Česká republika má dnes v Sýrii mimořádně dobré jméno díky tomu, jak během občanské války pomáhala na území jak režimu Bašára al-Asada, tak revolucionářů. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl diplomat a ředitel Odboru Blízkého východu ministerstva zahraničí Petr Hladík. Mimo jiné dodal, že Syřané naopak nenávidí Rusy, protože poslední roky vraždili místní obyvatele, a zmínil, jaký postoj lze od nové syrské vlády očekávat směrem k Moskvě.
Sýrie je už zhruba měsíc po pádu Bašára al-Asada. Co se pro zemi od té doby změnilo?
Nejpodstatnější samozřejmě je, že se změnil režim. Už nevládne Baas, tedy strana Arabské socialistické obrody, ale hlavně po více než 50 letech de facto skončila vláda rodiny Asadů. Od roku 1971 totiž vládl Hafíz al-Asad a přestože oficiální název státu stále je Syrská arabská republika, tak v tradici arabského nástupnictví ji Hafíz chtěl nechat v rodině. Jeho nejstarší syn Básil bohužel pro rodinu Asadů zemřel v roce 1994 při autonehodě, tak moc padla na Bašára, který měl být původně oftalmologem – očním lékařem – a působil v Londýně, odkud ho stáhli. Ačkoliv byla změna v 70. letech motivována budováním arabské verze socialismu, ve skutečnosti šlo v zásadě o totalitní režim a vládu jedné rodiny.
ČTĚTE TAKÉ: Fronta na Ukrajině jako trest za homosexualitu? Gayové mají dělat Kadyrovcům otroky
Což nyní skončilo…
Pro Sýrii to znamená zhruba totéž, jako když u nás v roce 1989 padl komunismus. Navíc to bylo spojené s tím, že rodina Asadů pochází ze zhruba 11procentní menšiny alavitů, zjednodušeně šíítské odnože islámu, ačkoliv většina obyvatel Sýrie před začátkem konfliktu z Arabského jara bylo sunnitského vyznání a původu. A aby to bylo ještě složitější, jsou tam také křesťané či etnické menšiny. Nezapomínejme tak na Kurdy. A každý vládce Sýrie musel balancovat a hledat rovnováhu mezi těmito skupinami. Proto je dnes situace v Sýrii tak křehká – stojí na křižovatce.
Nyní moc de facto drží dosavadní vůdce organizace Tahrír aš-Šám a prakticky lídr revoluce Ahmad Šara (rovněž známý jako Abú Muhammad al-Džulání; pozn. red.). Na jedné straně je to tedy revolucionář, na straně druhé ale také člověk s cejchem teroristy. Spolupracoval s teroristickými organizacemi al-Káidou i Frontou an-Nusrá, Američané na něj měli i vypsanou odměnu. Jak na takového člověka nahlížet?
Pragmaticky. Sám zmiňujete odměnu, která činila 10 milionů dolarů, kterou ale Američané stáhli a vstoupili s ním do jednání. A protože Česká republika v Sýrii ještě stále hraje roli ochranné mocnosti USA, kdy zastupujeme jejich ambasádu, tak jsme od počátku byli u těch jednání, které jsme organizačně pomáhali zajišťovat. Proto víme, že Američané se Šarou skutečně jednali, kontakt tam je a přistupují k němu pragmaticky. Stejně tak i my, kdy jako česká vláda jednáme s těmi, kteří se deklarují jako přechodná vláda. Není úkolem nás ani mezinárodního společenství, abychom posuzovali, jakým způsobem se dostali k moci a jestli tam už mají ústavu. Oni Sýrii de facto vládnou, proto jsme s nimi v kontaktu.
Může Šara i přispět ke zmírnění napětí na Blízkém východě, které je tradičně napjaté? Zachová se podobně pragmaticky, jako Západ?
To, co zatím vidíme, nás opravňuje k mírnému optimismu. Jak sám Šara, tak lidé z přechodné vlády, slovně i prvními činy naznačují, že půjdou správným směrem. Pro nás je klíčová inkluzivita, tolerance, a pokud možno zajištění základních lidských a občanských práv a svobod. V mediálním prostoru je samozřejmě nejzajímavější to, když přijede německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, se kterou si Šara nepotřásl rukou, zatímco tak učinil s francouzským šéfem diplomacie Jeanem-Noëlem Barrotem. Protože jsme ale diplomaté, tak víme, že jí ruku podal.
To, co zatím vidíme, nás opravňuje k mírnému optimismu. Jak sám Ahmad Šara, tak lidé z přechodné vlády, slovně i prvními činy naznačují, že půjdou správným směrem.
Opravdu?
Jedna věc je, jak chce být prezentován před vlastním publikem. Máte pravdu, že je to člověk, který se na americký seznam teroristů nedostal náhodou. Jeho organizace Tahrír aš-Šám se na něj také dostala, stejně tak na teroristický seznam Evropské unie. Teď ale musíme vycházet z toho, kdo v Sýrii vládne, a na jednáních s nimi musíme zdůrazňovat principy, o kterých jsem mluvil. Naše možnosti reálně ovlivnit směřování země je ve srovnání s velmocemi samozřejmě limitované. Na druhou stranu, fakt, že jsme Sýrii neopustili a poskytovali tam humanitární či stabilizační pomoc, nám dává přidanou hodnotu a ochranitelskou roli pro ambasádu USA. I běžní Syřané velmi dobře ví, že jsme tam vždy byli.
Nejde přitom jen o území doposud ovládané Asadem. Pomáhali jsme i v Idlibu a dalších místech, které ovládal nynější vládce Sýrie. Mělo to svá specifika, pomoc neovládaná režimem Asada jsme poskytovali prostřednictvím Člověka v tísni a šla zejména přes Turecko. Na režimním území jsme naopak mohli postupovat přímou cestou. Projekty nějakým způsobem facilitovala naše ambasáda se zastupitelským úřadem. Loni jsem se tam vydal zkontrolovat, jak ty projekty fungují.
A jak?
V oblasti Východní Ghúty, která je v podstatě zničená ruskými raketami, jsme udělali úpravnu vody, což byl projekt za asi pět milionů korun a byl v té oblasti jediný. K tomu jsme v jedné místní škole následně udělali solární panely. A já jako cynický diplomat musím říct, že vidět chudé děti s plastovými lahvemi, jak si nalévají vodu do lahví, nebo zvládnou fungovat ve škole, bylo dojemné. Rusové tuto oblast svými cílenými útoky prakticky vymazali, protože se tam nacházela opozice. Rusové tohle opravdu umí. A teď tam přijedete a zjistíte, že vládnoucí režim pro tyto lidi neudělal vůbec nic. Naší aktivitou jsme nijak nepomáhali režimu, ale naopak konkrétním lidem, kteří by jinak nedostali žádnou pomoc.
PODÍVEJTE SE, jak vypadá Sýrie po svržení Bašára al-Asada
Čili nás nyní nevnímají jako nějakého velkého spojence předchozího režimu?
Rozhodně ne. I současní vládci si pamatují a uvědomují, že Česká republika zprostředkovaně pomáhala i na území, které kontrolovali oni. Nerozlišovali jsme, prostě jsme pomáhali Syřanům. Před konfliktem v ní žilo asi 22 milionů lidí, půl milionu je zavražděno, asi 12 milionů odešlo do zahraničí a i uvnitř Sýrie stále je zhruba 6 až 7 milionů obyvatel vnitřně vysídlených. Jednou z našich motivací tak samozřejmě bylo i snižování migračního tlaku. Pokud tito lidé nemají zajištěné bazální životní podmínky jako voda, elektřina, nebo teplo, tak se pohnou dál. Z pohledu ČR, ale i Evropy, je samozřejmě efektivnější poskytovat pomoc na místě, protože pak nemají touhu odejít.
Do Sýrie nyní míří jako chargé d´affaires donedávna velvyslanec v Rusku Vítězslav Pivoňka. Co se od něj očekává, respektive jaké jsou plány české diplomacie v Sýrii?
Že vysíláme přímo jeho, má naznačit, že vysíláme zkušeného seniorního diplomata. Má za sebou řízení velkých úřadů a zná i ten region, protože byl v minulosti velvyslancem i v Ázerbájdžánu. Jeho úkolem bude zmapovat situaci našeho zastupitelského úřadu, konsolidovat jeho složení a fungování, protože i třeba oddělení pro víza bylo z velké části přesunuto do Libanonu, takže Syřané, kteří chtěli cestovat, se museli obracet na Bejrút.
Nejdůležitější ale je, že Pivoňka má navázat kontakty s novou administrativou a předávat jí politicky vzkazy, nebo naznačit, že Česká republika je připravená pomoci tak, jak to činila už od roku 2016. To vše ale za podmínek transparentnosti. Musíme vědět, že každou korunu, kterou investujeme jako pomoc, skončí u koncových uživatelů. Další věcí je bezpečnost, protože jak Bašár al-Asad nekontroloval celé území Sýrie, tak nyní ani rebelové, kteří svrhli režim, nemají stále plně pod kontrolou celou zemi.
Dá se odhadnout, jak velkou podporu má mezi Syřany Šara a nový režim?
Dá a je to i jeden z důvodů, proč se Asadům režim zhroutil tak rychle. Šarova organizace byla výborně zorganizována, jeho vojáci měli jednotné uniformy a dokonce používali i drony, někteří měli noktovizory (noční vidění; pozn. red.), ale nevím o tom, že by měli stíhačky, rakety nebo dělostřelectvo. Tím naopak disponovala syrská armáda. Konflikt trvá už 14 let, a když vidíte tu devastaci, k tomu jste ve složité situaci, tak začnete vyhodnocovat svůj režim. Ani režimní složky už neměly motivaci jej dál bránit. Proto v podstatě nebojovali kromě začátků války, když dobývali město Homs. Poté se to však rozpadlo jako domeček z karet a dnes většina obyvatel doufá v lepší zítřky, protože poslední roky zažívali jen konflikt plný zbytečného umírání, perzekuce a utíkání. Jestli bude jejich naděje naplněna, to teprve uvidíme.
A jak si zatím ta nová vláda v tomto ohledu vede?
V první řadě jim jde o základní věci jako voda či elektřina a fyzická bezpečnost. Nedochází k nějakému masovému vyřizování účtů. Jasně, jsou tu i excesy, to se v revoluční době děje. Ale jinak činí konkrétní kroky, deklarují třeba audit státní správy. To je pro Sýrii obrovský problém, protože na ministerstvech byly zaměstnávány až desítky tisíc lidí falešně, aby ti lidé měli nějaký příjem, který stejně činil jen třeba 20-30 dolarů měsíčně. Panovala rozsáhlá korupce. Nová vláda slibuje, že udělá audit, lidí na resortech bude mnohokrát méně, ale budou dostávat reálné výplaty. Zajímavé také je, jak distribuují elektřinu.
Jak?
Damašek byl privilegované město, které za Asada mělo elektřinu až 16 hodin denně. Teď má třeba jen 2-3 hodiny, ale na druhou stranu ta elektřina míří i do zbytku země. Snaží se ji dělit spravedlivě. Jestli dojde na další investice a zajistí další dodávky energií, tak si myslím, že optimismus Syřanů vydrží. Velký problém pro ně ale budou představovat zmíněné menšiny, o kterých jsem mluvil. Pokud noví vládci budou chovat nezodpovědně a dopustí opět náboženské či etnické vraždy, tak důvěru lidí ztratí.
Damašek bylo privilegované město, které za Asada mělo elektřinu až 16 hodin denně. Teď má třeba jen 2-3 hodiny, ale na druhou stranu ta elektřina míří i do zbytku země.
Noví vládci také mluví o svobodných volbách v horizontu několika let. Dá se jim to věřit?
Dá a zároveň je potřeba myslet na počty syrských občanů, kdy miliony emigrovaly a další jsou vnitřně vysídlení. Stejně jako v Libanonu je konsensus budován na distribuci jednotlivých exekutivních rolí v zemi podle příslušnosti k různým menšinám. Zrovna v Libanonu je prezident vždy křesťan, zatímco premiér bude vždy muslim-sunnita a předseda parlamentu zase šíitský muslim. Neříkám, že je to ideál, ale nějak to funguje. Také neříkám, že to přesně tak bude v budoucnu i v Sýrii, ale stejně potřebují vědět, jak vypadá jejich současné demografické rozložení. Zastoupení si určitě zaslouží i Kurdové, Drúzové, křesťané v Sýrii a ideálně by se to mělo zohlednit i s genderovou rovnoprávností.
Čili Syřané jsou tak trochu na zelené louce.
Něco podobného nastalo při sjednocení Německa. Západní Německo mělo fungující soudy a tak bylo schopné posoudit, kdo byl příslušník Stasi (tajná policie NDR; pozn. red.) a který z nich se dopustil něčeho protiprávního. Byl zde fungující právní systém. To v Sýrii nyní chybí a samozřejmě mohou jít cestou lidových soudů a střílením na ulici. Ale pak je tu i cesta, kterou nám naštěstí zatím ukazují, že budují rekonsiliační centra, vybírají od lidí zbraně a deklarují, že chtějí trestat zločiny za režimu, ale nechtějí dělat spravedlnost ulicí.
Může se tady Česko a česká diplomacie nabídnout jako takový mentor? Není to tak dlouho, co jsme si změnou režimu také prošli.
Jdeme do Sýrie se vzkazem, že v tom máme zkušenosti, ale nechceme nikoho poučovat. Že jsme zažili transformaci politickou i ekonomickou a nabízíme jim naše know-how je samozřejmě přidaná hodnota. Ale Arabové jsou obecně hrdí. Nechtějí slyšet, jak jim začneme diktovat, co mají dělat. U velkých zemí navíc mohou panovat obavy, že mají vlastní agendu se Sýrií. My Češi ji ale jednoduše nemáme. V Sýrii pomáháme obyvatelům proto, že chceme. Stejně tak budeme nabízet své zkušenosti.
Naťukáváte malé a velké státy. Jak lze očekávat, že se bude vyvíjet vztah Sýrie třeba s Ruskem, které doposud platilo za spojence Asadova režimu?
To je otázka za milion. Názor České republiky je, že uděláme všechno pro to, abychom Syřanům vysvětlili, že ruská přítomnost jim nejen nepomáhala, ale že Rusové jsou přímo zodpovědní za smrt mnoha lidí. Když jsem tam byl a projel kolem mě vůz Kamaz (ruská značka automobilů; pozn. red.) plný ruských vojáků, tak jsem měl strašné déjà vu, protože pocházím z generace, která zažila sovětskou okupaci.
Na druhou stranu, Rusové jsou dnes omezeni na dvou základnách v Sýrii (námořní základna v Tartúsu a letecká základna Hmímím; pozn. red) a když se stahovali, využívali i turecké základny. Finální dohoda bude záležet i na nové americké administrativě prezidenta Donalda Trumpa. Dovolím si tvrdit, že ta nebude vnímat ruskou přítomnost v Sýrii izolovaně, ale dojde k nějakému globálnímu řešení společně s ruskou agresí na Ukrajině či jejich přítomnosti ještě v Libyi. A když se americký prezident rozhodne, do druhého dne může být na místě jeho letadlová loď a může situaci reálně ovlivnit klidně na druhé straně planety. Jak každopádně bude dohoda vypadat, to je velký otazník.
Ten otazník se do značné míry bude řídit i podle Bílého domu. Máte představu, jak se může za Trumpa měnit vztah USA přímo k Sýrii?
Američané se budou chtít vrátit, mají o tu zemi zájem a s Trumpem se to nezmění. Je otázka, co bude akcentovat. Trumpovo heslo MAGA (Udělejme Ameriku opět velkou; pozn. red.) jde především dovnitř, na americké publikum. Každopádně, už se mu v minulosti podařilo dosáhnout izraelsko-palestinského míru uzavřením tzv. Abrahamovských dohod. Pokračovat v tomto trendu pro něj bude zásadní. Lze očekávat, že USA se budou snažit, aby v regionu zavládl klid. Využijí k tomu mocenské nástroje, které mají. Koneckonců, největší leteckou základnu na Blízkém východě mají Američané v Kataru, námořní v Bahrajnu a jejich vojenská přítomnost je v řádu deseti tisíců lidí. Trump má na to čtyři roky, což je dostatečně dlouhé časové okno na zklidnění situace.
A co třeba takové Turecko nebo Írán?
To jsou v podstatě spojené nádoby – jak se role Íránu zmenšila, tak se zvětšila role Turecka. Nevyvolává to nadšení u všech, třeba Izraelci jsou v hodnocení situace velmi opatrní, ale Írán přišel o zásadní prvek. Když v roce 2003 začala druhá válka v Perském zálivu, jordánský král Abdalláh přišel s ideou šíitského půlměsíce – Írán, Irák, Sýrie, Libanon. Šlo o propojení států a lidí, kteří se dostali k moci, a umožnili Íránu region propojit, což vedlo třeba k zásobování hnutí Hizballáh zbraněmi a financemi. Nyní se Íránu tato možnost zkomplikovala. Turci navíc otevřeně podporovali další donedávna opoziční sílu – Syrskou národní armádu. Ta je tvořená většinově turkickými Syřany. I Šarovo HTS bylo Turky podporováno a v Ídlibu se třeba platilo tureckou lirou. Jejich ministr zahraničí Hakan Fidan byl prvním cizím politikem v Damašku po pádu režimu a Šara k němu byl velmi přátelský. Koneckonců, on sám se ani netají, že model tureckého fungování, kdy vládne Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, se mu líbí. Turecko zkrátka jednoznačně posílilo.
Putin udělá všechno proto, aby nepřišel o svoji přítomnost v Sýrii.
Vraťme se ještě k Rusku, protože to je země, do které zároveň po pádu svého režimu Asad uprchl. Jaký ho teď čeká osud? Napodobí třeba ukrajinského exprezidenta Viktora Janukovyče, který tam dodnes žije v exilu? Nebo třeba ugandského diktátora Idiho Amina, který po pádu svého režimu dožil v Saúdské Arábii? Není ve hře třeba to, že by Moskva Asada novému vedení Sýrie vydala jako dárek ke zlepšení vztahů?
Neumím si představit, že by Asada Rusko pod vedením Vladimira Putina vydalo zpět, protože už jen tím, že mu umožnil exil v Moskvě, dal najevo, že se o svého dlouholetého spojence postará. Putin zároveň udělá všechno proto, aby nepřišel o svoji přítomnost v Sýrii. Když má námořnictvo v Tartúsu, tak má přístup do východního Středomoří. Díky letectvu v Hmímímu s ním zase ostatní v regionu musí počítat. A nezapomínejme, že o teroristických organizacích rozhoduje i seznam v OSN, na jehož změnu je potřeba rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. A tam Rusové sedí. Předpokládám, že dojde na pragmatičnost a to jak Rusů, tak i Syřanů. A to i přesto, že Syřané Rusy nenávidí, protože je v jejich zemi vraždili. Rusko každopádně nebude novému vedení Sýrie vycházet vstříc, a kdyby jim vydalo zpět Asada, tak by navíc ztratilo kredibilitu třeba u svých spojenců v Africe, kteří by jim tak nemohli věřit.
Zaznělo tu, že během občanské války ze Sýrie odešlo až 12 milionů lidí. Dá se očekávat, že se v nějakém horizontu začnou do své domoviny vracet?
Myslím, že část lidí ano. Máme s tím také svoji zkušenost, kdy se i Češi a Slováci žijící desítky let v emigraci nakonec toužili vrátit zpět domů. Třeba v Německu je Syřanů asi milion, a i když to dlouho trvalo, tak podle tamních údajů je 60 procent uprchlíků zapojeno do pracovní činnosti. Teď si ale představte, že jste do Německa coby Syřan utekl před 10 lety s malým dítětem, nebo se teprve až tam narodilo, tak takové dítě je dnes už spíš Němec. Rodina tam má zapuštěné kořeny. Takže si myslím, že část lidí se bude chtít vrátit a naopak stejně velká část, ne-li dokonce větší, bude chtít po integraci v té evropské společnosti zůstat. Nemám odhad, ale myslím, že lidé si to jednoduše sami vyhodnotí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Krvavé záběry boje na život a na smrt. Okupant bodal nožem, s Ukrajincem si vyjádřili respekt
