 ostatně přinesl nejen smrt Karla z Harrachu, ale i skon jediného Albrechtova syna, pravděpodobně na vrozenou syfilis. Lidé Valdštejna často vykreslují jako bezcitné monstrum, tohle období pro něj ovšem muselo být strašlivě bolestné.

Přišel o dědice.
Ano. A tak přepsal část majetku na vzdáleného příbuzného Maxmiliána z Valdštejna, syna zmíněného Adama mladšího z Valdštejna. Jako šachista myslel na několik tahů dopředu, chtěl pro nejhorší případ uchránit rodině alespoň něco. Do smluv dokonce explicitně vtělil, že předávaný majetek nesmí podléhat žádným konfiskacím, a to ani pokud by se majitel provinil velezradou. Jakmile pak po Albrechtově smrti došlo na porcování valdštejnského medvěda, Habsburk tuto smlouvu v Maxmiliánově případě respektoval.

Tím se dostáváme k momentu vévodova konce. Na přelomu let 1633–34 se císař nechal přesvědčit, že je Valdštejn zrádce. A Albrecht byl v Chebu záhy zavražděn. Byly i za tím peníze?
Jen si to představte. Císař mu v okamžiku smrti dlužil – přinejmenším nominálně – tři miliony zlatých. A tolik platit nechtěl, ba ani nemohl. Přičtěte k tomu, že Valdštejn už byl tou dobou trnem v oku prakticky všem. Mnoho lidí asi tehdy považovalo Albrechtovu smrt za justiční vraždu, přesto se proti ní nikdo neozval. Spíš byli rádi, že se ho konečně zbavili. Nastalo tak velké přerozdělování majetku, které podle některých historiků rozsahem překonalo i pobělohorské konfiskace. Své dostali jak jedinci, kteří měli přímou zásluhu na Valdštejnově smrti, tak ti, kterým císař dlužil.

Co pozoruhodného po něm zbylo?
Albrecht neměl potřebu oslňovat přepychem na každém kroku, vybudování několika reprezentativních míst však považoval za nezbytné. Šlo zejména o Valdštejnský palác na Malé Straně, který měl svou velkolepostí zastínit i Pražský hrad. Valdštejn si tu vybudoval město ve městě, vždyť celý areál má neuvěřitelný rozměr 340×172 metrů. Někteří kunsthistorici paláci vyčítají až přílišnou okázalost, já tak úplně nesouhlasím. Oceňuji mimo jiné velice zajímavou astrologickou a mytologickou výzdobu. Nádhernou zahradu, plnou pozoruhodných architektonických prvků a soch. Ale abych to nelíčil jen v růžové barvě: Albrecht potřeboval obří pozemek. A je jisté, že si při vykupování jeho částí počínal velice bezohledně. Jakmile po něčem zatoužil, nabídnul vám za to směšnou cenu. Vzpíral jste se? Tak na vás poslal vojsko. Třeba po Václavu Vilémovi z Roupova, čelném stavovském představiteli, získal zdarma dva domy na Malé Straně tak, že je prostě zabral, a ony pak záhadně zmizely ze soupisu konfiskovaného majetku. Nikdy za ně nezaplatil. Jednoduše je ukradl. Nikoli Václavu Vilémovi, ale samotnému císaři.

Pak se nedivme, že má dodnes tak špatnou pověst.
Bohužel, jeho špatné vlastnosti se nedají pominout. Mě ale mrzí, že se často zapomíná na ty dobré. Jen se podívejte, kolik toho tady po něm zůstalo!

Přesně na to jste se s kolegou Otomarem Dvořákem zaměřili v knize Krajinou Albrechta z Valdštejna. Kudy se v ní touláte?
Mnohými místy. Od Prahy, Olomouce k Albrechtovým moravským panstvím. Především však putujeme někdejším frýdlantským vévodstvím. Jeho centrum Albrecht vybudoval v Jičíně, kde podle smělých plánů přestavoval zámek, budoval velkolepý chrám sv. Jakuba Většího, chtěl zřídit biskupství, univerzitu. U některých počinů, jakými jsou třeba Valdštejnova lipová alej a Valdštejnská lodžie, rozhodně nešetřil, najímal si osvědčené italské umělce. Valdštejnova krajina vás dodnes osloví svým půvabem. Je zvlněná, podhorská, plná památek. Když jsem se spolu se syny opakovaně vydával do toho obrovského oblouku od Bezdězu, Kokořínska, Lužických hor, Liberecka až k Podkrkonoší, byly to jedny z nejkrásnějších poutí mého života. Jak díky jedinečné přírodě, tak zásluhou stop, které tu po sobě před čtyřmi stoletími zanechal Albrecht z Valdštejna.