Když se řekne Zlín, většině lidí se vybaví jméno Tomáš Baťa. Světoznámý podnikatel a po jeho smrti i jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa udělali z malého provinčního městečka moderní centrum. Do Zlína se jezdilo nejen za prací, ale i za úchvatnou architekturou, která vtiskla zástavbě neopakovatelný ráz.
„Polovina lidí na světě chodí bosa a sotva 5 % obyvatel světa je dobře obuto. Tu vidíme nejlépe, jak málo jsme dosud vykonali a jak ohromná práce očekává všechny ševce tohoto světa,“ tak zní jeden z nejznámějších projevů Tomáše Bati z roku 1931. On ani jeho nevlastní bratr Jan Antonín se práce rozhodně nebáli. I po sto letech jsou ve Zlíně na každém kroku vidět výsledky jejich snažení.
Ze Zlína se v meziválečném období stal funkcionalistický skvost v rámci celé Evropy. Ze jmen architektů, jakými byli Jan Kotěra, František Lýdie Gahura či Vladimír Karfík, se staly pojmy. „V jednom duchu bylo postaveno celé město. Bylo to vlastně jediné důsledně budované funkcionalistické město u nás,“ připomíná Ladislava Horňáková z Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
Zaměstnanci na prvním místě
Po první světové válce tak začaly ve Zlíně růst jednotné tovární i veřejné budovy a dělnické čtvrti. Základním poznávacím znamením se stal železobetonový skelet, neomítnuté červené cihly, ocelová okna či rovná střecha. „Na v podstatě prázdných pozemcích, na pastvinách, které stejně jako parky byly součástí majetku zámeckého pána Haupta Buchenrode, tak začalo postupně vyrůstat nové město, které Baťa budoval pro své zaměstnance,“ vykládá dále Ladislava Horňáková.
Zaměstnanci byli u Baťů základem všeho. Futuristický podnikatel jim nenabízel pouze práci. Stavěl pro ně i školy, obchody, restaurace či nejrůznější kulturní instituce. Samostatnou kapitolou pak bylo bydlení pro dělníky. Mladí muži a ženy žili v moderních internátech. Zaměstnanci s rodinami pak časem mohli získat dokonce tzv. Baťův domek. Tisíce lidí v nich ostatně žijí dodnes. „Typické pro baťovské bydlení bylo, že zaměstnanci bydleli v zahradách. Jednalo se o snahu, aby měli svůj privátní čas a mohli si odpočinout od náročné práce v továrně. Šlo to cihlové domy, které byly velmi jednoduché, obvodová cihelná vyzdívka, dřevěné stropy, dřevěné podlahy,“ popisuje Jan Pavézka, architekt Infopointu baťovského bydlení ve Zlíně.
Když se o Baťovi nesmělo mluvit
Mezi hlavní funkcionalistické skvosty Zlína určitě patří Památník Tomáše Bati, který vznikl rok po Baťově smrti v roce 1933. Ústředním motivem památníku je model letadla junkers, ve kterém podnikatel společně s pilotem Jindřichem Broučkem zahynuli. „Ne vždycky tady byl památník. V době komunismu se změnil na Dům umění. Na jméno Baťa se muselo zapomenout, a proto se tady z tohoto prostoru stalo sídlo Krajské galerie a filharmonie,“ vzpomíná Dana Macourková, vedoucí Památníku Tomáše Bati ve Zlíně před kamerou pořadu Prima Česko.
ČTĚTE TAKÉ: Druhá šance pro tuny šrotu: Sochy zvířat v unikátní Kovozoo na Uherskohradišťsku
Výtah jako pojízdná kancelář
Kromě památníku vznikaly ve 30. letech i další dominanty města. Obchodní či Společenský dům nebo Velké kino. Vrcholem funkcionalistické architektury ve Zlíně je pak Baťův mrakodrap, tzv. Jednadvacítka. Šestnáctipodlažní správní centrum impéria byla svého času druhou nejvyšší budovou Evropy. Mrakodrap udivoval celou řadou technických novinek, třeba klimatizací či rychlostními osobními výtahy.
Skutečnou technickou perlou uvnitř je pak ředitelský výtah vybavený jako pojízdná kancelář s klimatizací, teplou vodou či telefonem. Vzhledem k začínající válce ho ale Jan Antonín Baťa nikdy nepoužil. „Každého návštěvníka Zlína bych pozvala sem, na terasu 21. budovy, která je veřejně přístupná a kde můžeme vidět celý ten Baťovský Zlín jako na dlani,“ zve návštěvníky Ladislava Horňáková.
Dalších plánů na rozvoj města a celého regionu měli bratři Baťovi obrovské množství. Nástup nacistické a následně komunistické totality jejich sny nedovolil uskutečnit.
