Přesně před měsícem došlo k přelomovému vojenskému útoku, kdy se k izraelským úderům na Írán přidaly i USA. Co změnila operace Půlnoční kladivo, která byla oficiálně vedena proti jaderným zařízením pro obohacování uranu? Co prozradila na současné možnosti Teheránu a dalších klíčových hráčů v regionu? Jakou roli teď bude hrát Rusko? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje diplomat Petr Hladík, který je na Ministerstvu zahraničních věcí ředitelem odboru pro Blízký východ.
Co se na Blízkém východě změnilo po červnových útocích na Írán?
Situace v regionu se proměnila zásadně. Nejen 13. a 22. června, kdy se do útoků zapojily Spojené státy. Vývoj se nepřetržitě odehrává už od 7. října 2023. Tehdy nešlo pouze o brutální útok Hamásu na Izrael – začala se měnit celková rovnováha v regionu.
ČTĚTE TAKÉ: Nobelovka pro Trumpa? V konfliktech tápe, míní Šándor. Podle Jocha ho potápí Putin
Jak?
Hamás dokázal nasadit několik tisíc bojovníků, zabít přibližně 1 200 Izraelců a unést dalších 250. Dnes však tuto kapacitu nemá – neovládá pásmo Gazy a jeho arzenál i schopnosti byly výrazně oslabeny. Už 8. října začaly raketové útoky Hizballáhu z Libanonu. Nicméně v posledním konfliktu mezi Izraelem a Íránem se Hizballáh nezapojil.
Protože je příliš oslaben?
Jeho kapacity byly v průběhu konfliktu postupně snižovány – a to ať už lidské, nebo materiální. Asi si vzpomenete na tzv. „pagerovou historku“, která tento proces ilustruje. Hizballáh by se za jiných okolností pravděpodobně do konfliktu zapojil, tentokrát k tomu však nedošlo.
V Libanonu se navíc situace výrazně změnila. Po několika letech bez prezidenta byl zvolen Joseph Aoun, křesťan a bývalý armádní generál, a byla ustanovena standardní vláda. Podobně proměněná je i situace v Sýrii. Ještě před 7. říjnem 2023 byli v oblasti vojensky klíčoví především dva aktéři – Rusko a Írán. Byla zde i přítomnost Turecka na severu, byly tu americké základny, zásadní roli ale hrála právě Íránská islámská republika a Ruská federace.
Diplomat a ředitel odboru Blízkého východu a Severní Afriky ministerstva zahraničních věcí Petr Hladík Zdroj: Tomáš Kačmár
Když jsem byl naposledy v Damašku, irácká ambasáda byla stále prázdná a Íránci – myšleno jejich poradci z revolučních gard nebo milice – tam fyzicky přítomní nebyli. Tato proměna vedla Izrael k závěru, že pokud chce čelit ohrožení vlastní existence, právě teď jsou podmínky pro zásah nejvhodnější.
Íránská schopnost bránit se je narušená
Co nám červnové události napověděly o skutečné síle Íránu?
Írán je samozřejmě stále velmi silný regionální hráč. Průběh izraelské vojenské operace nicméně naznačil dvě věci. Íránská schopnost bránit se vůči takovým útokům byla narušená, Izrael měl nad celým západem země volné operační pole působnosti. Írán je ovšem technologicky stále schopen pokračovat ve svém jaderném programu. Uran obohacuje na 60 procent, což ospravedlnitelné mírovými účely prostě není. Pro jaderné palivo by potřeboval necelá čtyři procenta. Když máte výzkumný reaktor, tak třeba pro medicínu potřebujete obohacovat až na 20 procent. Ale 60 procent už nevysvětlíte ničím.
Co dalšího ukázala zmíněná operace?
Naznačila, že Teherán je v tomto ohledu už velmi pokročilý. Stejně tak jsme viděli jeho spolupráci s Ruskem. Íránci přímo dodávali anebo pomáhali s technologií výroby i budování továren na drony Šáhid. Ty dnes ruská armáda využívá ve své agresi proti Ukrajině. Také jsme viděli íránský balistický program a fakt, že má tisíce raket. Dnes je Írán schopen využít rakety země-země s doletem dva tisíce kilometrů. Mimochodem, cena, kterou Rusko mimo jiné platilo za spolupráci s Íránem, je i spolupráce na vesmírném programu, což Íráncům stejně jako mírové využití jaderné energie potenciálně dává know-how.
Exploze v íránském městě Bandar-Abbás. Zdroj: profimedia/ČTK
Myslíte k výrobě raket?
Ano. A k tomu k práci s jádrem. Když jste schopen provádět vesmírný výzkum a poslat na oběžnou dráhu družici, stejně tak máte možnost vyvinout mezikontinentální střelu, která nedoletí pouze do dvou tisíc kilometrů – stejně jako třeba střela Severní Koreje může mít dolet až 10 tisíc kilometrů, takže může ohrozit i USA. Nejsem vojenský expert, je ale každopádně vidět, že už předešlé izraelské zásahy výrazně omezily potenciál Íránu bránit svůj vzdušný prostor.
Írán ani teď není zcela bez možností
Byl tedy odpor Íránu vůči útokům až překvapivě slabý? Pokud ano, co to znamená pro jeho prestiž v regionu?
Neřekl bych, že byl slabý. Nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí dokonce označil za vítězství to, že Amerika zasáhla, aby zabránila totální porážce „sionistického režimu“. Jde jen o výklad prestiže uvnitř, Íránci jsou opravdu velcí nacionalisté.
Spíš jsme viděli, že se lidé semkli, ale ani ne tak za vládou, nýbrž za Íránem jako takovým, protože prostě zažili bombardování a věci, které si pamatují ještě z dob irácko-íránské války. Spíš si myslím, že se omezily kapacity Íránu.
Nicméně to ale není zase tak, že je teď Írán zcela bez možností. Pozorujeme jemenské Hútije, kteří ohrožují námořní plavbu v Rudém moři, zasypávají Izrael svými balistickými raketami. Jemence jsem poznal během své služby v zemi a při vší úctě k nim, oni sami by nebyli schopni dosáhnout takových možností, jako je výroba balistické střely letící dva tisíce kilometrů až do Izraele.
Člen Islámské revoluční gardy při vojenském cvičení Zdroj: Profimedia.cz
Říkáte, že odpor Íránu nebyl slabý. Jeho odvetný úder však neudělal takovou škodu, jak se čekalo. Tak jak to vlastně je?
Zaprvé dodám, že na Izrael bylo vypáleno asi 500 balistických raket a – žádný protivzdušný systém není stoprocentní. Došlo k 26 přímým zásahům, ke 28 obětem na životech. K tomu tu bylo asi tisíc íránských dronů. Miliony Izraelců musely do krytů, a i my jsme znovu evakuovali naše občany v zemi.
Důležitá věc: íránský nacionalismus je úzce spjat s jadernou ambicí. V Ústavě Íránu se píše, že musí probíhat i export jejich islámské revoluce. První jaderní inženýři byli do USA ke studiím posíláni ještě před revolucí. Írán se vnímá jako regionální velmoc, která má tři tisíce let historie. Íránci se mohou ptát: „Když máte problém s naším jaderným programem, tak proč ho nemáte i v případě sousedního Pákistánu?“
Neříkám, že je to správné, ale když s nimi vedeme jednání, tak se jim snažíme naznačovat, že cestou není konfrontace, ale naopak spolupráce. To je v případě jaderné energie představováno Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE). Pokud k sobě Írán pustí inspektory a přesvědčí je, že jeho jaderný program je výhradně mírový, tak není důvod k mezinárodním zásahům.
Írán však s MAAE ukončil spolupráci.
Je pravda, že jeho poslanci schválili rezoluci zakazující spolupráci a také vystoupení z dohody o nešíření jaderných zbraní. Nicméně, v Íránu jsou demokratické principy velmi limitované a platí vláda duchovenstva, která schvaluje i kandidáty, kteří budou připuštěni k volbám. Íránský parlament – Madžlis – sice něco přijme, ale stejně záleží na nejvyšším vedení, jestli dojde i k aplikaci. Chci věřit, že efektem této dvanáctidenní války, jak konflikt nazval Trump, bude, že si íránské vedení racionálně uvědomí, že cestou do budoucna je právě spolupráce. Ne konfrontace.
Americký prezident Donald Trump Zdroj: AP
Sám jste řekl, že Íránci se po červnovém útoku semkli za Íránem, nikoliv za režimem. Nehrozí ale, že úder zvenčí v dlouhodobém horizontu režimu na domácí půdě spíše pomůže?
Spisovatel Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací píše, že v okamžiku, kdy doroste generace, která už nezažila íránského šáha, nastane naděje na změnu. Ta stále nepřišla, nezáleží ale na vnějším zásahu. Záleží na lidech uvnitř Íránu. Každý národ je zodpovědný za vládu, kterou má.
Otřesy ale jsou, stačí se podívat na zelenou revoluci v roce 2009, kdy vypukly masové protesty poté, co po zásahu policie zemřela Mahsa Amíníová. Byla tehdy uvězněná jen proto, že neměla správně nasazený hidžáb…
Íránci mají spoustu důvodů k nespokojenosti, primární je však stejně ekonomická situace. Když čelíte sankcím Západu a váš stát je závislý na vývozu nerostných surovin jako ropa a plyn, které ale prakticky nemůžete vyvážet, tak se obyvatelům daří čím dál hůře. Zlepšení ekonomiky může být motivací íránského vedení. Povést se jim to může jen tak, že se dohodnou a přesvědčí mezinárodní společenství o svých úmyslech, aby byly uvolněny sankce.
Změna nezávisí jen na odchodu Chameneího
Stojí a padá režim s osobou Alího Chameneího? Nebo by to v případě jeho smrti jednoduše převzal někdo jiný?
Nechci se pouštět do spekulací, protože systém funguje od roku 1979 a svoji efektivitu již prokázal. Po protestech při zelené revoluci si nemyslím, že změna závisela jen na změně nejvyššího vůdce. Je to asi stejná otázka, jako zda Rusko stojí a padá s Vladimirem Putinem.
Nejvyšší vůdce islámské revoluce Alí Chameneí Zdroj: čtk/profimedia.cz
A? Jak zní odpověď?
Že problém není jen to, co Putin dělá, ale co si myslí 80 procent Rusů. Mám obavu, že jeho slova, že rozpad Sovětského svazu byl největší katastrofou 20. století, pro většinu Rusů opravdu platí. Když se podíváte na Írán, který má asi 90 milionů obyvatel, tak já vídám elitu z ministerstva či města, ale jsem dalek toho, abych věděl, co si myslí deset milionů vesničanů.
Íránci bezprostředně po červnových úderech slibovali hodně tvrdou odvetu. Je stále na místě se jí obávat?
Je na místě být realistickými. Zahraniční politika nezávisí na emocích, ale na ekonomických faktorech a zájmech. Slyšeli jsme prohlášení, že dojde k uzavření Hormuzského průlivu, parlament to odhlasoval, ale nedošlo k tomu. A přitom k narušení tohoto průlivu, kterým proudí až pětina světového obchodu s ropou, Íránu postačí zadržet jeden tanker. A kdyby ne, tak zaminování 40 kilometrů nejužšího bodu na moři také není neproveditelné.
Všechno se nemusí zvládnout raketami či letadlovou lodí. Když se v Jemenu etablovala al-Káida, tak provedla zničující útok na americkou loď USS Cole jen s pomocí člunu s trhavinami. Takže si myslím, že to celé musíme brát vážně. Írán je ale pořád závislý na exportu a když se mu dnes třeba podaří dostat svoji ropu do Číny, tak za ni dostává násobně méně. I to může být faktor v celé hře.
Jak do současné situace na Blízkém východě promlouvá Rusko?
Rusko je také závislé na vývozu nerostných surovin, což je v souvislosti s Íránem dost komplexní otázka. Zároveň je tu ale dohoda mezi oběma zeměmi o vojenské spolupráci na výrobě bezpilotních letounů Šáhid nebo raketách krátkého a středního doletu, což jsme vnímali jako nejzávažnější problém. Nejzajímavější na celé dohodě je stejně to, co tam chybí.
Exploze v íránském městě Bandar-Abbás. Zdroj: profimedia/ČTK
Můžeme tedy říci, že Rusové a Íránci jsou na jedné straně spojenci, na druhé také rivalové?
Sám íránský velvyslanec mi připomněl, že Rusko v minulosti Írán okupovalo. Stejně tak jindy zmínil, že Írán vnímá teritoriální integritu Ukrajiny. Pro Rusko jde jen o výhodnost. Skrze Írán využívá jeho know-how, protože by se Rusům hodilo zabezpečit například masovou výrobu zmíněných íránských dronů. Íránci z toho na druhé straně mají třeba spolupráci na kosmickém výzkumu. Ale když jste viděli efektivitu Izraelců a Američanů či naopak neefektivitu Íránu, tak z toho vyjde, že Rusy slibované střely S-400 v Íránu pravděpodobně vůbec nebyly, a proto se z jeho strany nic velkého nedělo. Spolupráce Teheránu a Moskvy tak viditelně má limity, které jsou dány nedůvěrou z jedné i druhé strany.
Trump už není jen Tygr z Twitteru
Směřujeme k tomu, že se Írán bez ohledu na velká slova prostě bude muset smířit s existencí izraelského státu?
Zcela nepochybně. A já si myslím, že oni, nehledě na tu rétoriku, s tím smířeni jsou. Podle jejich rétoriky totiž víme, že zatímco Izrael je pro Írán „malý Satan“, tím „velkým Satanem“ jsou Spojené státy americké. Každopádně, ochota a schopnost se dohodnout je samozřejmě i na straně íránského režimu.
Co myslíte – kdyby teď v Bílém domě neseděl Donald Trump, byl by současný vývoj na Blízkém východě jiný?
V politice a historii nejsou „kdyby“. Trump byl Íránci během svého prvního období přezdíván „Tygrem z Twitteru“. Jenže najednou na jeho pokyn došlo k tomu, že jedno auto po cestě z bagdádského letiště nedojelo, protože bylo zasažené. A ve voze seděl tehdejší vůdce jednotek al-Quds Kásim Solejmání, v Íránu velmi důležitá postava. Tímto způsobem Trump ukázal, co to znamená být šéf velmoci.
K vaší otázce: koordinace mezi izraelskou a americkou stranou by probíhala vždycky. Můžeme se možná bavit jen o intenzitě a načasování, ale jinak si nemyslím, že by to v případě jiné administrativy v Bílém domě probíhalo odlišně.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Hrozba jaderné války vyvolává v Rusech nadšení. Útoků na Moskvu se nebojí, říká Just
